Čas od času se v našich mailových schránkách objevila nová zpráva s upřesněním. Už jsme věděli, kdy se máme hlásit na vrátnici, jak je zajištěno občerstvení, co tam budeme dělat a s kým kdo bude na chatce. Jediné, co mi stále nebylo jasné, jak se na jih dopravím. Zvažoval jsem totiž možnost absolvovat cestu na kole, jako spousta jiných. Bohužel s blížícím se termínem vypadala předpověď počasí nepříznivě. Celý den mělo pršet a to tak, že hodně. Manželka mě ani nezrazovala, ani neutěšovala. Jen mě předávala nejaktuálnější situaci. Nakonec mému váhání utržil finální ránu Michal. Řekl mi, že pokud pojedu já na kole, pojede také. A bylo rozhodnuto. Abych nemusel všechny věci tahat na zádech, byl Zdenda tak ochotný a zavazadlo mi odvezl. Ještě bych se rád vrátil k výběru osádky chatky. Asi nikdo nepochyboval o tom, že budem spát se Zdendou, ale otázkou zůstávalo, jestli budem hledat jednoho nocležníka do chatky pro tři, anebo dva. Dalším do party se stal Pavel. A pak nastala hra na schovku.
My tři jsme se totiž napsali do chatky pro čtyři. A můj šéf, Michal se napsal k nám. Bohužel jsem si zapomněl aktualizovat sdílený dokument a po krátkém rozhovoru se Zdendou jsme dospěli k názoru, že je zbytečné, abychom zbytečně zabírali čtyřlůžák a já nás přehodil do chatky pro tři. Jakmile se rozpis uložil, já si všiml, že jsme právě nechali Michala Michalem. Nápravu provedl pak Zdenda. Takže sečteno a podtrženo, věc se zdála být taková, že já jsem utíkal před společnou nocí s mým nadřízeným, ale hodný a obětavý Zdenda tomu zabránil. I když jsem se snažil následně celou komedii Michalovi vysvětlit, nepomohlo to a poznamenal si mě do notýsku černým puntíkem.
Úterní ráno nepřineslo nic nečekávaného. Obloha šedivá, po sluníčku ani stopa a mraky zavlažovaly chodníky. Ještě naposledy jsem si ověřil s Michalem že cyklovýlet platí a s myšlenkou, že pořádně zmoknem se kolem deváté začal připravovat. Abych své tělo dostatečně připravil na jízdu v dešti, na Chodov (kde jsme měli sraz) jsem přejel na kole. Třicet minut v suchu metra by nemělo na výsledek žádný vliv. S Michalem jsme se potkali v deset, propletli se Jižním městem a vyrazili na Jílové. Chvilku mírně pršelo, chvilku mžilo. Během jízdy jsme toho moc nepromluvili a já měl hrůzu z každé zatáčky, do které jsem vjížděl (jsem totiž odborník na smyky).
Po hodině a čtyřiceti minutách jsme zaparkovali svá kola před restaurací Florian v Jílovém u Prahy. Naštěstí obsluha nic nenamítala proti tomu, abychom na chvíli zasedli a posilnili se. Chlad jsme zahnali grogem (v kombinaci griotka - rum) a síly načerpali Albrechtem. Během našeho odpočinku déšť zesílil a podle aplikace, kterou zkoumal Michal, neměl polevit. Vyhoupli jsme se tedy zase do sedel a pokračovali. Následovala další hodina a fous a my projeli branami Neveklova.
Na náměstí jsme objevili Restauraci s bistrem Heřmanka. Zatímco já jsem se posadil a bědoval nad osudem (už jsme byli opravdu durch), Michal hledal velmi intenzivně vchod. Protože jedny dveře podniku byly zavřené a za druhými se nacházela cukrárna, vydal se pátrat za roh. Zanedlouho se vrátil s vítězným úsměvem s tím, že vchod našel. A dodal, že je tam platforma. Následoval jsem ho a když jsme se ocitli na malém plácku uprostřed bloků domů, kde se nacházelo posezení venku, přemýšlel jsem, od kdy se zahrádce u restaurace říká platforma. No, až po dlouhé době (kdy jsem si srovnal vedení) uvědomil, že Michal zmiňoval členy jednoho z oddělení.
