Milda zase na roztopeném grilu vykouzlil vynikající oběd. I když jsme rožněné maso měli poněkolikáté v řadě, rozhodně se nám neokoukalo ani nepřejedlo. Jakmile zely talíře prázdnotou, zapakovali jsme výbavu na výlet a konečně se vydali na tradiční procházku. Startovní pozice byla totožná se včerejším výšlapem s Martinem (nemyslím průchod brankou). Jen jsme u kašny nezabočili vlevo, ale nechali jsme se vést naučnou stezkou k jihovýchodu. I když většina trasy vedla lesem, zábavu a zajímavé momenty jsme si vytvořili. Jedním z takovýchto úsměvných milníků byl pokus Zdendy předat elektrický proud Martinovi. To když se střídavě chytal ohradníku a Martina. Výpravu naprosto bravurně bez jediného zaváhání vedl Milda. Bylo nemožné zabloudit či ztratit směr. U odbočky na Jelení vrch (Doppler) jsme se kromě rozcestníku setkali s dvojicí mladých mužů v maskáčích. Nejprve jsme si mysleli, že jsou to cizí špehové či přeběhlíci. Alespoň to v nás vyvolávalo jejich chování. Pohybovali se rychle, přikrčení v předklonu a využívali terénních nerovností. Později se ale ukázalo (a oni nám to potvrdili), že jsou to nadšenci se zapůjčenou minohledačkou a zkouší štěstí.
Posledních půl kilometru vedlo vzhůru (k vrcholu). Vybaven stativem, těšil jsem se na krásný výhled do kraje a povedený snímek. Náročný terén a neustále strmější stoupání moje tužby umocňoval. Když jsme však stanuli u kříže, pod nímž byla umístěna cedulka s historickým povídáním a šipka směřující do metr a půl vysokých kopřiv s nápisem "vyhlídka", propadl jsem panice. Bojoval jsem s rozhodnutím, jestli se nechat sešlehat a promoknout (tráva byla navíc mokrá) jako správný lovec expozic, anebo to vzdát a fotku nepořídit. Lenost, zdravý rozum a obavy z posměchu ostatních dodaly na misky vah dostatek argumentů a já postavil stativ doprostřed malé mýtiny. První a jediná fotka - společná. Nebylo proč se dlouho kochat. Obrátili jsme se zpět, opatrně z hrůzy z naražené kostrče sestoupil do tábora lovců pokladů a pokračovali po stezce. Při návratu zaznamenal Milda životní úspěch, když pod neprostupnými listy objevil vraní oko.
Až k chatě nás náhlý déšť nepřekvapil a my jsme dorazili suší, jen trochu unavení. Do svých turistických deníčků jsme si mohli zapsat dalších 16 kilometrů. K večeři bylo zcela neobvykle maso (toho byl skutečně dostatek). Bohužel zásoby piva se nemilosrdně tenčili a nebýt mé druhé flašky vína, šli by Míra se Zdednou spát už v devět. Poslední společný večer jsme trávili ve společnosti jídla, pití, hudby a Bang!. Bohužel první hra skončila pro Martina v kratší době, než trvalo vysvětlení pravidel. To je tak, když si někdo hraje ve vězení s dynamitem :). Další kola byly o poznání zajímavější i když scénář byl hodně podobný. Pokud si člověk lízl odpadlíka, mohl rovnou položit karty. Asi nejhorším momentem večera byla informace od Míry, že právě otevírá poslední plechovku. Tato smutná skutečnost, Martinovo brzké vstávání a následný odjezd všech nás donutilo zalézt do postelí dříve než normálně (neznamená to ale brzo).
Když jsem se probudil do nedělního rána, mé oči hledali Martinovu postel, jestli se donutil vstát. A jeho lůžko zelo prázdnotou, dokázal to. Nám nezbýval čas na nic jiného, než si zabalit, nějakým způsobem spakovat a rozdělit všechno, co v kuchyni zbylo (a že toho bylo ještě dost) a decentně poklidit. V dobrém úmyslu, že nemovitost předáme, jsme se zastavili za paní majitelkou, ale ta vyjádřila důvěru a nic kontrolovat nepřišla. Ze setkání se tedy stalo jen rozloučení a poděkování (samozřejmě s poslední drobnou omluvou). Zavazadla jsme naskládali do aut, pogratulovali si k úspěšnému prodlouženému víkendu a rozjeli se domů. Několik desítek kilometrů za obcí mi v kapse zapípal mobil se zprávou od paní domácí. Prý postrádá jeden klíč od domovních dveří. Nejprve jsem zanadával, pak obeslal kluky s dotazem jestli ho někdo omylem nezapomněl odevzdat a nakonec vyštrachal z kapsy klíč s modrým přívěskem. Nemusel jsem dlouho přemýšlet nad tím, do kterého zámku pasuje. Naštěstí paní měla pochopení a nenutila mě, abych jí ho neprodleně vrátil, takže můj problém nakonec vyřešila služba České pošty.
Všem zúčastněným mnohokrát děkuji, chybějícím přeji, aby se příště připojili a doufám, že druhá dekáda bude alespoň tak odvázaná, hlasitá, jídlem a pitím nabitá a spánkem nekrácená, jako byla tato. Je vidět, že stáří nám na ramena ještě neklepe. Chlapům zdar.
