Díky tomu jsme si mohli prohlédnout další kulturní památky, které by nám byli při jízdě skryty. Obešli jsme například Largo di Torre Argentina, což bylo malé náměstí, uprostřed něhož bylo plotem ohraničené malé prostranství s nápadnou pěticí sloupů. Že se jedná o historicky velmi důležité místo, jsme ještě netušili. Do cesty se nám následně připletl Kapitol, obrovský bílý palác tyčící se majestátně nad Římem. Pohledy na město v ranním oparu byly nepopsatelné. Pak už stačilo se napojit na starou známou, včera šlapanou Via dei Fori Imperiali. Jelikož jsme tentokrát rajzovali po druhé straně bulváru, mohli jsme konečně pozdravit samotného Julia Cesara. Tedy jeho sochu v nadživotní velikosti.
Ranní provoz (silniční i chodniční) byl minimální a umožňoval nám jít bez obav z nárazu rovně a přitom si prohlížet památky vlevo i vpravo. Ze stejného důvodu byla již v dáli patrná silueta arény. Ta se spolu s naším přibližováním neustále zvětšovala a já si její velikost plné uvědomil až ve chvíli, kdy jsme stáli přímo u ní. Bylo s obdivem, že něco tak gigantického byly schopni postavit před dvěma tisíci lety. Po nekonečných (a zatočených) frontách, které jsme spatřili předchozí den nebylo ještě památky, ale menší davové uskupení vidět bylo. S radostí nad dostatečnou přípravou jsme vytasili svoje průkazky a potvrzení o rezervaci a přistoupili k turniketu. Holčina s oranžovou vestičkou a čtecím zařízením v ruce mi oznámila, že vstup máme až za deset minut a tudíž se máme dostavit až za deset minut. Hned nato se mě přestala všímat a věnovala se dalším turistům.
Se zalomenými krky jsme pozorovali zdi mohutné stavby a v ní ukryté zelené ptáčky (zřejmě papoušky) a dle pokynu se dostavili až v čas rezervace. Podařilo se, náš spolek byl do jednoho naskenován a propuštěn. Po kontrole věcí a projití bezpečnostním rámem jsme konečně vstoupili do dominanty Říma - Kolosea. Popisovat, jak je prohlídka organizována a co je možné vidět či koupit nebudu. Na to jsou jiné publikace či internetové adresy. Budete se muset spokojit jen s prostým tvrzením, že návštěva Kolosea pro nás byla zážitkem a rozhodně nám stála za to. Děkoval jsem moderním technologiím za to, že držím v ruce digitální fotoaparát a nejsem omezen filmem s šestatřiceti snímky. Obdivovat bylo totiž co.
Po dvou hodinách (a to jsme se nikde moc nezdržovali) jsme stavbu opustili a vydali se na severozápad k dalšímu vstupu. Do přilehlého Forum Romanum. Tyto dva skvosty jsou od sebe vzdálené jen čtvrt kilometru. Opět se konala prohlídka a kontrola s tím rozdílem, že jsem tentokrát fotografický aparát odložil na misku nepodléhající cestě rentgenem. Tak, jak to po mě bylo vyznačováno v předchozím případě. Omyl. Stejné uniformy a stejné cedule nutně neznamenají stejné postupy. Příslušník vykonávající dozor se na mě zamračil a jasným gestem mi naznačil, že foťák půjde do tunelu taky. Uposlechl jsem. Forum Romanum je rozlehlý areál plný rozpadlých domů z kterých zbyly jen zdi (pochopitelně ironie). Pokud by tomu tak bylo, netrávili bychom tam dvě a půl hodiny. Zde jsme kromě toho, co se píše v cestopisech, objevili ještě nepočítaně pomerančovníků a mandarinkovníků obsypaných plody, rudookého racka a podzemní projekci jejíž význam a pojetí jsem zcela nepochopil. Za ušlapané kroky jsme si dali v kavárně kávičku a pistáciovou kapsu. A když píšu pistáciovou, tak tím myslím s pořádnou porcí pistácií.
Další plány na první den nebyly, řešili jsme je operativně. Aktuálně nás tížil (vlastně naopak) prázdný žaludek. A tak jsme hledali restauraci, kde bychom se mohli najíst. Vidliček a nožů bylo hodně situováno nedaleko Tiberského ostrova. Což je kus pevniny uprostřed Tibery (propojený mostem) na než postavili, jak jinak, alespoň malou baziliku. Přes zřejmě nejzmatenější semafor na světě jsme se dostali do uličky plné stolků a židliček a malých domků poskytující občerstvení. Zasedli jsme a čekali na jídelní lístek. A tady je odehrála jedna z velmi vtipných scének našeho putování.
Usměvavý pán nás přivítal, rozdal nám papírové karty a optal se na pití. Zatímco si ostatní objednávali, já zaznamenal na jídelním lístku i písmo stylem podobné hebrejštině. V duchu jsem si pomyslel, že jiný kraj jiný mrav a když se u nás může objevovat azbuka, proč ne. Že na ubruse vládla bílá s modrými pruhy mi nějak nedošlo. Lucka měla chuť na špagety. Objednali jsme a těšili se na jídlo. Ale z obsahu na donesených talířů byla manželka více než zklamaná. Dvakrát do toho dloubla a prohlásila, že chuť pokrmu rozhodně nevyhovuje jejím chuťovým buňkám (a to rozhodně vybíravá není) a těstoviny do sebe nedostane. Moje noky měly také netradiční nádech, ale s Lucčiným verdiktem jsem plně souhlasil. Nedalo se to. Chvilku jsme laborovali nad tím, jak trapnou situaci vyřešit a nakonec jsme vyzvali Lucku k tomu, aby do sebe dostala alespoň chléb, který nám před tím přinesli.
Lucka zhltla několik plátků, než se dostavil číšník. Ten smutně hleděl na téměř plný talíř a optal se, co bylo v nepořádku. Položili jsme mu otázku, jestli náhodou neobsahovaly ty špagety nějaké ryby, protože jejich chuť byla velmi silná. Mladík se pousmál a prohlásil, že jsou to špagety "sea food" a tedy se dá očekávat, že kuchař do toho nějakou tu rybku zamíchá. Pak se zachoval velmi elegantně. Oznámil nám, že nechce, aby z jejich restaurace odcházeli nespokojení návštěvníci a donese tedy ještě jednou jídelní lístek, aby si Lucka vybrala. Poté, co se s ním vrátil, ležela před manželkou další těžká volba. Co si dát, když má plné břicho chleba? Nakonec to vyhrál nějaký předkrm. Cestou z restaurace jsme nad událostí ještě chvilku diskutovali a došlo nám, že jidiš v jídelním lístku a několikrát avizované "košer" pokrmy byly dostatečně signalizující, že do omáčky na špagety nebudou dávat vepřové. No, stane se. Byla to zkušenost.
Cestu domů jsme si natáhli ještě přes Andělský hrad jehož interiéry jsme nehodlali v rámci prohlídky prozkoumat. Obešli jsme jej, nafotili a pak se vrátili do naší sto-sedmdesát-trojky. U kulatého stolu prošli zážitky dne, navečeřeli se a splnili denní povinnosti (jako absolvování lekce angličtiny). V nohách jsme měli zhruba 17 kilometrů a únavu jsme pochopitelně cítili. Ale byli jsme spokojení a těšili jsme se na den následující.
