Nejprve jsem zvažoval, koho bych požádal o odvoz. Možností byla spousta, stejně jako nabídek. Nakonec jsem se ale rozhodl zcela impulzivně a po dlouhé době chtěl vyzkoušet cestování autobusovou dálkovou dopravou. Našel jsem si spoj a nahlédl do rezervačního systému. Se zděšením jsem zjistil, že v autobuse je pouze jedno poslední místo. Možná ruce byly rychlejší než hlava, ale během pár vteřin jsem provedl rezervaci a uhradil jízdné. Sedadlo u okna bylo moje.
Abych nepohoršoval ostatní čekající přeskakováním betonových zábran mezi nástupišti, nerozbil si hubu, či se neprojel na předním skle právě projíždějícího autobusu, využil jsem nadchod. Trasa to byla fyzicky náročná (dálkou i stoupáním), ale díky tomu jsem měl možnost se seznámit s místní kulturní výzdobou. Pod nasprejovanými freskami a nečitelnými nápisy zely tu a tam zbytky obýváků, ložnic a toalet. Krása betonových zákoutí není pro každého a já byl rád, že nemusím navštěvovat autobusové nádraží moc často. Seběhl jsem shody a objevil své nástupiště v obležení čekajících davů. Hrklo ve mě. Počet dětí, které se hemžily před otevřeným zavazadlovým prostorem autobusu se rovnal množství účastníků lyžařského výcviku a silně jsem pochyboval o pravděpodobnosti, že se všichni nacpou do jednoho prostředku. Využil jsem nepozornosti skupiny (dotyční se očividně hodně dlouho neviděli) a ladně se probojoval až ke dveřím. Panu řidiči jsem podsunul papír s detailem jízdenky, ten ho velmi důkladně prohlédl a pustil mě dál.
Zadek jsem spustil na sedadlo patřící pro tuto cestu mě. Než dorazil druhý spolucestující, do pohotovostní polohy jsem si připravil knihu a přehrávač. Ani jedno jsem zatím nevyužil a pozoroval šrumec na nádraží. Trochu mě překvapilo, že i když jsem kupoval poslední volnou jízdenku, několik cestujících dorazilo na blind a pořizovaly lístek až na místě. Ale řidič s tím neměl jediný problém. Všechny usadil a k mému velkému překvapení se našlo místo i pro děti poletující venku. Přesně na čas řidič vyjel do tmy. Na okno mu zlehka dopadaly kapky deště křížené se sněhem. Přede mnou bylo dvě a půl hodiny jízdy.
První etapu, trvající zhruba hodinu, jsem chvilku četl a pak prospal. Brobudila mě až první zastávka. Ta byla následována po několika minutách další a takto intenzivně autobus stál až do mého cíle. Na Jablonec, Smržovku, Tanvald, Desnou a Harrachov připadalo totiž vždy několik zastávek. Když se na informačním panelu objevila první z Rokytnic (těch bylo celkem pět), napadlo mě, že bych si mohl ušetřit pár kroků, vystoupit na té nejbližší a ne na uvedené v jízdence. Odeslal jsem dotaz své ženě (včetně aktuální polohy), načež se v chatě nejspíš strhlo bouřlivé pátrání. Jednotlivé zastávky totiž nebyly na mapě uvedeny a tak s konečným rozřešením přišel Martin. Mám vystoupit na náměstí. Tam mě kdosi vyzvedne.
