Dnů dovolené mi zbývalo pro tento rok ještě celkem dost. Navíc mi šéf sdělil, že velmi uvítá když si do následujícího roku nebudu převádět nic. Sobě jsem si udělal radost, šéfovi jsem vyšel vstříc a od třináctého prosince si naordinoval volno. To znamenalo rovných dvacet dní oddechu. Moje drahá polovička si vybírala dovolenou až od pátku, měl jsem tedy tři dny jen a jen pro sebe. Vytvořil jsem si plán, jak těchto i následujících dní využiju. Kromě odpočinku, flákání a nicnedělání jsem uvedl do seznamu i drobné domácí práce a jiné povinnosti, které jsem přes rok odsouval, anebo přehlížel. S nadšením srovnatelným s očekáváním konce vojny jsem sledoval kalendář a počítal zbývající dny. Než však nastal dvanáctý prosinec, událo se několik příhod.
Jak k nám Mikuláš nepřišel ani na Mikuláše, ani na Jitku
Naše holky (sláva) stále ještě věří v Mikuláše, čerty, samozřejmě Ježíška, spravedlnost a další jiné nadpřirozené jevy. Z toho důvodu jsme jim chtěli čekání na Vánoce okořenit i návštěvou muže v bílém a jeho družiny (nemyslím Gandalfa) na domácí půdě. Stejně jako minulý rok jsme kontaktovali trojici "herců" a vznesli svůj požadavek na návštěvu. Odpověď obsahovala jeden háček. Návštěva za účelem usměrňování dětí možná je, bohužel však v jiném termínu, než je standardní. Mikuláš se nám nabídl v neděli čtvrtého, namísto v pondělí. Chvilku jsme s Luckou přemýšleli, jestli bude přínosnější holky o divadýlko ochudit, anebo jim v hlavách udělat zmatek. Ale vzhledem k tomu, že druhého byla nadílka u nás v práci a ve škole měli besídku v pondělí shodli jsme se na tom, že se drobná odlišnost v té změti událostí nějak ztratí a holky nepojmou pražádné podezření.
Úplně bez hloubavých dotazů se to neobešlo a dcerky se pídily, který z těch všech starců s berlou je ten pravý, ale uhráli jsme to. Navíc na konstatování, že tahle osoba je asi jen namaskovaný člověk jsme měli protiargument. Pokud by tomu tak bylo, tak jak to, že dotyčný věděl, že Julinku nebaví psaní a Terezka se tu a tam vzteká? A bylo ticho. Domácího i pracovního Mikuláše jsme si užili. Kromě hezkých kostýmů, dobrot a dárků jsme my rodiče vyslechli slib o polepšení.
Uprostřed druhého prosincového týdne jsme si se Zdendou, Nikolkou, Mírou, Lenkou a její kamarádkou zaskočili (hopsli) na svařák. Krátké vzájemné hledání a pátrání skončilo na Můstku, kdy jsme se spojili do jednoho chumlu a vydali se na Staromák. Nepodlehli jsme nástrahám v podobě stánků nabízejícího dvě decky za kilo a navíjené opalované těsto za devadesát, ale došli jsme si až na Havelské tržiště k malému stánku, jehož ceny jsou pro nás daleko přijatelnější. Holky (v jistém smyslu všechny) si smlsly na trdelníku, já si vychutnal víno. Po konzumaci jsme pokračovali v procházce ústící do deseti-tisícihlavého davu. Nad lidským mumrajem se honosně tyčil vánoční strom ke kterému jsme se nakonec probojovali. Na nasávání předvánoční atmosféry nebylo moc místa. Takže jsme pořídili pár fotek s obřími koulemi (ozdobami) a vydali se zase na metro. Se Zdendou jsme se neloučil na dlouho (alespoň jsem si to myslel). Následující den pořádal totiž náš zaměstnavatel vánoční večírek.
