Nás čekal ještě jeden plnohodnotný, navíc slunný den. Začali jsme ho, jak jinak, vydatnou snídaní a přípravou zavazadel. Poté jsme se rozloučili s kempem a jeli na Hlinsko. Holky tam objevily Řemeslnická obydlí, nazývané též Betlémem. I když jsem byl zpočátku trochu skeptický k letní návštěvě vánoční tradice, ale musím uznat, že jsem se nehorázně mýlil. S Ježíškem neměla skupina domečků, chaloupek a stavení nic společného. Abychom nemuseli obdivovat obydlí (uprostřed města) jen zvenku, vydali jsme se do infocentra a zakoupili si vstupenky. Průvodkyni nám dělala mladá holčina, jejichž předcházející skupinka byla nejspíše mateřská školka. Mluvila hezky, ale pomalu a jednodušších větách. Pak jsme si na přednes zvykli (možná se forma změnila). Vpuštěni jsme byli do několika chalup, kde jsme mohli obdivovat praktičnost a skromnost našich předků. Rozhodně bychom se měli co učit.
Na oběd jsme si zašli k Hubertovi, jehož domovní štít nešel přehlédnout. A udělali jsme dobře. Já, na rozdíl od obou dam, jsem si dal i polévku. A už to byl naprostý zážitek. Hlavní jídlo se pak neslo ve stejném duchu a guláš, který jsme si s Luckou dali, byl více než lahodný. Olizovali jsme se ještě při odchodu a váhali, jestli se sem nestavíme ještě na kafe a moučníček. Aničce by se ke kávičce více než dortíček zamlouvala buchta. Poctivá, domácí, povidlová. A Lucka souhlasila.
Na to bylo však příliš brzo. Břicha jsme měli plná a chystali se do muzea motýlů a brouků (nacházející se taktéž v Hlinsku). Stejně jako jsem byl kdysi okouzlen botanickou zahradou v sousedním Německu, očekával jsem i od této návštěvy shlédnutí neuvěřitelných hrátek přírody. A nemýlil jsem se. Poté, co jsme vyšplhali do velkého sálu v prvním patře, spatřili jsme neuvěřitelnou paletu barev, velikostí a tvarů. Hned u vchodu se nám představil majitel sbírky. Zeptal se, jestli hledáme něco konkrétního, nebo jsme odborníci, či jsme se přišli jen podívat a obdivovat. Pochopitelně jsme přiznali hned u první vitrínky, že jsme naprosto neznalí. Pán nám v úvodu nastínil, na co že koukáme a co můžeme očekávat v dalších sbírkách. Pak nám popřál příjemný zážitek a nabídl nám, že nám kdykoliv rád odpoví na naše otázky.
Obešli jsme si všechny vystavené exempláře (ve sbírce jich je totiž daleko více) a doslova žasli, jací živočiši obývají tuhle planetu (navíc mimo naší republiku). Pán, přesně jak slíbil, se u nás tu a tam zastavil a odpověděl nám na náš dotaz, anebo pronesl nějakou zajímavost. Například jsme se dozvěděli pravdu, jak je to s motýlem Papilio polymnestor parinda, kterého chytá Lord Castlepool v Mayovce "Poklad na stříbrném jezeře". Chycený motýl totiž nebyl zmíněný druh. Navíc se v lokalitě, kde byl chycen, nemohl nikdy vyskytnout. Tuhle a spousta dalších, neméně zajímavých informací, můžete v muzeu vyslechnout. Anička se chtěla rozplývat nad vážkami. Ale byla pánem opravena, že ať je vystavený létací hmyz hezčí sebevíc, nejsou to vážky. Ve světě malých (několik milimetrů) a velkých (přes deset centimetrů) brouků jsme vydrželi asi hodinu a půl. Pak už zbývalo jen pořídit magnetku (netradičně neplacatého motýla), prohlédnout si suvenýry a rozloučit se.
Znovu jsme cestovali proti času a přenesli se k bráně areálu Veselý kopec, skanzenu tvořeném roubenými domky datované od poloviny 19. století. V nich bylo možné obdivovat bydlení a hospodaření drobných zemědělců. I když kromě jediného byly všechny stavení přemístěny z blízkého i dalekého okolí, atmosféru to nijak nekazilo. Naopak. Domečky byly blízko sebe a prohlídkový okruh nebyl i přes množství objektů (zhruba třicet) nijak dlouhý. Navštívili jsme mimo jiné sýpku, ovčín, stodolu, zvoničku, kapli, hájenku, včelín, bělidlo (tam jsme zavzpomínali na Babičku) a několik dílen a domácností. Všude bylo co obdivovat. Ve vodním mlýně nám mladá slečna pustila zařízení na výrobu mouky a jako bonus nám ukázala varnu povidel. Naši předci byli prostě neskutečně chytří a praktičtí lidé. A bez výjimky byly ve všech staveních na stole v míse či peci buchty. A to naši chuť ještě více povýšilo.
