Na oběd jsme se stavili v Jilemnické restauraci Lavina. Výběr místa byl čistě náhodný. Jednalo se totiž o jedinou restauraci, kam by se sedm hladových krků vměstnalo k jednomu stolu. Usazeni jsme byli v prvním patře, hned vedle schodiště. Že nemá podnik nouzi o hosty jsme poznali podle neustále kmitajících číšnic nosící talíře s jídlem. Distribuce jídla totiž nebyla mechanicky řešena. Pohledy do jídelních lístků trvaly dlouho, protože bylo z čeho vybírat, přičemž ceny byly velmi příznivé. Nakonec jsme si vybrali všichni a své objednávky nahlásili slečně servírce. Trochu nás zarazilo, že výběr z celého jídelního lístku je možný až po patnácté hodině, ale na mé volbě se nic nezměnilo. Polévka, kterou jsem si samozřejmě dal, jsem si pochutnal a nabyl jsem dojmu, že i druhý chod se ponese ve stejném rytmu. A nemýlil jsem se.
I když to zřejmě bude vypadat jako recenze restaurace, musím to napsat. Objednal jsem si "obyčejnou" Frankfurtskou s knedlíkem a čekal standard na který jsem zvyklý z pracovních obědů, ale opak byl pravdou. Omáčka, maso i příloha byla výborná a já talíř odevzdával téměř vylízaný. Tuto krmi chválila i Lucka a holky si na svých dětských pizzách (přes celý talíř) také pošmákly. I když bychom hrozně rádi v co nejkratší době uvolnili místo dalším zájemcům, nemohli jsme. Břicha byla nacpaná a alespoň chvilku jsme museli trávit.
Kromě príma restaurace nabízí Jilemnice ještě Krkonošské muzeum v budově zámku. Pochopitelně jsme na památku nenarazili jen tak, ale trasu jsme zvolili úmyslně (muzeum našla Anička). A na co, že jsme to šli podívat? Původně na historii Krkonoš, ale když jsme se ocitli před okýnkem pokladny, oznámila nám paní že před chvilkou začala prohlídka zámku a pokud budeme chtít, můžeme se ještě přidat. A my samozřejmě chtěli. Byli jsme provedeni několika pokoji vyzdobenými dobovým nábytkem a obrazy za poslouchání historických souvislostí. Vzhledem k tomu, že nás (jako celé výpravy) bylo hodně, do některých zámeckých pokojů jsme se museli doslova našlapat. Dalšími navštívenými atrakcemi budovy byla sbírka šutrů, výstava ptactva a motýlů, přehled řemesel dávno zapomenutých a hlavně Krakonoš stokrát jinak. Nakonec jsme si nechali historii lyžování. Kromě zápisků z prvních lyžařských setkání, popis správného provedení technik a startovních listin dávných závodů jsme měli možnost na vlastní oči spatřit původní ski. Nechápali jsme, jak se mohli naši předci pohybovat po sněhu s dvoumetrovými fošnami na nohách.
Holkám jsme slíbili na začátku dne pohár. Ten by se do nich ovšem hned po obědě nevešel, takže jsme posunuli realizaci na pozdní odpoledne. Na penzionu jsme provedli krátké mezipřistání a znovu se vydali, tentokrát po vlastních, toulat se po Rokytnici. Už z dálky nás oslovil (hlavně mě) podnik, který podle vývěsního štítu čepoval pivo mého Vrchlabského jmenovce. Vznesl jsem přání, že bych mok ne zcela profláknutého pivovaru rád ochutnal a ostatní souhlasili. Bohužel jsme měli smůlu, protože stejný nápad měli zřejmě obyvatelé půlky obce. Martin přišel s řešením v podobě načepované PETky. S nejistotou kam jít a za doprovodu smutného a poraženého brblání holek, že nebude pohár Ráďa zavelel k výstupu k Mojmírovi. A to bylo přesně to, co jsme hledali. Stylová, dřevěná restaurace nabízela jeden dlouhý a právě uvolňovaný stůl. Terezka si okamžitě všimla atrakce u barového pultu - sedačku s koňským sedlem. Rozložili jsme se do židlí a objednali si. Holky nebylo za chvilku vidět za zmrzlinovými poháry a já si dal kafe. Radek sám sebe poslal do sedmého nebe, protože si pochutnával na pečené kačence. Cestou do restaurace sice prohlašoval, že při minulé návštěvě si dal vynikající žebra, ale ty si dopřál už k obědu. Podle jeho spokojeného úsměvu nebyl zklamaný ani dnes.
Na poslední společný večer jsme se vypravili do společenské místnosti. Tam se nacházela paní majitelka a její dvě děti, s kterými naše cácorky velmi rychle navázaly kontakt. Zřejmě všechno, co kdo přivezl, se ocitlo na stole a posezení spíše připomínalo obří žranici. Ale nejednalo se o nic, s čím bychom si neporadili. Ke slovu se dostalo také načepované zlato z plastového programu a dospělácký "Brumík". A na tom jsem si moc pochutnal. Atmosféra večera byla skvělá. Kromě prohazování vtípků jsme plánovali další společnou dovolenou na Slovensku. Ale to už bude jiný příběh. Prokecali jsme večer a když holky odešly (myslím, jako všechny), pokračovali jsme v rokování o chlapských moudrostech. A na závěr jsme přešli na kulturní půdu a probírali mistrovství fotografie. A pak zalezli do postelí.
Neděle pochopitelně přinesla jen balení, úklid a odjezd. Radek spěchal domů a i Anička s Martinem měli své plány. Protože mi Brumík opravdu hodně chutnal, podnikli jsme ještě společně (bez Radka) cestu do obchůdku, odkud likér pocházel. Od původního záměru přesunout se tam pěšky jsme po pár metrech klouzání upustili. Chodník byl jako zrcadlo a cesta byla hazardem o frakturu. Dojeli jsme tam tedy autem a já, hned u vchodu propadl zoufalství. Na cedulce stálo, že platba je možná pouze hotově a v mé peněžence se nenacházela potřebná hotovost. Pochopitelně jsem dostal nespočet nabídek k propůjčení hotovosti, ale já nechtěl. Když na něco nemám, tak nemám. Na chodníku jsme se nadobro rozloučili a vyjeli každý svým směrem. Že jsem já jel na špatnou cestu nebudu ani zmiňovat.
Poslední vtipnou nedělní kuriozitou byl manipulační omyl naší maminky. Během cesty ku Praze jsme to vzali ještě přes oblíbenou cukrárnu a zakoupili si něco na zub. Křehký obsah, od kterého jsme opakovaně odháněli holky, pak Lucka pustila omylem na schodech na zem. Nestalo se nic tragického. Právě naopak. Lucka ochutnala i od Terezky a ta zase od Julinky, aniž by si museli navzájem lézt do talířů :).
Nejen lyžování, ale každičkou minutu trávenou s touto skvělou partou jsem si užil. Mnohokrát Vám děkuji za parádní prodloužený víkend a jak jinak, moc se těším, až se zase setkáme. Když ne hned, tak určitě s pádly v ruce. Mějte se krásně.
