Prohledání domácí lékárny bylo úspěšné a já našel pár krabiček, na kterých vytištěné datum nebylo starší než to na kalendáři. Slupnul jsem nějakou tu tabletku, dal si panáka hustého dryáku a doufal, že mě to postaví na nohy. Marně. Úterek jsem proležel a stihl pouze jednu jedinou věc. Rozšířit nákazu ve vlastních řadách (nevědomky). Ve středu jsem nicméně vyjel na válečnou stezku (slib je slib), abych odškrtal pár položek z mého vánočního seznamu.
Nejprve jsem kola auta nasměřoval k černomostskému Makru, kde jsem plánoval vyzvednout si zákaznickou kartu. Žádost o ní jsem odeslal již v polovině listopadu, doba výroby byla uvedena 5 pracovních dnů. Byl jsem si jist, že brzo nejedu a kartu mám připravenou. Navíc by se mohly příznivé ceny potravin před érou obžerství hodit. Zastavil jsem se tedy na recepci a ohlásil, co bych chtěl. Paní se chvilku hrabala v krabici s papíry, pak se zaujetím přešla k počítači a klofala na klávesnici. Po pěti minutách jsem větřil, že je něco špatně. Paní za přepážkou mi oznámila, že mě nemůže v systému najít (toho jsem si ráčil všimnout) a zeptala se, kdy že jsem svou žádost odeslal. Následně mě informovala, že na konci listopadu došlo u nich k masivnímu výpadku a proto nejsou některé karty stále vyrobeny. Zřejmě nejsem tak znalý v oblasti IT, protože tohle nechápu. K mým uším byla složena omluva a jako pokus o vstřícný krok si paní naškrábala moje telefonní číslo na kus zmuchlaného papírku s tím, že hned jak bude karta připravena, budu někým kontaktován (dneska je prvního a hádejte co... no samozřejmě nic).
Místo volna chůvou
Hned poté jsem zajel na nákup pro svou mamku. Že se jednalo o rychlou a bezproblémovou operaci mě překvapilo. Po neprostupných davech nebylo ani památky, regály nezely prázdnotou a přejetí nohy cizím vozíkem jsem neabsolvoval ani jednou. Prostě pohoda. Čtvrtek jsem měl v úmyslu věnovat pořizování věciček, které následně zabalím do papíru a položím pod stromek. Ale ouha. Julinka, chystající se do školy u snídaně nevypadala zrovna čerstvě. Nebylo se ani čemu divit, protože toho v noci moc nenapsala (stejně jako Lucka). Julinku trápil kašel, Manželka běhala na pomoc. Koukli jsme s Luckou na sebe a beze slov se shodli. Místo do školy zůstane Julinka doma a bude mi dělat společnost. Zahrabala se tedy v obýváku do peřin, chvilku jsme si hráli, pak k chuti přišli knížky pohádek a nakonec si slečna zase zdřímla. Odpočinek jsem vítal a doufal, že jí pomůže v boji proti zvýšené teplotě (tu a tam ukázal přístroj i 38,3 ale asi se jednalo o anomálii). Spánek, sirup a hlavně dceřina touha po účasti na školní besídce přinesly své ovoce. Odpoledne teplota klesla, Julí se nám zase zabarvila do růžova a vrátila se jí energie. Jelikož paní učitelka povolila Julince účast na besídce (kvůli které jsme s Luckou vyráběli kostým sýkorek), mohli jsme si všichni užít hudebně-divadelní představení 1.A. Některé momenty v nás zanechali velmi silný zážitek (já stromeček, stromeček). Na druhém vánočním večírku tohoto roku jsem pochopitelně chyběl. A nemusel jsem se nijak přemlouvat, protože vidina chladem orosené sklenice naplněné pivem ve mě touhu nebudila.
Pátek by se dal nazvat černým. Ne snad proto, že byla doma už i Lucka (konečně měla taky dovolenou), ale poněvadž hned poté co se Julinka objevila ve dveřích nám oznámila, že když si zakašle, bolí jí čelo. Nehodlal jsem nechat před víkendem nic náhodě a rozhodl se navštívit paní doktorku. Vyhledal jsem si ordinační hodiny a s malým marůdkem vyrazil s dostatečným předstihem. Čekárna vypadala o fous hůř, než jsem si jí v temných představách vyjevoval. Na každém kusu nábytku, aniž by záleželo, jestli je určený k sezení, sedělo anebo leželo dítě různého věku a v pravidelných intervalech nehezky kašlalo. Do toho se ozýval z ženských náručí anebo kočárků miminkovský pláč. Lehkým kalkulem jsem vypočítal dobu čekání na dvě hodiny. Naštěstí se ukázalo, že ne všichni čekající spadají pod naší paní doktorku a jen se nevejdou do čekárny vedlejší ordinace.
Julinka byla trpělivá, prohlížela si knížku a když nás sestřička zavolala, nadšeně vyskočila. Lehké vyšetření doplněné o odběr vzorku krve (bez slz) se přehoupl v potřebu rentgenového snímku, stanovení diagnózy a tisk receptu. Juli měla chřipku, stejně jako devět desetin národa. Po pět dní bude brát antibiotika a týden musí zůstat doma. Následná kontrola není nutná. Paní doktorka se s námi loučila se slovy, že se za deset dní znovu uvidíme. Mého nechápavého výrazu si paní doktorka samozřejmě všimla a rovnou doplnila, že to přijdeme zase s něčím (možná s někým) jiným. Nakoupili jsme tedy medikamenty a vrátili se domů. Julinka si vlezla do postele a bědovala nad svým osudem. Náplní mého volna se tak stalo zpříjemňování marodění naší dcerky. Četli jsme knížky, hráli hry a tu a tam se mrkli na pohádku. Na Lucku samotnou vyšel nákup, který jsme původně měli absolvovat společně. A že jsme chtěli v rámci něj oběhnout i pár obchodů nepotravinových a něco pořídit, bylo už jedno. Jediným splněným plánem se tak stala Lucčina návštěva divadla.
