I přes pohodičku jsme museli dodržovat jistý řád. Objednaný autobus, který nás měl dopravit do Vyššího Brodu, odjížděl v půl desáté. Jeho promeškání by nám plavbu značně zkomplikovalo. Jako ostřílení vodáci jsme zabalili to nejdůležitější (domácí slivovici a peněženku) a s dostatečnou časovou rezervou se dostavili na parkoviště kempu. Zde již čekalo několik skupinek jež bylo možné od sebe rozeznat hlavně podle triček. Stejně jako nás. Ze zmatků s neustále se přesouvajícími autobusy nás vysvobodil mladík, který zkontroloval objednávku a nakázal nám nastoupit do jednoho z nich. Poslechli jsme a zabrali sedadla. Tašku jsem zatím ještě neztratil. Lucka seděla s Julinkou, Ilča s Terezkou, Ráďa s Jiřinkou a na Aničku jsem zbyl já. Obloha byla vymetená, po dešťovém mraku ani památky.

Cesta nám díky velmi intenzivnímu rozhovoru a pohodlí utekla rychle. Vykutáleli (jako správné lentilky) jsme se z autobusu a zamířili všemi směry. Rozhodli jsme se totiž lidi, kteří přicestovali s námi, nechat odjet a pak se v klidu nalodit. Lucka se vydala s holkama pro záchranné vesty, Anička na toaletu a Ráďa se zbytkem šel uhasit svou žízeň. Já jsem poctivě hlídal tašku a na chvilku osaměl. Pak jsem byl nalezen a poslán ke stolu. Zase jsme se sešli a já od Rádi dostal pivko na posilnění. Jakmile jsme dopili a shledali, že hlav u břehu ubylo, vyfasovali jsme dva sudy, šest pádel a jeden raft. Spustili jsme plavidlo na hladinu, vše umístili (tedy i naše zadky) na palubu a odrazili na první plavbu. Za mohutného "ahooooj" (bez odezvy) jsme zabrali a ukrojili první metry z Vltavy.

Plavba však netrvala nijak dlouho. Hned za prvním jezem jsme zakotvili u První Štace a slavnostně předali holkám jejich nové plavidlo. Abych byl přesný, holky dostaly člun, já nožní pumpičku a možnost vyniknout. Jejich nadšení nebralo mezí a jejich nadšené poskakování kolem zatím beztvaré gumy připomínal šamanský tanec. Ilčí s Luckou se vydali pro tuto významnou chvíli opatřit něco k přípitku a postavili se do fronty. Já z plných sil šlapal, aby byl raftík připraven. Modrostříbrný zázrak byl pokřtěn na "kapřík". Smontovali jsme pádla, dopili pivka a limonády a ve složení 6 + 2 (v závěsu) pokračovali po hladině. Nárůst vzdálenosti nebyl co do hluku (vydávaný dvojicí dcerek) znatelný. Holky řádily co mohly. Ilčí a Ráďovi, coby zadákům, přibyla další starost. Kromě udržování směru museli sem-tam pošťouchnout předjíždějící plavidlo našich cácor.

Ke sjezdu splavu s živým závěsem jsme se neodvážili. Holky jsme tedy před jezem naložili k nám (včetně pádel) a vodní sestup podnikli na společné palubě. Kapřík si poradil. Díky velkým frontám před šlajsnami však nebyl přestup častý. Čekání nebylo způsobeno jen četnostní návštěvníků, ale bohužel i jejich arogancí a nulovým smyslem pro čestnost. Nebylo výjimkou, že se kolem nás prohnal člun s partičkou mladíků, kterým fronta něco říkala. Prodrali se kupředu a tiché i hlasité poznámky na svou adresu prostě ignorovali. Naštěstí se délka čekání postupně snižovala. Ne tak ale nedostatek vody. Několikrát se stalo, že jsme museli hodně intenzivně vrtět svými pozadími, abychom se vymanili ze spáru kamene. A několikrát jsme museli raft opustit a pro další plavbu loď roztlačit.

