Od vlčice k Cézarovi

3. díl: Neviditelná hranice

Poslední den pracovního (pro ostatní) týdne jsme nezapočali nikterak jinak, než raním balením a přípravou na den trávený uvnitř Vatikánských zdí. Předem vytvořená a potvrzená rezervace, stejně jako dokonale Martinem zmapovaná trasa nás nenechaly tápat, kdy a jakým směrem vyrazit. Nevím, jestli to bude důkaz našeho brzkého vstávání, ale v ulicích jsme potkávali pouze trsy studentů táhnoucí se k branám školy. Výraznějšího rozdílu oproti našim návštěvníkům vzdělávacích institutů jsme si nevšimli. Stejně jako u nás doma se školáci pohybovali pomalu s hlavami skloněnými nad displeji mobilů.

pátek 16.02.2024 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
JAK (prostředky a způsoby) letadlo / pěšky /
KDE (polohy a umístění) jih / zahraničí /
KDO (osoby a obsazení) Anička & Martin /
KDY (období a interval) více dní /
PROČ (důvody a účely) kultura / výlet, procházka, turistika / výstava, exkurze /

Přes most Bridge Vittorio Emanuele II s krásným výhledem na Andělský hrad v ranním oparu jsme přešli Tiberu a ocitli se na zatím nejširší ulici. Na druhém konci (pouhých 500 metrů od nás) nás vyhlížela bazilika svatého Petra. Nás ohromila nejen tato stavba, ale i samotné náměstí Piazza San Pietro. Svou rozlehlostí (od nevidím do nevidím), ale i množstvím soch, fontán, sloupů, svítidel a jiných okras. Jediné, co bych vytkl je nejasné vytýčení hranic mezi Římem a Vatikánem. Po kočičích hlavách, kterými bylo náměstí dlážděno, se prohánělo spousta čar, ale ani jedna nenesla informaci o tom, že je tou zlomovou.

Ze všech vchodů jsme hledali právě ten jeden správný. A ten se na místě, kde jsme se aktuálně nacházeli, nenalézal. Museli jsme proto celý blok (Vatikán) obejít a vyhledat vchod do Vatikánských muzeí. On totiž není Vatikán jako Vatikán. U tohoto "bočního" vchodu nás čekala fronta. Nadšení, že máme rezervaci na konkrétní hodinu nás opustilo se zjištěním, že i postávající mají rezervaci ve stejném termínu. Ale čas utíkal rychle - bylo stále co a hlavně koho pozorovat a čím se bavit. Poslušně jsme čekali zařazeni v davu a na pokyn místního strážce se přesunuli ke vstupu. Kontrole zavazadel a kompletnímu prošmejdění detektorem jsme byli pochopitelně podrobeni. Bez závad.

Od šaten, kde jsme nezanechali zhola nic, jsme vystoupali v kruzích (po točitém schodišti) a ocitli se v "centru". Kromě několika prodejen s upomínkovými předměty zde byl i rozcestník a jeden jelen :). Cedule lákaly do sálů s egyptským, antickým, římským, renesančním a kdovíjakým uměním. Pochopitelně pro nás byla zásadní a povinná návštěva Sixtinská kaple. Vatikánští organizátoři však při návrhu prohlídkových okruhů kladli veliký důraz na to, aby zrakům návštěvníků nebyl skryt jediný exponát. Než jsme se dostavili k obdivování "Stvoření Adama", namáhali jsme své krční páteře v mnoha sálech. Abych umění jen nezesměšňoval, musím uznat že i já, kulturou mnoho nepoznamenaný, jsem musel exponáty obdivovat. Sochy, malby, vázy i ozdobné prvky místností. Smutné na tom je, že zatímco lidské tělo vytesané před dvěma tisíci lety do kamene je obdivuhodné a krásné, kreace dnešního uměleckého světa je pro mě nepochopitelná.

Série navzájem propojených budov obsahuje mnoho chodeb, mnoho sálů a mnoho vystavených předmětů. Proto nám exkurze i s pobytem v zahradách a muzea papežských vozů a vozidel zabrala mnoho času. V našem případě nějakých pět. Přesunuli jsme se zase na náměstí, tentokrát obehnanou neuvěřitelným šálem lidí, pořídili několik pamětních snímků a pomalu vykročili zpět domů.