Jako dva hastrmánci jsme prošli lokálem a chystali se usadit k právě uvolněnému stolu. Servírka k nám rychle přiběhla s tím, že ještě otře židle a stůl, než si sedneme. Michal jí ubezpečil, že je rozhodně zbytečné před naším odchodem cokoliv utírat. A slečna, když si nás prohlédla, neskrytě souhlasila. Zanechala nám dva jídelní lístky a šla si po svém. Z bohaté nabídky jsme vybrali polévku a pivko. Když se obsluha přišla zeptat, jestli už máme vybráno, Michal oznámil, že si dá polévku a k tomu hranolky. Mladá dívka se na něj nevěřícně podívala a vznesla dotaz "jako do tý polívky?". No, zasmáli jsme se a ubezpečili, že se s tím nemusí tolik trápit a postačí to na talířek vedle. Ale k hranolkům nakonec stejně nedošlo, protože Michal si dal salát. Nadlábli jsme se, nabrali trochu sil a vydali se na poslední etapu výletu. Tedy až poté, co Michal musel zvědavým kuchařům dávající si před lokálem cígo-pauzu vysvětlovat, proč má ošizenou přední vidlici.
Jak jsme se tak proháněli krajinou, přestalo pršet. Chvilku jsme se vezli (z kopce), chvilku jsme museli šlapat (do kopce a po rovině) a po finálním sjezdu projeli bránou kempu. Kola jsme zaparkovali pod terasou a šli se přivítat s ostatními. Odpovídali jsme na otázky ohledně cesty a vyprávěli zážitky. I když původním plánem bylo kromě oslovení kolegů bylo i dát si vítězné pivo, nedošlo k tomu. U pípy byla obrovská fronta (dva lidi) a nějak to neutíkalo. Odpoutal jsem se od skupiny a šel se převléknout do suchého. A na pomoc jsem si přizval Zdendu, který mi ochotně přinesl z auta mé zavazadlo. Hodil jsem sprchu a na sebe pohodlnější oblečení. Zatímco jsem si povídal se Zdendou a ze zábradlí vytvořil sušák a ověsil ho fuseklemi a dresem, znovu se začal ozývat hlad. Přesunuli jsme se tedy zpět na terasu a já si do jídelny šel ulovit dobroty z připravených studených mís. A samozřejmě nafasoval u výčepu pivko.
Během intenzivního výslechu od mého šéfa a Martina se na modré obloze objevilo sluníčko. Všichni jsme nepřesnost meteorologů uvítali s radostí a rozprchli se po areálu pustit se do sportování. Já jsem se přidal k velké skupině, která směřovala na vojebalové hřiště. Písek kolem sítě sice dával tušit, že je kurt určen pro plážovou verzi, ale betonová plocha pár centimetrů pod ním bezpečné pády a skluzy vylučovala. Hra s velmi upravenými pravidly nám vydržela téměř dvě hodiny. K vidění byly profesionální podání, obětavé lety i napínavé souboje o balon. Když mi ubylo sil do té míry, že jsem se ani nepohnul pro letící míč, uvolnil jsem místo silnějším, sedl si na lavičku a účastnil se klání jen jako divák a fanoušek.
V jiných místech areálu se do sebe pustili pěstmi vývojáři. Nešlo však o vyřizování starých účtů, jako je v RB u vývojářů zvykem, ale o trénink. Nedaleko provizorního ringu se pořádalo napínavé klání ve stolním tenise i nohejbalový mač. Ještě než jsme se odebrali na večeři, věnovali jsme se Zdendou, Kájikem a Michalem chvilku času pohazování létajícího talíře. Na rozdíl od plácání do míče na písku mi tahle činnost šla ještě hůře. Takže jsem se zanedlouho vypravil na terasu k rautovému stolu. K ochutnání bylo spousta věcí upravených na grilu. Plátky masa, klobásy, zelenina, brambory. Nechybělo pochopitelně ani pečivo a omáčky. Nabral jsem si na talířek a posadil se, jak jinak, ke Zdendovi. Večeře byla výborná a já si odběhl přidat. Během jedení jsme konverzovali a pozorovali neustále probíhající nohec. Toho se účastnil i Radůz, který díky tomu přišel o všechna masa a musel se tak spokojit s několika buřtíky a hořčicí. I když je to člověk velmi tolerantní, bylo vidět že sežrané jídelní plechy ho vytočily.
A začala večerní zábava (teda okolo dvacáté hodině to vypadalo dost ospale). U třech stolů se vytvořily tři velké skupiny, které spolu ovšem navzájem komunikovaly. Například od vedlejšího stolu se kolegyně zeptala Zdendy (sedícího proti mě), proč sedí tak sám :D. Povídali jsme si o sportu, o práci, politické situaci, tu a tam pronesli nějaký vtípek, anebo zavzpomínali na minulé akce a prožité časy s Rajfkou. Když Michal vyprosil u provozovatele ukončení hudební produkce z místního zdroje a připojil si "transácký" reprák, repertoár se změnil naprosto jiným směrem. Předchozí výběr nahradily nekompromisně tvrdé basy, rychlé a hlasité bubny a ne vždy akceptovatelné texty. Mělo to ovšem za následek pozvednutí morálky a několik lidí to vyburcovalo k tancování (zatím na dlažbě). Výdejní okénko bylo permanentně obsazené a v rukou se objevily panáky. Decibely nadšení a smíchu povážlivě stoupaly.