V informacích, jsme se ještě zeptali, kde najdeme nedaleký vodní kovací hamr. Podle všeho jsme jej minuli už cestou sem, ale nezahlédli jsme ho. Paní nám cestu popsala a my zjistili, že nás stejně jako ostatní zaujala starobylá chalupa stojící na druhé straně silnice. Bedlivě jsme při cestě autem koukali skrz pravé okénko (já občas koukal i rovně) a opravdu jsme objevili na popsaném místě stát budovu s mlýnským kolem. Zaparkovali jsme (po drobné otočce za obcí) na parkovišti. Bohužel jsme přijeli mimo návštěvní dobu, takže hamr jsme si mohli prohlédnout jen zvenčí. Ke zkoumání toho moc nebylo, ale Anička si naštěstí při ohledání "místa činu" všimla jedné, hodně důležité věci. Byla to cedule zvací kolemjdoucí k posezení v Hamerské krčmě. Nabízená byla polévka, halušky a BUCHTY. Anička se na nás podívala a nadšeně prohlásila: "tohle je prostě znamení". Bylo jasné, musíme dovnitř.
Potřetí v tomtéž dnu jsme se ocitli v jiném století. Vstoupili jsme do nádherné světnice s úžasnou atmosférou. V rohu stála pec, a z oken dopadalo světlo na masivní dobové stoly. A celou místností pronikala lahodná vůně. Mladá paní, která nás s milým úsměvem přivítala nám nabídla čerstvé buchty. Vzali jsme si talířek, na něj umístili jednu makovou a jednu tvarohovou buchtu, paní poprosili o kávu a sedli si ke stolu. Všichni tři jsme nasávali neuvěřitelný klid. A když se přišla paní zeptat, jestli může pustit na starém, mechanicky poháněném gramofonu (s troubelí) hudbu, naše relaxace dosáhla maxima. Jestli budete mít někdo někdy cestu kolem tohoto místa (i kdybyste byli 30 km jinde), určitě se na tomto místě zastavte (ale pozor na provozní dobu). Je to balzám na duši. Lahodnost buchet, ve kterých bylo nepočítaně máku a doslova hroudy tvarohu nelze slovy popsat. Anička si jako vzpomínku zakoupila misku a na tu dobrotu si vzala recept.
I přes to, že bychom zde chtěli trávit daleko více času, museli jsme se přesunout zase zpátky do kempu. Nechtělo se nám. Odjeli jsme tedy zpátky ke stanu (kolem Domu oběšených panenek). I když nás objev vyděsil, hrůzostrašné sny jsme z toho následně neměli. Ke stanu jsme dorazili kolem půl osmé a to ještě nebyla doba, abychom se chystali ke spánku. Protože jsme si slibovali, že se během pobytu stavíme na pivko a zbývala nám poslední šance, slib jsme uskutečnili. Oblečeni již v dlouhých nohavicích a mikinách jsme zabrali lavičku u stánku, dali si každý jedno chlazené a vyprávěli si. Došlo i na plánování sobotního dne. Svěřil jsem se, že by mi bylo opravdu velmi líto, kdybychom hned ráno cestovali ku Praze.
Sklenice jsme vyprázdnili a pustili se ještě na krátkou procházku kolem rybníka. Nedaleko našeho tábořiště se nacházel i areál hotelu Medlov s pláží, lanovým parkem a menším lesíkem. Na kmenech jsme objevili jednu z cedulí dětské naučné stezky a pustili se po jejich stopách. Všechny body jsme sice nenašli, ale zato jsme objevili podivnou, ale zajímavou stavbu. Uprostřed lesa, mezi stromy stála obrovitá klec tvořená samými kládami. Účel jsme nezjistili, ale podrobili jsme jí lehkou zátěžovou zkouškou a procvičili své lezecké umění. Zase ta cesta proti proudu času. Vrátili jsme se do dětských let a šplhali plní elánu, bez strachu z pádu a zranění.
Po návratu k plátěnému obydlí jsme pokračovali v posezení venku, po troškách na sebe přidávali vrstvy oblečení a vymýšleli trika na vodu. Zima a otravný hmyz nás poté vehnal do stanu, kde jsme ještě chvilku seděli a nakonec se odebrali ke spánku.