Zatímco u nás se přejetí kamene projevilo jen menším zpomalením, holky nízký stav toku poznaly na vlastní kůži (kolena). Hlavně Julí, které butr pochroumal jablko dvakrát krátce po sobě. Rozhodla se proto, že další cestu bude podnikat s námi. Terezka osaměla, byla však spokojená a usměvavá. Až do doby, kdy nad Vltavou prolétl její zděšený výkřik. Jako na příkaz jsme se všichni otočili a spatřili Terezku bezmocně houpající se ve člunu, který již nebyl s naším spojen. Ráďa s Ilčí zahájil okamžitě záchranné operace. Ta skončila úspěšnou záchranou trosečnice a (mírným) upuštěním spodní části raftu. Jinak řečeno, sud posunutý ještě více pod záď člunu se opřel o vzduchový ventil a dolní končetiny háčků i zadáků se ocitlo ve vodě.

Do Rožmberku nad Vltavou - k Martinovi - jsme však dokázali dojet. Ráďa již polykal sliny při pomyšlení na tradiční kachýnku, kterou si zde dává. Zauzlovali jsme raft a na place hledali sezení. Měli jsme štěstí a nás osm hladových se vešlo k jednomu dlouhému stolu. Jak jsme později zjistili, štěstěna je vrtkavá a zanedlouho se k nám otočila zády. Z objednaného pití jsme dostali (Ráďa a já) nejprve kávu. Další sklenice se objevily na stole až po delší době (a po opakované urgenci). Na talíře jsme si museli také počkat. Ano, je pravdou, že restaurace byla plná lidí. Na druhé straně, personálu po lokále pobíhal také slušný počet. Po jídle si Ráďa s Jiřinkou objednal ještě jednu kávu a k tomu jablečný dezert. A tady byl naprostý kámen úrazu. Ráďovi, jinak velmi trpělivému a přátelskému člověku se výraz postupně měnil na zamračený. Slečnu, zastávající zřejmě šéfovou, opakovaně oslovil a dožadoval se objednávky. Pokaždé byl požádán o prominutí s tím, že všechno je v procesu výroby. Skutečně. Dortík dorazil. Ne tak kávy. Svá Lunga dostali Radek s Jiřinkou zhruba deset minut po odložení lžičky na dezertní talířek. Uhradili jsme útratu a s rozporuplnými pocity se vraceli ke břehu.

Vyřešit problém s ušlou podlážkou se podařilo vcelku rychle a elegantně. Anička objevila opuštěnou pumpu, které jsme se na chvilku zmocnili a vzduch doplnili. Raft byl zase v plné síle (díky Lucce a Ilčí). Bohužel na kapříkovi byla vidět jasná únava. Dno bylo měkké až běda. Chopil jsem se dětské pumpičky a pokusil se o nafouknutí. Leč bubliny, které se začaly ozývat prozrazovaly, že kapřík má díru. S velkou nevolí holek jsme prohlásili doprovodné plavidlo za nepojízdné a naložili obě dívky k nám.

Až na občasné zastávky, postrkávání raftu a ucucávání meducíny (na to nemůžu zapomenout) byl zbytek cesty bez komplikací. K Fíkovi jsme dorazili až k večeru. Plavidlo jsme dali spát na břeh a kapříka dali odpočívat ke stanu. Zatímco se ostatní převlékali a začali chystat večeři, my s holkami jsme šli pouštět bubliny. Bublifuk měl úspěch a Terezka s Julinkou pokryly hladinu nádhernými, i když nepříliš pevnými, perličkami. Pak jsme se i my odebrali ke stanům a převlékli se do teplého. Navečeřeli jsme se a vedli společenskou konverzaci. Když se Julinka před devátou ukázala v pyžamu s tím, že je unavená a chce jít spát, zhostil jsem se role čtenáře. Dcerkám (Terezka se také těšila do hajan) jsem přečetl pohádku, málem také usnul a posléze se přidal k ostatním. Spát jsme šli po rozloučení s Ilčí, která musela kvůli práci odjet.