Při návratu jsme, přes moje naléhavé a intenzivní přání, stavili ještě (znovu) u Largo di Torre Argentina. Chtěl jsem totiž na vlastní oči spatřit místo, kde byl omylem (a jak Martin trefně poznamenal, že třiadvacetkrát po sobě) píchnut Julius Cesar. Velká nepřehlédnutelná šipka tam nebyla, takže přesné místo nevím doposud. Ale pomyslnou fajfku, že jsem tam byl, si udělat v hlavě můžu. Ještě jednu zastávku jsme provedli v moc hezké cukrárně. Personál byl milý, vstřícný a obětavý. Jen jaksi zapomněl na moje americano. A když jsem se připomněl, bylo na mě pohlíženo jako na podvodníka. Měl jsem se prokázat účtem. Který jsem ovšem před tím zmuchlal a zahodil do koše. A nebyl jsem schopný vykonstruovat anglickou větu popisující absenci platebního dokladu. Situace nakonec nebyla zcela bezvýchodná. K pultu se znovu dostavil usměvavý pán, který ode mě objednávku přijímal a kolegu poučil. I já jsem tedy obdržel svůj hrníček kávy.

Pátečního textu není mnoho, ale nachozených kilometrů jsme měli opět v nohou spoustu. V posteli jsem pak usínal s lehkými obavami, jak dopadne zítřejší nepotvrzená rezervace. Čekala nás totiž návštěva galerie Borghese.

Zahrady, jejichž součástí je právě vila patřící šlechtickému rodu Borghesů byly situovány na severovýchodním směrem od našeho ubytování. Klikatou cestu v délce čtyř kilometrů jsme si ozdobili ještě zastávkou u fontány di Trevi a Scalinata di Trinita dei Monti (Španělských schodů - kdo neumí Italsky). Tato brzká ranní procházka měla jednu obrovskou výhodu. Památky byly (téměř) bez lidí. U fontány nebyl, na rozdíl od středy, problém sejít až k vodě a volně se procházet. Schody taktéž nepřipomínaly sezení senátu (a to je na nich zakázáno sedět). Navíc od kostela Trinità dei Monti se nám naskytl neuvěřitelný pohled na Řím. Z jiné strany, ale stejně krásný.

Od schodů jsme nešli přímo do parku, i když by to byl kousek, ale vydali jsme se jakousi Římskou "Pařížskou" a sháněli se po kavárně, kde bychom mohli posnídat. Sehnat volná křesílka a ochotného číšníka oblečeného v bílé košili nebyl problém. Háček byl v cifře, která byla uváděna na jídelním lístku. Nebyli jsme ochotni zaplatit za snídani stejnou částku jako za luxusní oběd v naší čtvrti. Vzali jsme nohy na ramena (byl to hodně svižný odchod) a pokračovali až na Piazza del Popolo. Náměstí, na němž se stavitelé křesťanských staveb doslova vyžívali. Umístit na jeden plac tři kostely a jednu baziliku, to už je fakt extrém. Za branou, u které se odehrál jistý dramatický výstup nespokojeného občana a několika členů policejního sboru, jsme nalezli světový řetězec rychlého občerstvení. A ano, posnídali jsme právě tam. Ovšem spokojenost byla čistě na naší straně. Croissant, káva, horká čokoláda, čerstvá pomerančová šťáva. Krapet jiná nabídka, než můžeme vidět u nás.

Na posnídaňový relax však nebyl prostor. Čas naší prohlídky se nekompromisně blížil a Lucka objevila, že vila je s velkou pravděpodobností (měli jsme jen jeden pokus) na druhé straně opravdu obrovitého parku. S manželkou jsme vypálili jako předvoj a já záviděl lidem pohybující se v placených vozítkách (dobrej kšeft).

Celkem zahřátý a upocený, postavil jsem se před paní v uniformě a spustil naplno svou angličtinu. Cítil jsem se jako u zkoušky. Vysvětlil jsem ženě svůj úmysl - dostat se do expozice i přes to, že nejsem schopen se prokázat platnou registrací. Vyslechla mě a poslala dovnitř, k pokladně. Monolog jsem opakoval a byl znovu odeslán. Tentokrát jen o pultík vedle. A tam jsem nakonec uspěl. Pán registraci našel a vstup nám uznal. Když jsem se ho ptal, kde se stala chyba, že jsem potvrzení nedostal, odpověděl mi, že někdo adresu na kterou mělo být potvrzení odesláno špatně zadal. Zajímal jsem se tedy ještě o to, proč jsem nedostal odpověď na mou zprávu, ve které řeším právě tento problém. Odpověď byla jednoduchá, lež šokující. Mailová schránka je plná.

Vítězně jsem vylezl od kasy se čtyřmi lupeny v rukou a cítil jsem ohromnou hrdost. Povedlo se a my mohli skoro dvě hodiny absorbovat další dávku umění. I zde nás malířské a sochařské umění uchvátilo. Úsměv na tváři nám vykouzlili nejen všudypřítomní prdelatí andělíčci, ale Aniččin objev zarámovaného "Utrpení svatého Šebestiána". Notnou dávku svého času jsme věnovali také obdivování venkovních památek, kterých se v parku nacházelo opravdu mnoho.