O víkendu jsme dokončovali cukroví. Ke standardním pěti druhům si manželka přidala ještě myslivecké knoflíky (aby byly když nebudou jinde), kokosky a citrónová kolečka (novinka na moje přání). Julince jsme teplotu již snižovat nemuseli, takže se ládovala jen předepsaným sirupem a odpočívala. Stoupající nervozitu z nulové zásoby dárků ve skříni mi pomohla vyřešit drahá polovička s mojí mamkou. Babika s dědou se zavázali k hlídání našich loupežnic a manželka mi přislíbila pomoc při zásobování nápady a putování po krámcích. Měl jsem sice obavy z pobytu mezi regály v poslední adventní neděli, ale byly marné. Holky jsme předali hned mezi futry a za několik minut se proplétali uličkami Chodovského nákupního centra. Nápady padaly z Lucky ráz na ráz. Nejprve jsme sice pořídili mě zimní bundu (že by proto ta nemoc?), ale po dvaceti minutách jsem měl v rukách tři plné tašky a v hlavě spokojenost.
Kdy už přijde ten Ježíšek?
Zbýval necelý týden do Vánoc a Terezka se v pondělí ráno ukázala, zcela nečekaně před budíčkem, v naší ložnici s dotazem, kdy už přijde ten Ježíšek. Z odpovědi, že se ještě bude muset párkrát vyspat byla velmi zklamaná. Náladu jí sice trochu zlepšilo ujištění, že její třídu dneska čeká výlet do Loučně a zítra budou mít besídku takže se už nebudou učit, ale dárky pod stromkem nejdou ničím nahradit. Stejný průběh měla rána až do třiadvacátého. I když tento předvánoční den byl ještě něčím výjimečný. Terezka, jindy neustále pobíhající a neunavitelná, si šla odpoledne na vlastní žádost zdřímnout. Teploměr, který jsme samozřejmě povolali po této šokující události do pohotovosti neukázal nic povzbudivého. Poté, co se jeho displej rozsvítil červeně, putovala do Terezky dávka Panadolu. O to, že Vánoce budou a Ježíšek dárky přinesou jsme s Luckou strach neměli. Ale velmi silné obavy jsme měli z možného výskytu nespící dcery v ne zrovna potřebnou chvíli. Nebylo nám známo, jak bychom mžourající Terezce v devět večer vysvětlili, proč například mamka sedí v kuchyni obložena krabicemi a balí je do papíru, který se následně objeví pod stromkem, anebo proč Lucka tančí s vánoční ozdobou v ruce kolem napůl ověšeného stromku, když nám jej má donést Ježíšek. Ale nic podobného se nestalo a všechny milosrdné lži dětem byly následně vyloženy.
Betlémské zhaslo
I když mnoho tradic nedodržujeme (rozhodně ne půst), Lucka si již minulý rok oblíbila plápolání svíčky s Betlémským ohněm. A musím říci, že jisté kouzlo v non-stop hořící svíci je. A nechala se slyšet že i tyto svátky by ráda měla posvátný artefakt doma. Slíbil jsem, že světlo obstaráme a o to radostnější byla informace, že nedaleko našeho domu se bude nacházet stánek s možností připálení. Lucka obstarala lucerničky a pověřila mne třiadvacátý prosincový den úkolem. Jednu lucerničku pro nás, druhou pro Aničku. Já jsem kromě toho potřeboval vyzvednou ještě jednu zásilku na Černém Mostě a tak jsem si trasu naplánoval v několika etapách. Nechal jsem zažehnout Aničky lucerničku a odvezl jí. Aničce to udělalo očividně radost a mě následně také. Protože jsem dostal dvě domácí klobásky z Martinovi udírny. Vrátil jsem se ku Praze, nafasoval balík, jel znovu pro světlo a to dovezl domů. Připálit si k nám navečer přijeli i Jana s Mildou. Ta si tentokrát pořídila více neprofukavý obal na oheň, aby o něj nepřišla těsně před domem, jako minulý rok.
Jakmile dcerky usnuly a bylo více než jasné, že spí a nevzbudí se, pustila se manželka do zdobení stromku. Abych nenarušoval velmi propracovanou estetičnost a nemotal se, podílel jsem se pouze na zasazení do stojánku a aplikaci elektrického kabelu s žárovkami. Pak jsem zasedl k počítači a věnoval se aktivitě hrubě nevánoční (s klidem a mírem to nemělo nic společného - pařil jsem GTA). Poté, co Lucka dílo dokončila a byla spokojená, oznámila mi, že jde spát a že mám tu velkou svíčku dát za okno na balkon. Jak správně tušíte, udělal jsem to jinak. Po deseti minutách jsem ukončil své virtuální běsnění, zhasl v kuchyni, zhasl světélka na oknech, sfoukl jednu svíčku, sfoukl druhou svíčku a nakonec třetí. Tu velkou. Tu s Betlémským světlem. Hrklo ve mě a šel jsem se ještě nespící manželky zeptat. "Tu velkou svíčku jsem neměl zhasínat, co?". Lehce padající oči se okamžitě dokořán otevřely, manželka vylétla jak šutr z Davidova praku a vřítila se do obýváku. Nedostal jsem pochvalu a ten večer na mě již nebylo, zcela oprávněně, promluveno.