S přibývajícím časem směřovala úroveň tance vzhůru (kupodivu). Poskakování se změnilo ve skutečné taneční pózy hodné sálu (muži byli za gentlemany a ženy za dámy) a třešničku na dortu přidal Radůz, který předvedl disko devadesátých let. Vysloužil si tím bouřlivý potlesk a ovace. To bylo zhruba ve dvě hodiny ráno. A krátce nato se s námi výčepní rozloučil, že by chtěl také do hajan. Ovšem jeho rozloučení neproběhlo tak rychle, jak si nejspíš myslel. Duo Michal a Michal z něho vymohli ještě několik pet-lahví točeného piva. Parket se začal pomalu prázdnit a zůstali opravdu jen nejodolnější jedinci. Kájik svou oddanost zaměstnavateli stvrdil pronesením památného "git rebase" na stole a následným skokem s pivem v ruce. Já vydržel až do třetí ranní, kdy jsem už opravdu pocítil zodpovědnost za zítřejší návrat. Hledání chatky i rychlé usnutí mi nečinilo nejmenší potíže (a to se divím).
Raní procitnutí s sebou nepřineslo nic nehezkého či bolestivého. Probudil jsem se na správné posteli mezi správnými lidmi. Všemi již čilými. Následoval jsem Zdendu na snídani a v pohledech kolegů často nacházel stejnou unavenost i mentální zaneprázdněnost, jakou jsem prožíval já. Nálož salámu, sýru, koláče a džusu s kávou mě postavila na nohy. Dobalil jsem si věci, předal je Zdendovi k odvozu do Prahy a nasoukal se do lehce navlhlého cyklistického oblečení. Prvních pár šlápnutí bylo sice nejistých, ale musel jsem to překonat. Vnitřně jsem si nadával za to, že jsem se naprosto nedržel svého rozhodnutí prokládat pivo limonádou a jít včas spát. Když jsem ale viděl Michala, bylo mi jasné, že jsem na tom ještě vlastně dobře.
Michal totiž nemluvil a mluvit nechtěl. Omluvil se mi, že bude velmi tichým společníkem a že chce mít tu hrůzu již za sebou a proto rovnou vyjedeme. Taky se zmínil o tom, že ví, že to bude bolet, ale musí to překonat. A tak jsme vyrazili. Po prvních metrech mě naprosto překvapilo stoupání, které se před námi objevilo. Nějak mi závěrečný sjezd vypadl z hlavy, stejně jako fakt, že začínáme se šlapáním pěkně zostra. Cesta byla skutečně tichá. Ale nejen kvůli mému spolucestovateli. Ani já neměl moc sil na to, abych pěl chvalozpěvy. Na zpáteční túru nám nepršelo, což bylo pozitivní, ale jet v osmadvaceti s kocovinou není taky moc příjemné. Proto jsme zastavili v Jílovém (na stejném místě) a vydechli.
Zbylé kilometry jsme pomalu ale jistě ukrajovali, až jsme se ocitli na kruhovém objezdu blízko zastávky metra Háje, kde se měly naše cesty rozdělit. A právě tady se mi povedl husarský kousek, když jsem přehlédl Michalovo brzdění, stiskl páky na poslední chvíli, zato silně a ladně se přehoupl přes řídítka. Naštěstí mi byla štěstěna nakloněná a já si krom lehké odřeniny kolena neodnesl nic horšího. I když Michal moje jezdecké excesy zná, zase jsem ho překvapil. Protože jsem na další šlapání neměl pomyšlení, nastoupil jsem po rozloučení do prostředku městské hromadné dopravy a nechal se dovézt až domů. Až při odemykání domovních dveří jsem si oddechl, že jsem cestu zvládl.
Za akci bych rád poděkoval úplně všem. Nicméně velké poděkování patří zaměstnavateli, že nám ji dopřál. Užil jsem si to na maximum, po několika letech viděl spolupracovníky v ještě příjemnějším světle než normálně a díky uvolněné náladě mohl pronášet i věty, které bych si jinak nedovolil (nikoliv však útočné, ale právě naopak). A jak jsem již říkal nesčíslněkrát, jsem opravdu rád, že jsem se mohl znovu stát členem téhle velké a skvělé rodiny.