K obdivu samotného objektu jsme nedostali příležitost. Italští konstruktéři vilu vylepšili lešením a zakryli hadrem. Pustili jsme se tedy parkem, nechali se hřát sluneční paprsky a pozorovali okolní ruch. Travnaté plochy byly využívány k obědvání, odpočinku či sportovním aktivitám. Své místo si našel i potulný hráč na kytaru. Jedna z bran, kterou jsme míjeli, byla ozdobena hlavami slonů. Tento sochařský počin nás tak zaujal, že jsme přišli blíž a zjistili, že se zde nachází i zoologická zahrada. Aniččino nadšení bylo jasně viditelné a nebýt předchozí audience u Borgiových (neplést s hlasatelkou) a požadované ceně (vstupné v kombinaci s množstvím zvířátek bylo v nepoměru), zřejmě bychom to prolezli i zde. Místo toho jsme ale nalezli Řecko-římské jezírko, poseté obsazenými lodičkami a obehnané kachnami a plotem.

Po obědě, který jsme uskutečnili spontánně ve velmi příjemné restauraci jsme šli ještě shlédnout hydrochronometr, což jsou patrně jediné hodiny v Římě, které jdou správně. Protáhli jsme se městem a s lehkým nákupem skončili unavení, uťapkaní, ale naprosto spokojení a nadšení zase v našem bytě.

Vyvstala otázka, jak se důstojně rozloučit s naším výletem. Byla totiž sobota, poslední den našeho putování. Vsadili jsme na jistotu a šli se navečeřet do "naší" pizzerie na náměstí Campo de´ Fiori. Oproti prvnímu večeru zde bylo o poznání více lidí, kteří byli navíc v davu sroceni kolem sochy postavy s kápí přes hlavu. Jak ale všichni postávali kolem památníku a poslouchali slova vyřknutá paní na pódiu, nikdo nezabíral sesličky v restauraci. Pohodlně jsme se usadili, objednali si samozřejmě italské jídlo (a my s Martinem tupláka) a pozorovali ruch kolem nás. Martinovi to nedalo a jal se zkoumat, proč a co se tu dnes děje. A netrvalo dlouho, když to našel. Podobizna muže stojícího na "Květinovém poli" ztělesňuje Giordana Bruna a ten byl 17. února (tedy dnes) roku 1600 na tomto místě upálen. Nemůžu opominout Martinovu poznámku, že se jednalo o dalšího z kosmonautů, který shořel hned při startu (ještě že kolem neuměli česky). S radostí, že je tajemství odhaleno jsme si připili a pustili se do přinesených pokrmů.

Vyčištěním talířů (já jsem měl pizzu Calzone) náš pobyt u stolu ještě nekončil. Martin totiž holkám objednal místní (jako taliánskou) sladkou specialitu Tartufo, což byla hnědá sladká zmrzlinová koule, navíc nebesky dobrá, šálek horké čokolády a nám kávičku. Jako pozornost podniku jsme obdrželi ještě šťopičku Limoncella. Přecpáni a ve velmi pozitivní náladě jsme restauraci opustili a odebrali se rovnou do postelí. Vzhledem k finanční náročnosti dopravy na stanici Roma Termini (jak Martin prohlásil, chtěli za to nesmysl) nás čekal pěší přesun v plné polní ve velmi časných ranních hodinách.

Vstávání v opravdu nelidský čas nám dalo zabrat, ale zvládli jsme to. Sbalili jsme si poslední věci a téměř beze slova (já ještě se zalepenýma očima) vpluli do tiché, prázdné a tmavé ulice. Trasu jsme absolvovali bez jediného omylu a dokonce jsme na stanici dorazili pár minut před tím, než jel vlak. Krušné a hodně uspěchané chvíle nám nastaly po zakoupení jízdenek. Jejich objednání jsme zmákli, ale ukazatel nástupiště nás hnal několik desítek metrů jinam. U prázdných peronů jsme prošli bránou a zjistili, že kolej, na které stojí náš vlak, je vlastně naproti těm automatům. Do vagonu jsme vtrhli v poslední vteřině naprosto splavení. Dveře zaklaply, vlak se rozjel správným směrem (po kolejích) a my se po půl hodině jízdy ocitli na letištním terminálu.

