Protože jsem měl v úterý dovolenou (kvůli produktovému školení Olympus), měl jsem půl dne volna. S tušením, že by mohla výplata dorazit, jsem zapnul ráno počítač. S napětím jsem sledoval výpis svého účtu. Byla tam. To znamená, že bych mohl kup uskutečnit ještě dnes. Poprosil jsem Lucku, jestli by mi pomohla. Jako malé děcko s vidinou nové hračky, jsem popohnával naše kroky na Černý most. Protože otevírací hodiny obchodu byly silnější než má nedočkavost, museli jsme si ještě pár minutek postepovat před provázkem na tyčích. Nějaká paní mě upozornila, že toalety jsou vzadu. Nejspíše proto, že jsem nevydržel stát na jednom místě a netrpělivě všechny informoval, „že to už nevydržím“. Lucka neúspěšně předstírala (zřejmě proto, že jsem na ní pořvával), že mě nezná.

Když zřízenec ve žlutomodrých kamaších a visačkou IKEA odprovázkoval vchod, nabral jsem rychlost a směr ke křeslům. Táhnouc za sebou Lucku, úspěšně jsme porovnali pár regálů a uklízečce vyrazili smeták z ruky. Poté, co jsem spatřil své vysněné, ihned jsem ho uchopil a chvátal ke kase. U věšáků mě zastavil udýchaný pracovník a sdělil mi, že vystavené zboží je k dostání ve skladu a křeslo šel vrátit na původní místo. Tím mi zcela překazil mé nadšení. Uklidnil jsem se. Zbytek krámu si oddychl.

Celý obchod jsme si tedy prošli ještě jednou, zpomaleně. Objevili jsme při tom pár nehezkých výrobků a několik pěkných, ale drahých. V oddělení polštářů jsme nabrali dva polštáře a naše kroky pomalu směřovali ke skladu. „Tak tady to je“ ukazoval jsem Lucce velkou (70 x 70 x 30 cm) a těžkou (asi 8 kg) krabici s kostrou křesla. Tím to nekončilo, protože byla potřeba také matrace. Ta byla sice modelovatelná, zato velká. Poté, co se mi Lucka snažila vnutit myšlenku, že dvě neuneseme, překonal jsem se, do náruče uchopil dvě krabice a vítězoslavně se usmál (až mi ruplo v zádech), že se mýlí.

Takto obtěžkán jsem dofuněl ke kase. Pokladní (velmi podobná té, co mi prodávala sedačku) mi doporučila, abychom si vzali vozík a na tom to dovezli k autu. Když jsem odvětil, že to povezeme metrem, chtěla vidět mojí občanku. Zřejmě proto, že nejsem normální. Lucka, která se bála prozrazení že se známe, rozházela paní uklízečce tužky. Ta chvíli lamentovala, ale když zjistila, že Lucka stačí rychleji dělat nepořádek, než ho ona stačí uklízet, nechala toho. Aby věděla, že stále platí pravidlo „Náš zákazník, náš pán“, všechny tužky jsme okousaly a ulámaly jim hroty. Nakonec jsme byli propuštěni a vydali se směrem domů. Lucka nesla tašku s dvěma polštáři a dvěma matracemi, které daleko přesahovaly kapacitu tašky. Já jsem funěl pod dvěma krabicemi s křesly.

Dorazili jsme (za mého hekání, nadávání a přeskládání zátěže) až na parkoviště Globusu. Tam jsme ukořistili jeden vozík. Na něm jsme nákup vezli až k nejposlednějšímu depu. Se smutkem v očích, jsme zde chtěli vozík vrátit, ale nějaký pracovník Globusu hatmatilkou (něco jako: „Tježké, vy vosjit až k mjetro. Já pak zphátki pryvésť“) pronesl, že si to můžeme odvést až k metru.

Největší strasti jsme měli tak za sebou, a do bytu dorazili. Sice vyčerpaní, ale s nákladem. I když jsem byl částečně tlačen časem, neváhal jsem ani vteřinu a dal se okamžitě do stavby. Za pár chvil stály v obýváku dvě červená křesla. Na závěr chci moc poděkovat Lucce, která mi neskutečně pomohla a všechny ty, kteří ke mně chodí na návštěvu pozvat na „pohoupání“.