Můj první Uber
Že se "U Zábranských", kde se mecheche pořádalo se Zdendou nepotkáme jsem zjistil hned ráno, co mi to Zdenda napsal. Chvilku jsem sice zvažoval o vlastní absenci, ale protože se do České země dostavil Michal, mou nepřítomnost jsem zavrhl. Na rozdíl od ostatních, kteří vyráželi z práce, jsem to já musel vzít skrz domov kvůli šunce a hodinám. Ne, nejedná se o kódové označení nějaké činnosti. Prostě jsem měl v batohu šunku a v ruce hodiny a považoval jsem za nutné je dopravit (v pořádku) domů. Do malého předsálí (neměl jsem tucha, že podnik má sál jako polovina Lucerny hned za rohem) jsem dorazil zhruba s hodinovým zpožděním. A jak se dalo předpokládat, marně jsem hledal volnou židli v okolí někoho známého. Chvilku jsem tedy zevlil kolem Kájika a pak se vrhnul k několika obloženým mísám. Jen jsem vzal dezertní talířek do ruky, hnedle mi ji zadržel Kájik, se slovy, že to jíst nemám. Trochu jsem se zalekl, že občerstvení je patrně určeno někomu jinému, ale když mě kolega uvedl k dlouhému stolu nabízejícího maso, přílohy, ovoce i zeleninu, pochopil jsem. Nandal jsem si dle chuti a s přetékajícím talířem se vrátil zpět do předsálí hledající volné místo.
Jemným nedopatřením jsem vyhodil ze židle Karla, který mou troufalost naštěstí přešel mávnutím ruky. Usedl jsem do společnosti nejbližších kolegů, cpal se a poslouchal shrnutí úspěchů a menších úspěchů (neúspěchy nejsou) našeho týmu. I když jsem původně nezamýšlel zdržovat se na seanci příliš dlouho, svého rozhodnutí jsem se nedržel. První odklad proběhl ve chvíli, kdy jsem měl telefonický rozhovor s Mildou. I ten se zrovna nacházel na vánočním večírku a nebýt toho, že byl na druhé straně Prahy, zřejmě bychom se potkali osobně. Z původního "brzy" se stalo "posledním metrem" a nakonec jsem se vydal plně napospas spárů Michala a Kájika. Když se do našeho dlouhého povídání a rozjímání přidal ještě pár odněkud a začal se plánoval přesun do nočního podniku na Václaváku, rozhodl jsem se odpojit. Osaměl jsem pod jednou z Karlínských lamp a začal plánovat návrat domů. Provoz metra byl nenávratně ukončen (tedy vlastně ještě nezačal) a pěší přesun by mi zabral asi dvě a půl hodiny (dle navigace). S přihlédnutím na orientační schopnosti, stav baterie, brzkou ranní hodinu a absorbovaný alkohol jsem se rozhodl, že budu moderní, půjdu s dobou a nechám se domů odvézt.
Jak se mi to povedlo, netuším. Zřejmě mě vedla nadpřirozená síla či intuice, ale podařilo se mi nainstalovat aplikaci, registrovat si platební kartu a objednat si spoj mezi mou aktuální pozicí a domovem. Obrazovka, která mi ukazovala čas příjezdu i SPZ auta nelhala a k chodníku dorazila bílá Škodovka s cizincem (nechci být neomalený, ale prostě afričanem) za volantem. Jelikož Uber-man znal cestu a měl zaplaceno, smrskla se naše konverzace na slovní kombinaci "dobrý večer" a "na shledanou". Po pronesení druhého slovního obratu jsem opustil vozidlo, prošel se staveništěm (které nám městská část vyrobila před vchodem), provedl kupodivu očistu a šel spát. Mohly být asi dvě hodiny ráno.
