Do nevelké ale dostačující lyžárny jsme si uložili boty a na konci dlouhé chodby nalezli pokoj číslo čtyři. Náš nový domov. Holky obsadily volné postele (nám nechali kupodivu manželskou postel) a pustily se do vybalování svých batůžků. Během několika minut vytvořily na svých postelích, stole a koberci neuspořádané shluky věcí, my s Luckou potřebovali na umístění oblečení do skříně a jídlo do lednice trochu více času. Fáze ubytovávání byla úspěšně ukončena. Téměř ve stejném okamžiku dorazil i Martin s Aničkou (ti byli na procházce) a hned po nich Ráďa (ten na procházce nebyl). I když prostor předsíně (plac metr na metr hned za vstupními dveřmi) nebyl k velkému přivítání nijak vhodný, museli jsme si padnout kolem krku a pozdravit se hned tam. Anička s Martinem nám představili penzion, hlavně společenskou místnost (s herničkou) umístěnou v přízemí.
Radkovi trvalo vybalování zlomek vteřiny a hned poté jsme byli voláni ke společenskému družení. Hned mezi dveřmi mi Radek vrazil velkou krabici koblih. Pochopitelně nebyly jen pro mě, jen jsem asi vypadal jako jejich největší konzument. A než jsem stačil se sladkou nadílkou zmizet, byl jsem upozorněn, že se mám obratem vrátit. Čekal na mě totiž ještě tekutý "hovor". Vychutnával jsem zkapalněnou třešeň, seděl s ostatními v jednom pokoji a zapojoval se (tím, že jsem souhlasil a nemluvil) do plánování následujících dní. Pro dnešek měla většina jasno. Chlapi dopijí, oblečou se a vyrazí na noční lyžování. Moje námitky na zanechání samotné manželky s dětmi nebyly brány v potaz (i samotnou manželkou), tak jsem do sebe kopnul zbytek sklínky a šel se vsouvat do skromného lyžařského oblečení.
Dostavil jsem se před penzion a postavil se Martinovi nosícímu z lyžárny věci do cesty s hloupým a zbytečným dotazem. Už pro mě nebyla práce. Než jsem se vyhrabal z cimry, Martin s Radkem všechno naskládali do auta. Umístil jsem svůj zadek na sedadlo spolujezdce a byl tiše jako pěna. Martin nás odvezl do Vysoké nad Jizerou a zastavil před skiareálem Šachty. Zatímco kluci se na parkovišti bez potíží obouvali do vlastních bot, já jsem zažíval velmi napjaté a těsné chvilky. Do zapůjčených přeskáčů, které jsem si doma ani jednou nenatáhl, jsem se nemohl dostat. Funěl jsem, tlačil, táhnul, místy nadával, ale všechno marné. Ale nevzdal jsem se a za lehkého křupání plastu a s vypětím všech sil levou nohu do lyžařských bot vsunul. Pochopitelně se stejná procedura opakovala i pro nohu pravou. V oblasti kotníků jsem při chůzi (vlastně jakémkoliv pohybu) cítil nepříjemné tlačení. Nekomfortní pocit jsem konzultoval s Martinem, ten mě ale ubezpečil, že fixace nohy je naprosto v pořádku. Zatnul jsem tedy zuby a následoval kluky na vrchol sjezdovky. Sníh byl bílý, obloha černá, sjezdovka upravená. Po dvouleté pauze jsem opět nasměřoval špičky lyží ze svahu dolů a vzpomínal jak se prkýnka ovládají. Po prvních sjezdech bez pádu jsem si začal jízdy naplno užívat. Při pasivní jízdě na vrchol s kotvou na zadku jsem se zaobíral myšlenkou, proč moje prsty mrznou když jsou schované v termo rukavicích. Nepřišel jsem na to.
Poslední sjezd jsme sice uskutečnili ještě před ukončením nočního provozu, ale ve správnou chvíli. Čekalo nás ještě několik lyžovaček a nikdo se nechtěl zrakvit hned první večer. S velkým sebezapřením jsem absolvoval zpáteční cestu (mírně do kopce) na parkoviště a víc než do tepla se těšil až sundám boty. Kupodivu výstup z mučícího nástroje byl otázkou chvilky. Obul jsem se do kecek a zažíval rozkoš. Stejné štěstí však neměl Radek, jehož boty mu chodidla propustit nechtěla. S odhodláním Radka vysvobodit jsem se vrhnul k němé nestvůře a ze všech zbývajících sil bojoval, zvítězil a Radka vysvobodil. Díky svému činu jsem si nevysloužil rytířské ostruhy, zato mi byl přiznán titul "zouval".
Vyzutím večer samozřejmě nekončil. Převlékl jsem se do domácího a spolu s Luckou šel na "pařící" pokoj k Aničce, Martinovi a Radkovi. Chlapi česali již zkapalněné třešně, ženy nás pozorovali a všichni jsme si povídali. Dlouho jsme se neviděli a tak zážitků bylo dost. Stejně jako lihoviny ve sklenici. Ale pochopitelně jsme to nemohli a ani nechtěli hned první večer přehnat. Na zítřek totiž Lucka dopředu objednala holkám lyžařskou školičku, aby zkusily štěstí. Padl jsem do postele, přikryl se dekou a okamžitě usnul.
