Jako každý rok jsme chtěli vyrážet co nejdříve, abychom přes dvě hodiny trvající cestu ukončili ještě odpoledne a ne večer. Nezadařilo se. Naše slečny měly totiž ve čtvrtek školkovou akci a jakožto odcházející předškoláci měly být pasováni. Má absence na této akci byla vyloučena (i když mě to v první chvíli napadlo). Odjet jsem tedy mohl až před pátou hodinou, kdy jsem tušil oficiální ukončení programu. Ostatní chlapi mě v tom nenechali a slíbili, že na mě počkají. Nabídku na svezení jsem dostal od Martina, Mildy i Míry. Nakonec jsem si vybral právě jeho vůz. Míra totiž nabíral Zdendu, který bydlí nedaleko mě. Abych zdržoval co nejméně, obstaral jsem si jídlo a pití dopředu a vše nachystal. Trocha potravin zabírala velkou nákupní tašku a vážila skoro tunu.
Protože se správný chlap umí se všemi překážkami vypořádat, všechno jsme bravurně zvládli. I když předškolácká zahradní párty končila o trochu později než jsem myslel, i přes to, že Míra od Zdendy vyrážel později než chtěli a dokonce i přes to, že si kluci nestihli nakoupit, takže trasa bude muset být přerušená nákupem. Ale to se prostě stává. Hned poté, co mi Zdenda napsal, že zaparkovali pod barákem jsem popadl proviant na čtrnáct dní a ruksak s hadrama a pořídil první záběr letošního ročníku. Rozhodl jsem se, že tentokrát budu pořizovat hýbající obrázky a sledovat dění budu objektivem kamery. Usazen jsem byl na zadní sedadlo a vyjeli jsme. Hned poté jsem informoval Mildu, že část kolony se dala do pohybu. Vlastně jen první auto ze dvou. Protože Martin ohlásil příjezd na večerní hodinu, Jirka měl dorazit až v pátek a Lukáš se hodlal objevit v sobotu.
Cesta z města uběhla rychle i na to, že jsme frčeli po nejfrekventovanějších ulicích v ten nejhorší čas. A navíc k Dé jedničce. Zdenda mi z příručního zavazadla nabídl (asi po dvaceti minutách jízdy, ne hned, nejsme prasata) Plzínku ve skle. Na úspěšný začátek a plynulý chod. Míra tento akt bral jako jasnou provokaci. Za hodinu jsme se napojili na Mildu a pokračovali spolu. Místy paralelní jízdu jsme dočasně ukončili v Českých Budějovicích (tam by chtěl totiž nakupovat každý). Vyzbrojeni jedním vozíkem, osobitým humorem a nevědomostí co pořídit jsme se vrhli mezi regály. I přes to, že jsme opakovaně upozorňovali na fakt, že jsme vybaveni jídlem se nákup povážlivě vršil a před poslední zatáčkou ke kasám přetékal. Vyskládání na pás zabralo pár minut, nehledě o času, který musela našim položkám věnovat paní pokladní. Vybroušeným klenotem celého nákupu byla Mírova zastávka v cukrárně, kde pořídil každému věneček.
Malým zázrakem bylo, že jsme to všechno vměstnali do auta. Aby byl náklad rovnoměrně rozložen a Milda nemusel jet sám, přesedl jsem si na zbytek jízdy k němu. Kromě toho, že jsme měli možnost si povykládat, co se od našeho posledního setkání událo (a že to byla dlouhá doba), byl jsem seznámen s možnostmi vozu. Milda mi ukazoval, že stírače stírají a klakson troubí, ukazoval čudlíky, hejblátka, přepínače, zapínače i vypínače a předváděl vychytávky. A než se dostal k ladění rádia, projeli jsme Malontami (anebo jak se tohle skloňuje). Dům s číslem popisným jedenapadesát jsme nehledali dlouho. Zaparkovali před ním, vystoupili a odhrnutá záclonka v okně nám byla důkazem toho, že se o nás už ví.
A skutečně, zanedlouho nás přivítala milá paní a rovnou nám šla ukázat, kde budeme bydlet. Velmi prostorný a hezký obývák a luxusní spaní nás nedostalo tak, jako zastřešená terasa s obrovským grilem a masivním stolem. Tušili jsme, že právě tady se bude odehrávat většina času. A tušili jsme správně. Do rukou jsme obdrželi klíč a byli propuštěni k ubytování. Na papírování byl podle paní majitelky čas. Zavazadla jsme odtahali dovnitř a počali s přípravami. Zdenda si za své království zvolil kuchyň a pustil se do ukládání potravin a příprav zeleniny. Milda se odebral ke grilu a chopil se mohutné obouruční sekyry. Míra byl k ruce Zdendovi a já jsem poletoval od ničeho k ničemu, aby na mě taky nevybyla nějaká práce.
Před devátou hodinou se mezi třískami ukázaly první plamínky a Milda prohlásil oheň za zažehnutý. Na stolech samozřejmě již stály plechovky s pivem a večerní zábava se rozjížděla. K rychlému rozjezdu dopřávala i hudba linoucí se z repráku. Všechno bylo na nejlepší cestě. A když Martin napsal, že vyráží (s hodinovým náskokem oproti odhadu), naše nadšení neznalo mezí. Když Milda položil na stůl prkénko s naskládaným masem, slétli jsme se kolem něj jako vrabci kolem právě pohozené housky. Na pár minut se kromě mlaskání a modrozubového zařízení rozhostilo ticho. Nemluvili jsme se jen se cpali.
Po večeři přešel Zdenda od půllitrového nápoje v plechu k drinku sofistikovanějšímu. O všem za jeho míchání Cuba libre by nebyl rád žádný provozovatel rumu. Po druhé rundě se jednalo spíše o kolu s rumem. Mildovi změna pití přišla také jako rozumný nápad a přesedlal takové. Netušil však, že se tak dostal do spárů zákeřného barmana a jeho parťáka. Pokaždé, když Milda odběhl přiložit pod rošt (udržoval gril v provozním režimu, aby nemusel Martin dlouho čekat na svou porci masa), Zdena dorovnal hladinu Mildovy sklenice rumem. Je to celkem na uváženou, když nebylo Mildovi ani po dvou hodinách divné, že má stále plno i když usrkává. Na druhou stranu, kdo by to byl čekal u stolu plného "kamarádů", když bujaré veselí odpoutává pozornost.
S Martinovým příchodem se ze zábavy stala neřízená show. Stoupala odvážnost v probíraných tématech, místy i agresivita v pokládaných otázkách a hlavně se zcela nekontrolovaně zvyšovala naše hlučnost. A protože jsme neměli představu o aktuálním čase, přišla nám ho majitelka v županu oznámit. Byly čtyři ráno a děláme prý takový randál, že se sousedům v kurníku plaší slepice. Naštěstí jsme si rychle uvědomili svůj prohřešek, uznali chybu a se sklopenými hlavami se přemístili do postelí. Vytvoření dobrého jména se tedy moc nepovedlo. Ale nejdůležitějším pro mě byl fakt, že my Chlapi, za ta ještě dokážeme pořádně zabrat.
