Lenošit celý den se nám nechtělo. Ale vypravit se na celodenní výlet nepřicházelo v úvahu. Ne snad z důvodu indispozice, ale Milda od rána strašil deštěm. Jasnou volbou byla česneková polévka na zklidnění žaludku. Opustili jsme zahradu a vydali se směrem, kterým jsme tušili náměstí. Minuli jsme několik zajímavých lidí, poštu a u nevelkého krámku poskytující zboží všeho druhu udělali zastávku. Naše kroky zastavila nepřekonatelná chuť na zmrzku. Když se Martin s Mildou znovu ukázali s nanukem v ruce, pokračovali jsme. Jednou tak dlouhá vzdálenost přímým směrem nás dovedla ke sportovnímu areálu, jemuž vévodilo fotbalové hřiště. Zahrádka pohostinství byla prázdná a evidentně nebyla v provozu. Pokračovali jsme tedy dál, kolem venkovní posilovny (jejíž stroje jsme si proklepli) až k hasičské nádrži. Tam jsme popadali jako zralé hrušky a vypadalo to, že zde přečkáme i dnešní noc. Naštěstí Martin měl odpoledne jednání k jehož hladkému průběhu potřeboval tři věci z chaty. Notebook, elektřinu a internet. Vyplašili jsme žáby, nechali se očuchat psíkem a vrátili se zase na chatu.
Martin zasedl do křesla, nasadil profesionální pohled a tu a tam prohodil cizojazyčnou větu. Ostatní polehali všude tam, kde bylo volno. Někdo do postele, někdo se rozvalil na lenošku. Mě odpočinek nelákal, takže jsem vyčkal konce Martinovi porady a pečlivě si připravoval batůžek. Ten nakonec zaplnily jen flaška s vodou, jablko a sušenka. Martin navrhl trasu, já souhlasil, rozloučili jsme se s klukama a vyšli. Vykročili jsme po zelené stezce a uhnuli na sever. Protože místní klub českých turistů byli zřejmě velcí šprýmaři, držet se trasy se ukázalo velkým kumštem. Značky byly umisťovány velmi řídce, dalo by se říci, že vůbec. Z toho důvodu se musel Martin tu a tam uchýlit ke kontrole v mapě. V jednom úseku jsme poznali přírodu opravdu zblízka. To když jsme se brodili neposekaným polem, osázeným náhodně kopřivami. Nezabloudili jsme a navíc jsme se mohli kochat krásnými výhledy, přírodními scenériemi i konzumovat lesní plody. Cestu jsme vyplnili povídáním, takže naprostá spokojenost.
Trocha té nepříjemnosti se dostavila v podobě kabonícího se nebe. Pár kilometrů před naším domovem se obloha začala halit do nehezkých šedo černých mraků a bylo jasné, že sprchne. Nejdřív jsme s Martinem odhadovali, že slejvák přijde večer. Protože mračna postupovala naším směrem, po chvilce jsme začali doufat, že nás nedostihnou a poslední desítky metrů jsme museli klusat, abychom na chatu nedorazili promočení. Pod střechu jsme dorazili opravdu na poslední chvíli. Hned za námi se totiž spustila smršť při které na zem dopadaly kroupy v podobě dvoucentimetrových kuliček (v průměru). Rachot, který kroupy vydávaly, přehlušil jak hudbu z repráku, včetně vlastního hlasu. Takže jsme trpělivě čekali, až slota přejde a nejhlučnější v širém okolí budeme zase my. Chvilku to trvalo, ale nakonec se příroda umoudřila my se mohli zase pustit do smysluplných rozhovorů.
Milda roztopil gril, my se vybavili plechovkami s pivem a posedali kolem robustního stolu na zastřešené terase. Začalo druhé kolo jízdy. Začátek pozvolný, v konverzačních tématech jsme se napojili tam, kde jsme včera (dneska) skončili. Během dne došlo ke smíření s paní majitelkou (naštěstí byla chápavá a rychle nám odpustila) a tak jsme decibely a aktuální čas průběžně kontrolovali. Protože z celého lihového arzenálu zbylo jen půl flašky, smršť nebyla v pátek taková.
Naší společnost konečně rozšířil i Jiřík, i když jen virtuálně. Svou účast nakonec odvolal ze zdravotních důvodů, ačkoliv jistou naději jsme ještě během pátečního rána měli. Na obrazovce jednoho z telefonů, kde se obrazové spojení konalo, se Jirka objevil v horizontální poloze, oblečen do týmového trička s úsměvem na tváři. Stejně jako on nám líčil, jak probíhala jeho nemoc, my jsme jej zasvětili do aktuálních i včerejších aktivit. Lítost nad jeho absencí byla na obou stranách hovoru. Když jsme se dosytosti vypovídali a s Jiříkem se rozloučili, proběhla ještě další komunikace na dálku. Zjišťovali jsme, jestli se k nám přidá alespoň Lukáš, který měl dorazit následujícího dne dopoledne. Po chvilce laborování nad tím, jestli kašel (bez bližších detailů) je dostatečným argumentem pro vyhoštění Milda rozhodl (nedemokraticky), že další uvažování ukončí a Lukáše mezi nás nepustí (všimněte si, že pod článkem nebude zajisté chybět vyjádření dotyčného :D). Takže letos prostě v pěti.
Do postele jsme se dostali ještě tentýž den, bez jakéhokoliv prohřešku proti skupině obyvatel (jako sousedů). Otázka, jestli se nám povede vyrazit na výlet zůstávala v rukách počasí.
PS: Během rozhovorů jsem zjistil, že jsem do této doby jediným členem, který absolvoval všechny jízdy. Měl bych s tím něco udělat.
