Milda svolil pořídit několik leteckých snímků nad stolem. Když se dron vznesl nad našimi hlavami a rozvířil "Mancato!", přišel Zdenda s ještě dokonalejším záběrem. Vnuknul Mildovi touhu pořídit průlet po schodech vzhůru a mezi pokoji. Jelikož Milda odpočíval po střelných zraněních (anebo mu bouchl dynamit v ruce?), vypnul všechny kontroly zařízení (bypass) a pustil se do řízení. Zatímco my jsme se u stolu schovávali za sudy, zavírali se do vězení a pálili po všem živém, Milda stanul před zatím nejtěžší pilotní zkouškou. A ta bohužel nedopadla nejlépe. Po chvilce vrčení se ozvalo z chodby strašlivé cvakání rotorů o zeď a zvuk pádu dronu po schodech. Nastalo dlouhé a smutné ticho. Milda pronesl sérii sprostých slov a my bez dechu očekávali, co přinese za torzo.

Kvadrokoptéru podrobil Milda důkladnému ohledání a pak si přinesl operační nástroje. Osekané listy odstranil vyšroubování miniaturních šroubků miniaturním šroubovákem. Za pár minut Milda vítězoslavně zdvihl pacienta nad hlavu a následně ho podrobil prvnímu leteckému testu. Dron se držel ve vzduchu bez jediného zaškobrtnutí. Operace dopadla na výbornou.

Zabíjení desperátů, šerifů, jejich pomocníků a banditů přešlo plynule v počítání stáda. Zatímco Míra našel bezchybnou taktiku ve výběru vykládaných karet, já jsem svou dokonale vypilovanou musel každý štych měnit, protože jsem bral opravdu dardy. Na konci hry jsem měl buď pakl jednohlavých, anebo pár opravdu záživných. Zcela přesvědčivě jsem dokázal, že v této hře nejsem šampionem.

Krátce po jedné hodině odpolední jsme rozdělali oheň a připravili oběd. Spořádali jsme další část prasete. Po hostině se počasí umoudřilo, obloha zase zmodrala a my se připravili na procházku. Cílem expedice byla rozhledna Studenec a pochopitelně bezpečný návrat pod střechu. Bázlivější si na záda nandali batůžek a do něj pití, sušenku či náhradní oblečení, opravdoví drsňáci se vybavili jen skleněnou flaškou mixovaného alkoholu. Začátek výpravy nabíral ze začátku velmi vlažné tempo a po dvou a půl kilometrech jsme zaparkovali v Bistru u Potoka. Milá a obětavá paní pohostila některé členy našeho týmu pivem a zmrzlinou. Naštěstí návrhy na návrat do chalupy se ukázaly býti lichými a my pokračovali dále do přírody.

Nastal celkem záživný stoupák, během kterého se naše skupina rozdrobila a každý postupoval svým tempem. Nahoře jsme ale byli odměněni nádherným výhledem do kraje přes lávové pole. A odsud už byl kousek k rozhledně. Na tu jsme pochopitelně vyšplhali, leč oslavné proslovy či přípitek se nekonal. Cesta zpátky byla pohodlnější, neboť postrádala krpál. Okruh, který jsme nakonec opsali měřil zhruba dvanáct kilometrů a my zcela určitě (že?) spálili oběd. Nezbývalo tedy nic jiného, než naštípat dříví, zatopit pod roštem a připravovat večeři. Hodovali jsme a zalévali to tenčícími se zásobami (což bylo dobře) pivka. Pod schody stála poslední basa a my nechtěli v neděli řešit, co s tím zbytkem. Někteří řidiči si stanovili časovou hranici, za kterou nebudou pokračovat v požívání alkoholu (kvůli řízení následující den). Zdenda se k tomuto omezení postavil velice zodpovědně, termín stanovil velmi striktně i když ho následovně (k naší radosti) párkrát oddálil.

Poslední večer jsme uspořádali tolik plánovaný kvíz. Protože jsem se na rozdíl od poctivců (Martin a Milda) na přípravu otázek vybodl, ladil jsem je ještě večer. V pěti kolech každý chlap jízdy pokládal na ostatní dotaz z osobní roviny. Někdo se ptal na vlastní touhy, někdo na historické úspěchy či životní milníky. Co bylo na celém kvíze nejzábavnější byl fakt, že za každou špatnou odpověď se musel dotyčný napít. Našli se ale i tací odvážlivci, kteří při svém omylu vyprázdnili celou sklínku. Po vypití poslední lahve pivka jsme se rozloučili a odebrali se do postelí. I když jsme stále mladí, víkend byl více než náročný.

V neděli překvapivě nastalo balení, uklízení a loučení. Martin nás opustil už v osm. Naštěstí nenaplnil svou predikci, že odjede hned v šest a mohli jsme se s ním tak ještě vidět. Navíc byl tak hodný, že mi připravil kávičku. Milda s Jiříkem odjeli po deváté a my chvilku po nich. Kájik při našem odjezdu ještě plnil kufr svého vozu. Průjezdem vrat naše společné dobrodružství ještě nekončilo. Míru Zdenda odvezl do České Lípy. V nákupním středisku jsme vrátili prázdné lahve a zakoupili si svačinu a pití (bezalkoholové). U pokladen nás našla Lenka, která si pro Míru přijela a Kájik, který se nás po cestě držel. Nastalo tedy poslední rozloučení a se Zdendou jsme jeli až do Prahy.

Všem členům téhle již legendární bandy moc děkuji za krásný víkend. I když byl náročný a rozhodně ne zdravotně nezávadný, byl jsem rád, že jsme se potkali a moc se budu těšit na příští rok. Děkuji Vám za několik dní zábavy, smíchu a Vaší společnosti. Děkuji za videa a fotky, které se pokusím pospojovat do něčeho koukatelného. Mějte se krásně, užívejte prázdnin a doufám, že u čtrnáctého ročníku v plné sestavě.

Chlapům zdar!