Nebýt budíčku a nutného přesunu na sjezdovku bych klidně ještě nějakou tu minutku spokojeně podřimoval, ale nešlo to. Naštěstí jsem energii rychle doplnil díky Radkovým koblihám a oblékající se dcerky co do počtu vrstev skoro dohonil. Abych předešel špatnému pocitu z toho, že jsem všechny koblihy sežral sám, odebral jsem se s na talíři naskládanou sladkou pyramidkou do druhého pokoje. Leč marně. Ve dveřích jsem potkal ustrojeného Martina chystajícího se k nakládání věcí a škrábání auta. Pohledem mrkl na porcelánové nádobí a oznámil mi, že všichni z jejich pokoje jsou již po snídani. Se svěšenými rameny a vnitřně zahanben jsem se šoural zase zpět.
Ve čtvrt na devět se kolona rozjela pod Martinovým vedením směrem na sjezdovku Studenov. Zaparkovali jsme na prázdném asfaltovém place a začali se shánět po půjčovně dětského lyžařského vybavení a hlavně po škole. S tím nám pomohla parking-dáma. Mladá a hlavně ochotná a vstřícná paní, která odpověděla na všechny naše zvídavé dotazy. Bohužel jsme se hned ze začátku dozvěděli, že právě zaparkované vozidlo se nachází zhruba půl kilometru od areálu lyžařské školy. Přejezd možný je, ale není tam kde parkovat. Nad logistickým zádrhelem jsme laborovali zhruba deset minut. A když nám pomalu začalo téct do bot (časových), prchla Lucka s holkami do půjčovny a vybavila je. Barevnou sladěnost helem a lyží si nemohly holky vynachválit. Poté jsme dcery, s vypětím vlastních sil, přesunuli k partě lektorů a předali je. Zapadli jsme do přichystaných lehátek a při sběru sil pozorovali vyučování. V prvních chvílích převládaly obavy. K výcviku se dostavilo zhruba osm dětí, přičemž Julinka s Terezkou patřily k těm nejstarším z nich. Navíc pohled na instruktory vybavené smetáky v nás moc jistoty neprobudil. Ovšem opak byl pravdou. Uklízecí náčiní používali učitelé pro brždění dětí a po pár sjezdech pod jejich taktovkami byl viditelný pokrok. Terezka přišla práci nohou na kloub rychleji a tak se s paní učitelkou dostala na vlek. Julince to však také netrvalo dlouho a zhruba po půl hodině jsme sledovali s Luckou naše dcerky, jak dělají krásné obloučky a na povel zastaví. Pády už byly více než ojedinělé.
Po ukončení padesátiminutové lekce jiskřilo nadšení, radost a touha po dalším ježdění holkám z očí. Vyšlapali jsme kopec a vrátili se k ostatním. Zakoupili jsme sezónní permice jak pro nás, tak i pro naše malé lyžařky. Zatímco my jsme se šli s Luckou obouvat, Ráďa a Martin si vzali ratolesti pod ochranná a učitelská křídla a jezdili s nimi. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Žádné slzy, žádný strach, po obavách ani památky. Holky jezdily sami, jen pod dozorem se přidanou špetkou korekce. Protože Lucka jezdila s Aničkou, já jsem brouzdal mezi všemi svými třemi princeznami a zvěčňoval jejich sjezdy. Pobyt na sjezdovce nám vydržel až do odpoledne, kdy jsme se vydali do penzionu. Odpočinout, oschnout a hlavně se naobědvat. Naštěstí měla Lucka při nákupu vnuknutí koupit dostatek nudlových polévek, takže jsme mohli mít hody.
Večer opět nechybělo večerní lyžování. Nejeli jsme ale na stejný svah jako předcházející den, ale Do Vítkovic (ne ty Ostravské) do areálu Aldrov. I když hned při prvním styku s botou kotník mohutně protestoval, nenechal jsem se odradit a nohu vsoukal dovnitř a patřičně zafixoval. Sjezdovka se zdála na prvních metrech celkem nenáročná, ale zdání klamalo. Svah padal postupně níž a když jsem během první jízdy zahlédl poslední úsek, zhrozil jsem se. Sešup zakončený prudkou levotočivou zatáčkou končící u vleku mi mnohokrát nahnal strach. Ale pokaždé jsem jízdu ustál a neskončil ani v kasách (ty byly přímo pod kopcem), ani omotaný v turniketech. Martin, který si sněhu užíval tentokrát na prkně, byl smutný z maximální rychlosti, kterou během jízdy naměřil. Co byla pro mě nedosažitelná meta, pro něho byl slabý odvar včerejška. Bohužel snowboard nejsou lyže a sedmdesátku prostě nedokázal překonat.
Domů jsme se vrátili všichni v pořádku, plni zážitků a nadšení. I když nohy signalizovaly únavu, museli jsme se s dnešním dnem rozloučit tak nějak po chlapsku. Stačil jsem se jen tak tak převléknout, když mi na telefonu pípla výzva od Martina. Měl jsem se dostavit do společenské místnosti, kde jak sdělovala zpráva, jsem měl nalito. Popadl dvoulitrového Březňáka a klobásu, rozloučil se s manželkou a odklusal po schodech dolů. Kromě Sklínky na mě čekali oba kluci, Plzeň ve skle a nasypané brambůrky. Zhodnotili jsme den, vyprázdnili co se dalo a rozešli se do postelí.
