Radek zajistil ubytování, transport, plavidlo i jídlo (a spousta dalších věcí). Anička přišla s nápadem, že bychom mohli naše dcery umístit do soukromého člunu. Jestli byla důvodem úspora místa u dospěláků, anebo zvýšení intenzity zážitků děcek, nevím. Nicméně nápad byl realizován takřka okamžitě po návrhu. Ještě než jsme se stačili, jakožto rodiče, vyjádřit, už psal Ráďa, že je objednáno. Lucka a já jsme si vzali na starosti výrobu triček. Jejich podobu jsme pilovali s Aničkou na Vysočině, ale jakmile jsme zasedli s manželkou k počítači a obrázek se pokusili dát do použitelné formy, pohořeli jsme. Hlavně já. Moje schopnost grafického zpracování je na bodě nula a po dvou hodinách snažení vzniklo cosi. Bylo to sice publikovatelné, nicméně tomu chyběla jiskra. Anička to velmi trefně popsala jako "krtečkova loď".
Lucka se proto obrátila s prosbou na odborníka, který nám zpracoval nádherné motto "Lentilky na Vltavě". Právě tak jsme se totiž pro tento rok nazvali. S tričky nebyly všechny lapálie u konce. Abychom podtrhli ještě více význam lentilek, každému jsme nechali vyrobit oblečení v jiné barvě. Zadání nebylo zrovna dílem okamžiku, ale doba, za kterou nám přistál balík na stole dal by se definovat věčností. Zprávu o přijetí objednávky, stejně jako úhrady jsme obdrželi. Ale pak bylo několik dní ticho po pěšině. Lucka se spojila s pracovnicí a zjistila, že některá trička nejsou na skladě a proto celá zásilka čeká (neznámo jak dlouho) na kompletaci. Lucka změnila objednávku a vybrala trička, která na skladě byla. Opět ticho. Opět volání, další ověření. No a pár dní před odplutím se nám ozval kurýr, že nám veze nadílku. Tu nakonec musel nechat v boxu, protože nikdo nebyl doma. Hlavní bylo, že jsme měli trička. Historie se neptá, jak přišly na svět.
Věcí přichystaných k odvozu nebylo tentokrát tolik. Radek nám poskytl prostor ve zcela novém obydlí a propůjčil židličky. Do kufru jsme tedy nemuseli rvát stan a sedací nábytek. Těšil jsem se, že si užiji cestu na vodu i ve zpětném zrcátku. Do Náhořan, k Fíkovi jsme dojeli po etapách. První přijel Radek s Kytičkou (Jiřinkou). Po vyčerpávající pětihodinové jízdě z druhého kouta republiky. Následovalo vozidlo obsazené Ilonou a Aničkou a pak jsme přispěchali my. K hotovému. I když Ráďa ohlašoval, že stavba stanu na nás počká, po zaparkování jsme byli odvedeni na plácek s přichystaným bydlením. Nám stačilo jen nanosit věci a uvelebit se. Elektrika proudila, lednička chladila, postele jsme poskládali, kufr s oblečením umístili, aby nepřekážel. Převlékli jsme se a šli se věnovat bujarému veselí.
K ostatním jsme se přidali a znovu se uvítali (to rychlé poplácání na parkovišti se nepočítá) U Jury. Sezení nemělo ovšem dlouhého trvání, protože kelímky ostatních byly takřka prázdné. Společně jsme se přesunuli zpět ke stanům a uskutečnili několik ceremonií. Rozdání triček a proměnění v Lentilky bylo spojené s gratulací ke dvěma oslavencům. Aničce jsme popřáli k svátku, Radkovi k narozeninám. Právě Radek dostal dva prezenty, které se rozhodl okamžitě využít. Vybalil sadu štamprlí, do nichž umístil částečku obsahu lahve. Naše holky, i když nic neslavily, obdržely tradičně (od Radka a Jiřinky) sadu na "dlouhou chvíli". Pastelky, pití, pytlík sladkostí a ruční (ne do ruky, ale na ruku) bublifuk.
Přiťukli jsme si a tabuli začali chystat na večerní hody. Na dvou stolech, potažených ubrusem (luxus) se objevily uzeniny, sýry, pečivo, mraky zeleniny a ještě něco. Něco přesně pro mě. Domácí Jiřinčiny koláče. Dlouho a intenzivně jsem odolával a břicho si poctivě plnil chlebem. Bohužel pokušení bylo tak silné, že jsem neodolal. A dostal se tak do pasti. Koláč byl plněný tvarohem a povidly, navíc obsahoval rozinky a byl výborný. Nezůstal jsem u jednoho, ani u dvou, ani u třech. Futroval jsem se jimi a když Ilča prohlásila, že by ráda alespoň nějaký k snídani, zastyděl jsem se. Ale stejně si znovu vzal.
Ani pro pivko jsem si nemusel nikam odskakovat. Z rukou Radka jsem vyfasoval, abych nebyl na suchu, plechovku. Holky si malovaly, já se cpal a všichni jsme si povídali. I když z různých koutů kempu byly slyšet prapodivné zvuky, skřeky a hulákání, naši zábavu a dobrou náladu to nikterak nenarušovalo. Já, vědom si předchozích prohřešků z oblasti konzumace nápojů (vybraných) jsem střídmě ucucával a proto byl schopný plynule a téměř bezchybně po deváté hodině přečíst holkám pohádku na dobrou noc.
Flaška oslavence nám vydržela až do pozdních hodin. Tma, která zahalila kemp bohužel nebyla schopná přikrýt i pazvuky, které se z některých částí ozývaly. Jako první odešla do hajan Anička, zanedlouho následovaná Luckou a posléze Jiřinkou. Zbyla tedy Ilča, Ráďa a já. Chvilku jsme ještě seděli u stolu, nakonec jsme ale usoudili, že zítřejší plavbu bychom si se spánkovým deficitem pramálo užili a i my si zalezli do spacáků. Radek a já do stanu, Ilča šla přenocovat do auta.