Prošli jsme si bezcelní zónou, holkám, rodině a blízkým pořídili drobné, většinou sladké pozdravy a z nepřeberného množství restaurací a kiosků si vybírali snídani. My s Luckou jsme zastavili u jedné pekárny, z jejichž pultů se na nás smály koláče, buchty a dortíky. Nad tím vším visela obrovská cedule poukazující na výhodné snídaňové menu. Vzhledem k tomu, že obsahovalo kávu, džus a croissant plněný dle výběru a stálo méně než jeden samotný koláč, nebylo proč váhat. Postavil jsem se do fronty a když na mě prodavačka zaměřila pohled, začal jsem objednávat. Dvakrát menu a hezky vypadající dortík k tomu. Práskho. Cifra na pokladně se mi ani trošku nelíbila. Nerozmluvený jsem se pustil do konverzace. Bohužel marné. Slečna něco nervózně a rychle (za mnou se dělala fronta) vypustila, že na velké reklamní ceduli je uvedena sleva, nikoli cena. Pípnul jsem tedy sklesle kartou. Při ukládání objednávky na tác jsem si ale všiml, že všechno, kromě dortíku a jednoho sladkého rohlíku je po dvou. Přehlížel jsem tedy paní drkající do mě kufrem a dožadující se prostoru u pokladny a projevil svůj nesouhlas. Prodavačka se na mě zamračila a dávala mi jasně najevo, že potrhlé cizince, kteří si neumí spočítat útratu nemá po ránu ráda.

Tentokrát však byla pravda na mé straně. A když jsem začal prokládat angličtinu ne moc hezkými českými slovy, z posledních sil jsem ze sebe vyloudil spojení na úrovni základní školy. "Já objednat dvě menu. Já mít dvě kafe, dvě šťáva, ale jeden croissant". Holčina pochopila, lehce pokývala, omyl napravila a já vítězoslavně odkráčel. U stolu jsme pak zjistili, že z celého dortíku, na který jsme se tolik těšili, jsme obdrželi zhruba jednu dvaatřicetinu.

Letadlo se vzneslo i přistálo na čas a my se v neděli dopoledne ocitli na Pražském letišti. S Aničkou a Martinem jsme se rozloučili a ještě při cestě domů vzpomínali na ta krásná místa. A jak se to všechno do puntíku podařilo. Moc děkujeme našim spolucestovatelům a doufáme, že se brzo potkáme na dalším společném výletě.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Milda hodnotil(a) 26.06.2024 14:28:36

vynikající

Lucík hodnotil(a) 12.06.2024 15:08:23

vynikající

217.116.228.11 hodnotil(a) 12.06.2024 09:44:49

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 12.06.2024 15:08:36

slovo od slova

CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Jak jsme letěli k botě

Toulat se chodbami, ve kterých se pohybovali gladiátoři, na vlastní oči spatřit místo skonu samotného Gaia Julia, procházet se po náměstích, kde Tom Hanks hledal odpovědi či obdivovat Sixtinskou kapli? Kdo by to nechtěl? My s Luckou jsme o podobném dobrodružství snili již dlouho. Ale až s nárůstem snílků se začalo přání přetvářet v nápad. A od něj už je jen malý kousek k plánu a uskutečnění. Na konci února se mojí manželce, Aničce, Martinovi a mě povedlo navštívit hlavní město Itálie v rámci krátkého, soukromého poznávacího výletu.

2. díl: Morituri te salutant

Ať už rozkládací lůžko vypadalo jakkoliv nepohodlně, vyspal jsem se nerušeně a dostatečně. Po raním pozdravení a uvedení své osoby do stavu pohotovostního jsem se nasoukal jsem do oblečení, vybavil se lehce teple (venku bylo ještě chladno) a v batohu doplnil zásoby. Dnešní hlavní atrakcí byla návštěva místa posledního odpočinku mnoha gladiátorů, Kolosea a přilehlého areálu Forum Romanum. Vzhledem k tomu, že jsme tyto starověké památky náhodně navštívili (letmo) již včera, měli jsme ponětí o celkové době cesty. Rozhodli jsme se ale využít možnost bezplatného cestování autobusem a na několik desítek minut se postavili na jednu ze zastávek. Bohužel čekání a vyhlížení dopravního prostředku bylo jedinou aktivitou, které jsme se dočkali. Autobus ani jiné vozidlo se v našem směru nedostavilo. Na protější zastávce zastavovaly autobusy různých linek (včetně naší) v pravidelných intervalech. Martin tedy prostudoval mapu a vedl nás uličkami.

3. díl: Neviditelná hranice

Poslední den pracovního (pro ostatní) týdne jsme nezapočali nikterak jinak, než raním balením a přípravou na den trávený uvnitř Vatikánských zdí. Předem vytvořená a potvrzená rezervace, stejně jako dokonale Martinem zmapovaná trasa nás nenechaly tápat, kdy a jakým směrem vyrazit. Nevím, jestli to bude důkaz našeho brzkého vstávání, ale v ulicích jsme potkávali pouze trsy studentů táhnoucí se k branám školy. Výraznějšího rozdílu oproti našim návštěvníkům vzdělávacích institutů jsme si nevšimli. Stejně jako u nás doma se školáci pohybovali pomalu s hlavami skloněnými nad displeji mobilů.