Štola ve společnosti německé zásahovky
Jak vypadal pátek se dá asi odhadnout. Ne, že bych se na to přímo vybodnul, ale rozhodně se nejednalo o můj neproduktivnější den týdne. Naposledy jsme s holkama probírali jejich ochotu účastnit se výletu na adventní trhy v Drážďanech. Chtěli jsme od nich ujištění, že pokud pojedou s námi (což zatím chtěly), nechceme během tří cestovních hodin (tam i zpátky) a procházení mezi stánky slyšet akutní vzlyky typu "kdy už pojedeme domů", "bolí mě nožičky" anebo "mě to už nebaví". Dcerky souhlasily a tak jsme v sobotu nasedli do auta všichni a valili zhruba 140 km na sever. Kvůli zdržení, které bylo způsobeno neplánovaným domácím provozem, jsme se s Aničkou, Zdenkou (tentokrát bez Quaji), Lenkou a její mamkou setkali až v nákupním středisku u Striezelmarktu (Altmarkt). Hledání cesty do parkovacího domu nám trochu znesnadnily zátarasy, ale navigace si poradila a já klíčkem zapalování otočil doleva patnáct minut po deváté hodině.
Na prvním podlaží nákupního střediska jsme vytvořili skupinu a nejkratší cestou se vydali na trhy. Ale ouha. Většina stánků (ať už nabízely cokoliv) byla zavřená a ty, co měly okenice nahoře, byly postupně majiteli zavírány. Nechápali jsme, ale pojali jsme podezření, že nadmíra policejních aut s by s tím mohla nějak souviset. Zdenka, která si vyslechla a hlavně rozuměla rozhlasovému vysílání, nám oznámila, že z důvodu bezpečnosti jsou tyto trhy uzavřené a čas otevření není zatím znám. To nás samozřejmě nepotěšilo, ale Anička přišla s nápadem, abychom se přesunuli k Zwingeru a nasáli trochu kultury. I zde přišla dávka zklamání, protože krásné zahrady které nám Anička cestou líčila někdo upravil bagrem. Jediná zeleň, kterou jsme mohli spatřit byla na ceduli "vstup na trávník přísně zapovězen".
Lehce v obavách z odstavených policejních vozidel a hlavně z ozbrojených členů zásahové jednotky potulujících se kolem jsme přelezli Labe a vnořili se mezi stánky nacházející se na druhé straně mostu. Ty naštěstí nebyly nijak omezeny a tak jsme mohli ochutnat plněnou housku sýrem a šunkou a těstovou (něco mezi lineckým a listovým) kouli s cukrem. Na punčák nedošlo. U modrého svítícího medvěda jsme se otočili a šli zase zpátky. Abychom si dovezli něco tradičního i do Prahy, zastavili jsme se v domově "Dresdner Christstollen" (což byl obchůdek, kde se neprodávalo nic jiného) a pořídili si tam jednu kilovou krasavici a jakési pomerančové koláčky ze stejného těsta. Bohužel se bezpečnostní situace ani za tu dlouhou dobu nezměnila a tak jsme se od ostatních odpoutali a výlet ukončili. Cestou pro auto jsme navštívili ještě zámek hrůzy (Primark), kde byla k vidění sobeckost, neúcta a barbarství, většinou v Českých barvách. Následné hledání parkovacího placu našeho auta nebylo tak problematické, jako opustit jej. V jednu odpoledne bylo totiž parkoviště natřískané takovým způsobem, že odjíždějící auta čekala několik desítek vteřin na volnou cestu.
Napojit se správně na dálnici nebyl díky mobilu žádný problém. A když jsme minuli modrou čtvercovou tabulku s názvem naší domoviny, Lucka se pustila do pátrání po důvodu zavřených trzích. Hledala a po chvilce našla. A výsledek mě postavil chlupy na rukách a patřičně zamrazil. V nákupním středisku proběhlo zadržení nebezpečné osoby, která držela rukojmí. Že máme místo činu daleko za zády a jsme v pořádku, jsem děkoval všem svatým.
