Shromáždili jsme na jinovatkou pokrytém trávníku, spočítali děti a sestoupili na náměstí. Pozdravili jsme vodníka lovícího u Huťského potoka rybky a za městským úřadem se napojili na žlutou turistickou lajnu. Než jsme narazili na velkou křižovatku, stoupali jsme mezi horskými chatkami i moderními staveními. Pak už byla jen polňačka s krásným výhledem do okolí. Rychlost pochodu, stejně jako složení skupinek bylo velmi proměnlivé. Do jedné velké tlupy jsme se seskupili pod Sachrovým hřebenem s krásnou vyhlídkou na Plešivec a Lysou horu. Roman mě přitom vyděsil tím, že při zpáteční cestě to vezmeme právě přes tyto dva vrcholy, ale nedošlo k tomu. V plném počtu jsme odbočili na červenou, pokračovali vpravo a výhled na modrou oblohu nám zakryly větve stromů. Čím více jsme se přibližovali ke skupině vyhlídek, tím více narůstala koncentrace lidí. Ojedinělé dvojice kráčející proti nám se změnily v nekonečné proudy. Největší radost z toho měla Qaja, které se naskytlo daleko více cílů, které by mohla pokousat do zadnice.

Vmísili jsme se mezi návštěvníky čtveřice vyhlídek. Já jsem sice nebyl z těch, kteří si na Lišku, Medvěda, Ovce a Horníka vylezli, ale na dvě skaliska jsem se vydrápal a do okolí se rozhlédl. Roman, kromě širokoúhlého rozhledu vyzkoušel i radiové spojení, lež bezúspěšně. Nicméně voják třímající v ruce vysílačku budil v ostatních značný zájem. Když jsme se dosytosti pokochali Krkonošskými panoramaty, opustili jsme tuto turistickou atrakci a vydali se zase zpět. Naše hladovějící dcerky dostaly po sušence a slibu, že si skočíme na oběd. Cesta utíkala o poznání rychleji, než její první část. Možná to bylo tím, že to bylo z kopce, možná nám nožičky kmitaly intenzivněji kvůli klesající teplotě. Poté, co jsme se zase ocitli na Rokytnickém náměstí jsme plánovali, které restaurační zařízení navštívit. Někdo se šel odměnit kávou, někdo si dal pořádně do trumpety. My jsme s Luckou situaci nakonec vyhodnotili tak, že si doma uvaříme špagety. Rozloučili jsme se a vzali nedaleké potraviny útokem.

Odpoledne s kafíčkem pomalu přešlo do podvečera (to už jsme byli zase všichni) a veškeré dění se odehrávalo ve společenské místnosti a kuchyni. Anička s Luckou se pustily do dotvoření kroniky, přičemž Hanička s Vojtou jim byli oporou coby korektoři. Já jsem samozřejmě dosedl ke Kátě, Lukášovi a klukům. Jak se dalo předpokládat, rozbor teorie relativity se u našeho stolu nekonal (jako tomu bylo předchozí večer mezi Alenkou a Vojtou). Místo toho jsme vzpomínali na mladá léta, sestavovali jsme seznam poškození při našich zimních dovolených (máslíčko na zdi či prasklý sádrokarton) a na zavolání z kuchyně jsme samozřejmě dorazili k číším a lektvarům.

A tak se povídalo a povídalo a povídalo až se nejmenší kusy (naše holky, Verunka s Vojtíškem) odebraly (velmi nedobrovolně) na kutě. Terezku s Julinkou jsem doprovodil do pokoje, přečetl jim pohádku, věnoval jim pomazlení a nekompromisně zhasnul (světlo, ne já). Po návratu do klubovny jsem celkem bez zábran krom jiného luxoval perníčky. Před půlnocí jsme si popřáli dobrou noc a i my, dospělí, se rozešli po svých pokojích. Dole sice ještě nějaké to pivko zbylo, ale večer se více než povedl, tak nebylo nač bědovat.

Nastala neděle a během snídaně i balení překvapivě nikdo nepoložil otázku, jestli ještě podnikneme dopolední akci. Líto to bylo nejen mě. Ale někteří spěchali domů a jiní měli kromě návratu další povinnosti. Roman si nutný odjezd vyšperkoval ještě nedovírajícími dveřmi (viníkem byl zamrzlý zámek) a celou pozorující skupinu pobavil svým jednoduchým a přitom fungujícím řešením (použil gumicuky). Naskládali jsme (Martin naskládal) věci do auta, rozloučili jsme se a rozjeli se do všech koutů. Martin, který nás vezl, měl domluvené ještě mezipřistání u Honzy. Kuchaře - kanonýra. A důvod zastavení i byl i pro nás více než příjemný. Martin si totiž jel vyzvednout výslužku z nedávné zabijačky a jeden z masových pytlíků byl i pro nás.

I když jsem se nemohl setkání zúčastnit po celou dobu jeho trvání, rozhodně jsem si to užil. Byl jsem moc rád, že jsme se sešli v tak hojném počtu a budu se těšit, že na další setkání nebudeme čekat dlouho.