Že jsme na správném místě, na rozdíl od první návštěvy, nám prozradil výhled skrz přední okno. Na kopci byla jasně zřetelná zděná bílá hvězda. Auto jsme zanechali na parkovišti u hlavní silnice a lehkým obloučkem, abychom viděli i unikátní most se po žluté vyšplhali až k bráně. Lucka s Aničkou, které se okamžitě vrhly k pokladně zjistily, že máme štěstí a prohlídka začíná za pár minut. Zanedlouho se opravdu objevila průvodkyně a během hodiny nám vyložila historii, upozornila na zajímavosti stavby a vzala nás do kostela. I když nenavštěvuji církevní stavby pravidelně nebo nadšeně, musím přiznat, že vnitřek byl nádherný. Světlý, krásně zdobený a více než souměrný (a to já můžu). Povídání bylo zajímavé, i když sem tam lehce nesrozumitelné.
Po prohlídce jsme se cíleně prošli za hřbitov. Nehledali jsme známá jména, ale následovali cedulky směřující k toaletám. Na oběd jsme si skočili do restaurace Táferna. Sál podniku byl hezký, bohužel obsluhu mělo na starosti duo brigádníků, kteří na place nesloužili dlouho. K objednání pití jsme si museli jednoho z mladíků, když kolem nás deset minut poletoval bez jediného povšimnutí, zastavit. Pak se u našeho stolu ukázala i zkušenější dáma a objednávky šly jako po másle. Já jsem s výběrem menu dlouho váhal. Nemohl jsem si vybrat mezi gulášem s bramboráčky a masem s hranolky. Tak jsem zvolil sladkými knedlíky. Svou volbou jsem překvapil nejen holky, ale i sám sebe.
Další návštěvou byla Země Keltů nedaleko Nasavrk (námi přejmenovaných na Nasafrky). Jednalo se o vesničku zbudovanou v keltském stylu. Jinými slovy keltský skanzen. Vstupní bránu hlídal svalnatý, nicméně nehybný bojovník kolem kterého jsme prošli a ocitli se o několik století jinde. Mezi návštěvníky se pohybovali dobově oblečené postavy, ovce, kozy, kachny a skotský skot (jako kráva). Vstupenka obsahovala kromě samovolného pohybování a prohlížení i krátkou prezentaci. Holčina v bavlněných šatech nám popsala jednotlivé stavby vesnice, staré zvyky a tradice i běžný život. Byl jsem vyveden z omylu, že mnou (a nejen mnou) považovaná stavba na konci vesnice za dětské hřiště je ještě rozestavěný domov duchovního.
Prošli jsme si sýpky (domky na kuřích nohách), kovárnu, tkalcovnu, zbrojírnu, dům obchodníka i skromného obyvatele a dostali se až k praktické ukázce stříhání ovcí. Místní obyvatel, který svým vzhledem (huňaté vlasy i vousy) byl ovci určené ke stříhání velmi blízký nám podrobně popisoval toto umění. Navíc ho praktikoval mechanickými nůžkami. Nicméně rychlost, s jakou sundal ovečce kabát, byla úctyhodná. Na první pohled bylo jasné, že to pro něj není nic jiného než rutina. O nebohé zvířátko jsme se začali bát až ve chvíli, kdy nabídl ostrý nástroj a kůži (ne svou) dobrovolníkům ke zkoušce. Přihnal se klučina, který hned chňapl vercajk a pustil se do práce. Jen taktak jsem stačil odstoupit, aby mě případně stříkající krev neohodila. Naštěstí se tak nestalo a mistr střihač odebral mladíkovi nůžky po několika vteřinách.
Na další poslouchání jsme se zastavili u domu přadleny. Dívka nám vyprávěla o tom, jak se len zpracovává (viz pohádka Jak krtek ke kalhotkám přišel), jak se barví a jak se později přetváří v oblečení. Z praktických ukázek nám v hlavách nejvíce utkvělo česání na přejetém a vypreparovaném ježkovi. Zde se paní přesně držela krtečkova postupu. Protože jsme si celou vesnici prošli (někde jsme byli i víckrát), prohlídku jsme ukončili a branou staré časy opustili. K autu jsme ještě nespěchali, protože holky objevily stánek s palačinkami. Zatímco holky si smlsly na sladké variantě, já (i přes svůj nesouhlas) byl manželkou pozván na slanou (a naprosto luxusní) verzi. Se sýrem, šunkou a trávou (konzumační, ne hulící).
Pak už jsme nadobro odjeli a vrátili se zpět do kempu. V něm na nás čekalo nejedno nemilé překvapení. Již tak natřískané tábořiště se rozšířilo ještě o další stany a karavany. A jeden z nich byl zaparkován hned vedle nás. Zachoval jsem zdravou asertivitu a zaparkoval natěsno tak, abych bočním zrcátkem nestrčil do zahradního křesílka našich nových sousedů. Chvilku jsem také přemýšlel o tom, jestli praktiky kolíkování nejsou přeci jen potřebné.
Před večeří měla Lucka hovor s Terezkou. Míra stýskání už u ní přesáhla únosnou mez a potřebovala slyšet maminčin hlas. I když jsme se s Aničkou báli, že to bude hovor nekonečný, jak Terezka tak i manželka byly rozumné a po pár minutách se rozloučily. Povečeřeli jsme, opětovně zalezlí ve stanu, chvilku si povídali a chystali se na spánek. Z části kvůli únavě, jednak i kvůli zimě, která nám začínala být.
V noci jsme všichni zaregistrovali velmi blízké funění a čmuchání nějakého zvířátka (že by duch ježečka?) a krátce poté podnikli SSČ (spontánní společné čůrání). Jakmile jsme opět zalezli, usnuli jsme a probudili se až ráno.
