Já osobně jsem byl vyzbrojen pouze minimálními zkušenostmi z plánování cesty do zahraničí. Začali jsme tedy zlehka a pomalu. Napsali jsme našim přátelům a svolali první cestovní poradu. Vyzbrojeni tužkou a papírem jsme nadšeně diskutovali a vytvořili první řádky seznamu:
14. - 18. 2. (čtvrtek - neděle)
letecky (pouze batůžek)
ubytování v centru
Koloseum
V rámci dohody jsem se dobrovolně zhostil role plánovače. Chtěl jsem tak splatit "dluh" za Slovensko. Anička s Martinem přislíbili najít ubytování. Něco šlo samo, někdy se úspěch dostavil až na několikátý pokus. Zrovna při hledání ubytování stačilo pár minut a líbivý apartmán za slušnou cenu zmizel z nabídky. Protože Lucka nalezla podrobný a celkem aktuální cestopis, vypracování časového harmonogramu byla radost. Za těch několik dní, co jsme v tom "leželi" a do papírové mapy si vyznačovali body nám připadal Řím jako známé město i přes to, že jsme ho nikdy předtím nenavštívili. Mailová schránka se uspokojivě plnila potvrzeními (až na jeden případ, ale o tom později) a zpráv o počtu zbývajících dnů v naší diskuzní skupině přibývalo.
Babí nezklamala a holky nám ochotně pohlídala a my tak mohli ve velmi ranních hodinách čtrnáctého únorového dne putovat ještě spícími ulicemi, abychom se v osm ráno setkali na Ruzyňském letišti s Aničkou, Martinem a jejich Zdenkou (ta figurovala pouze jako odvoz). Ať už každý z nás měl v batůžku cokoliv, jedno jsme měli všichni. Koktejl radosti a dobré nálady. Když se čtyři letenky, s kterými jsme dorazili na terminál, proměnily pouze ve tři a Martin tu svou marně hledal, Anička se za manželovými zády lámala v pase smíchy. Martin si však udržel úsměv na tváři a žádné panice nepodlehl. Letenka se našla, my jsme prošli prioritním odbavením (výhoda příručního zavazadla) a usadili se do sedadel již čekajícího modrobílého Boeingu 737.
Pro Martina to byl první let v kabině pasažérů. Doposud sedával pouze za kniplem a tak si zážitek hodlal dostatečně užít. Odhodlaně kývl na vinnou nabídku stevardky jež se dostavila krátce po startu. Slunné počasí a díry v mracích nám poskytly nádherné pohledy na Alpy. Nezdálo se, že by dvouhodinový vzdušný přesun trval 120 minut. Během letu jsme si nadšeně sdíleli postřehy a zážitky. V půl dvanácté s námi pilot obkroužil Řím a letoun bez velkého zatřesení posadil na asfalt letiště Fiumiciono. Byli jsme tu.
Víc jako turista jsem vypadat nemohl. Na zádech batůžek splňující do milimetru maximální povolené rozměry palubního zavazadla a foťák neustále přiložen u obličeje s úmyslem zachytit kouzlo ciziny. Vymotat se z haly nám dalo krapet zabrat. Ovšem musím hrdě prohlásit, že lehké bloudění nebylo způsobeno naší neschopností. To jsou prostě Italové. Ze začátku je směrovka k východu načmárána na každém sloupu, ale v obrovské a nepřehledné letištní hale byste jí hledali marně. Martin našim útrapám přivodil konec, když se optal personálu na cestu. Směle jsme pokračovali a došli až k jízdenkovému automatu. Ten se rozhodl nás napínat a lístky nám vydal až na třetí pokus.
Vlezli jsme do vlaku, usadili se a okny sledovali ubíhající Římskou krajinu. Navíc nás hřála ušetřená EURa díky hromadné jízdence. Cesta trvala zhruba půl hodiny a končila na Roma Termini. Halu jsme dlouho neokupovali a velmi obratně zmatek opustili prvním výlezem. Martin, konzultující cestu s elektronickou mapou, nás neomylně navigoval spletitými uličkami. První kostelní věž, kterou jsem spatřil jsem nadšeně fotil. Desátou, která se nacházela stále ve stejné ulici jsem ponechal bez povšimnutí. Kromě náboženských staveb bylo k vidění i spousta jiných hezkých budov. Když na nás mezi stromy vykoukla cihlová zeď stavěná do oblouku, netušil jsem, co to může být. Naší skupině jsem (bohužel) se přiznal, že stavba mi vzdáleně připomíná Koloseum. Jen to je určitě větší, rozlehlejší a starší. No, byl jsem vděčný, že kolem zrovna nešel domácí se znalostí českého jazyka. Dostal bych asi po tlamě. Pochopitelně, že jsme u něj stály.
Široká, honosná a zalidněná Via dei Fori Imperiali nás od Kolosea dovedla k turistickému centru, v němž jsme si vyzvedli objednané "Roma pass". Ty nám měly zaručit volné využívání služeb hromadné dopravy a vstupy na vybrané památky. Protože by byl hřích posadit se na autobus a nechat se odvézt k ubytování, pokračovali jsme po vlastních a hltali památky. Ke každé soše postavy s věncem bobkového listu na hlavě jsme šli s očekáváním. Jestli už to bude on. Tedy Julius. A díky tomu, že říše Římská trvala hodně dlouho, jsme to štěstí zatím neměli a cézara neobjevili. Rázné pochodové tempo jsme zvolnili, jakmile jsme vstoupili do ulice označené cedulí "via Giulia". Byli jsme v cíli. Před zamřížovanými dveřmi s číslem 173 se Martin pustil do hlavolamu v podobě kapsle s klíčem zajištěné číselným zámkem a poté se samotnými dveřmi na pět západů. Z tuhého a lítého souboje nakonec Martin vyšel jako vítěz a my mohli odložit zavazadla.
Den pochopitelně nekončil. Z batohů jsme vyndali zbytečnosti a po několika minutách znovu stáli na ulici. Kroky jsme směřovali k nedaleké restauraci na náměstí Campo de´ Fiori. Já se rozhodl dát si kromě pozdního oběda i předkrm v podobě bruschetty. Když nám přinesli pití i hlavní jídlo, znejistěl jsem. Považoval jsem, stejně jako ostatní, předkrm jídlo servírované na samém začátku stolování. Italskou pochoutku jsem obdržel až s účtenkou a chladnou omluvou. Stane se.
Výhodou tohoto jihoevropského města je, že památek je přehršel, navíc jsou umístěny velmi blízko u sebe. Tento fakt nám umožnil navštívit ve čtvrtek ještě náměstí Piazza Navona s kašnou čtyř řek, Pantheon (i když jen zvenčí) a fontánu di Trevi na Piazza di Trevi. Zpátky k našemu ubytování jsme se dostali, již v pološeru, přes Kvirinálský palác, sídlo Italského prezidenta na Palazzo del Quirinale. Osvětlený Řím vypadal opravdu úchvatně a nám se, ani přes velmi náročný den, nechtělo domů. Ale program následujících dní byl náročný a mi nové síly potřebovali načerpat. Po desáté hodině večer jsme se rozloučili, zamuchlali se pod deku a usnuli.