Stalo se a já se ocitl před radnicí. Nebyla mi zcela neznámá a já si byl jistý, že jsem zde již někdy stál. Zatímco jsem si prohlížel architekturu, přihnalo se klidným večerem malé autíčko a zastavilo na mé úrovni. Zpoza volantu na mě zamával Roman a já přistoupil. Musím říci, že zdání klame. Vozidlo, které jsem doposud považoval za nákupní tašku bylo živé a velmi výkonné. Na chatě jsme byli po pár minutách a já se styděl, že jsem ten kousek nevyšlápl po svých. Už na chodbu bylo slyšet, jak je v chajdě živo a že vládne dobrá nálada. Přivítal jsem se s osazenstvem (manželkou, Aničkou, Bělou, Hankou, Naďou, Verunkou, Martinem, Pepou, Vojtíškem a Vojtou) a samozřejmě i s našimi dcerkami, kterým jsem se musel spíš vnutit, protože se právě oddávaly karetní hře a tři dny neviděný tatínek nebyl tak důležitý.
Do domácího jsem se šel převléknout na pokoj, stejně jako vybalit si obsah batohu. V teplákách a samozřejmě v záložáckém triku jsem se znovu zjevil ve společenské místnosti, kde mě odchytla Lucka. V kuchyni mě seznámila s našimi potravinami. Ne snad, že bychom se mezi sebou tak striktně hlídali jídlo, ale chtěla předejít situaci, že vybílím dobroty jinšího pokoje. Bylo něco po sedmé večerní, poslední stravu jsem přijal ve tři, nejvyšší čas si opatřit něco k utišení hladu. Možná by v tu chvíli bylo lepší uříznout si kousek chleba, ale přihodilo se, že jsem místo pečiva držel půllitr s nalitým pivkem. Ťukl jsem si s maskáčovanými a až pak šmátnul po tom chlebu.
Ještě před příjezdem poslední posádky, Lukáše a Káti s klukama, měla dorazit Zdenka s Alenkou a Qajou. Bohužel se ale stalo, že padlá tma a množství odboček a křižovatek navedlo starší Martinovu dceru jinam. Aby nebloudily po severočeských okrskách věčně, optala se řidička telefonicky na správný směr svých rodičů. Rada byla jasná. Otočit se a jet v opačném směru. Tenhle manévr se ale nepovedl bez komplikací a stříbrné auto zapadlo a nehodlalo se z místa hnout. V chatě byl okamžitě sestaven tříčlenný (Martin, Roman, Vojta) QR tým (tým rychlé reakce), který se vypravil na záchrannou akci. My zbylí jsme zatím pokračovali v tom, co jsme dělali doposud. Děti si hrály, dospělí rokovali a já jedl a pil. Po dvou pivkách dovezl Lukáš svou posádku. Mé srdce zaplesalo a míra vlastního uvědomění a dospělosti poklesla. Protože byla Lucka tak hodná, že šla uspat holky, mohl jsem okamžitě, jakmile se Lukáš objevil ve společenské místnosti, navázat duchaplný hovor tam, kde jsme s ním posledně skončili.
Ač se mi to nezdálo, hodinová cesta záchranného týmu na místo a hodinová cesta zpět utekla jako voda a do chalupy dorazily chybějící členové setkání. Dělostřelci v tu chvíli získali opět převahu, my s Lukášem byli povoláni do kuchyně, kde jsme začátek řádně zapili sklenkou (nejednou) něčeho ostřejšího. Co si povídaly ženy za širokými zdmi jsem netušil, ale na naší straně se odpalovaly granáty na velké vzdálenosti, rokovalo se o aktuální situaci a jak jinak, vzpomínalo se na doby minulé. Pochopitelně, ať bylo u kormidla jakékoliv téma, stále vedla dobrá nálada. Diskuze i nálada nám vydržela až do chvíle, kde se naše jemnější polovičky chystaly do peřin. Byla zhruba půlnoc a ti rozumnější muži šli také ulehnout. Ne však Lukáš se mnou. Já jsem si skočil ještě pro jeden plecháček a soukromě prokecali další půlhodinu. Až poté jsme se odebrali do svých pokojů. Já díky manželce, která ještě svítila lampičkou, netápal ve tmě hledajíc vlastní postel, ale ulehl bez problémů na lože a spokojeně usnul. I přes fakt, že jsem měl povlečenou pouze polovinu ložního prádla.
