I přes naše vroucné přání a občasnou holčičí recitaci básničky ke sluníčku se na obloze nic nezměnilo a my jsme dorazili do Vimperského kempu za jemného mžení a nízké teplotě. Na místě byli již posádky Hanička s Pepou, Anička s Martinem a Lukáš s klukama. Jelikož jsme byli jediní, kdo hodlal trávit noc ve stanu (ostatní měli upravená vozidla), pustili jsme se ihned po přivítání do stavby. Stan nám stál vskutku v neuvěřitelném čase, ale radost z dobře odvedené práce jsme neměli dlouho. Chvilku poté nás navštívil pořadatel s tím, že nám plátěné obydlí bude muset posunout za pásky. Stan jsme umístili na parkoviště a zabírali potřebné místo. Neodpustil jsem si remcání, ale stan jsme posunuli. A připravili k přespání. Nehostinné teplotní podmínky přetrvávaly, navíc se ještě zhoršovaly. Takže kromě zařizování předstartovních formalit a lehkému dialogu ve skupině jsme se nevěnovali ničemu jinému.
Během noci jsme se nebudili kvůli vrtění a kopání našich dcer, ale kvůli neustálé kontrole, jestli nejsou cácory náhodou odkopané a není jim zima. Největší strach jsme měli z toho, že nám opět onemocní. Koloběh neustálého přikrývání a jejich odkopávání pro nás byl sice náročný, ale dítě obavy z dítěte s nemocí byl silnější než vlastní pohodlí. Ráno jsme oči otevřely do chladného, deštivého rána. Bohužel nic se nezměnilo. Návrh na sabotování pochopitelně nikdo nevyslovil, ale v ohrožení byl nocleh na neděli. Nasnídali jsme se, do kruhu přivítali Naďu, Vojtu a jejich Verunku s Vojtíškem a vyrazili na trasu. My s Lukášem a Martinem tiše zamáčkly slzu v oku při pomyšlení na dřívější výkony.
Náročnost trasy byla poznat hned po prvních metrech a i když Verunčin kočár byl více než terénní, Vojta ho šel vrátit do auta s tím, že se o případné nemohoucí nějak postaráme. Přemýšlel jsem, jak popsat téměř pět hodin chůze, aby to nebylo nudné a zajímavé. Dospěl jsem k názoru, že to prostě nejde. Takže vypíchnu jen pár bodů, které se během cesty odehrály.
U prvního a jediného čekpointu (nekontrolovaného) proběhl přípitek. I přes to, že Vojta vytasil alkoholický nápoj, jako první se o štamprli hlásily děti. Vyprázdnili jsme kalíšky a pokračovali dál. Nešli jsme pochopitelně jako stádo, ale intenzivně jme měnili počet podskupin, jejich složení, vzdálenost mezi nimi i obsah rozhovoru. Určení a udržování směru bylo díky organizátorům naprosto bezproblémové.
Zpestření a radostného rozptýlení jsme se dočkali nedaleko cíle. Z lesa nás cesta svedla do obce, na jejímž začátku byla dřevěná ohrada patřící nějaké farmě. Za plotem se nacházela směsice hospodářských zvířat. Jako první nám do oka padl králík velikosti přerostlého jezevčíka, jehož uši byly dlouhé jako mé předloktí. Hned poté si naší pozornost získaly nejhlučnější ovce, které jsem kdy slyšel. Významu řevu, který vydávaly, jsme neporozuměli. Jestli to byl poplach, zastrašování, anebo vítání jsme nezjistili, ale po chvilce jsme se dali s ovcemi do konverzace. Na každé naše hlasité zabečení jsme dostali odpověď ještě hlasitější a intenzivnější. Po pár vteřinách se na obou stranách ohrady řvalo druhé písmeno abecedy z plných plic. A celá situace vypadala více než komicky. Však jsem se taky nasmál.
Čekala nás poslední hodina chůze, která končila u stánků pořadatelů. Ani po dosažení cíle se počasí nijak neumoudřilo a stále bylo chmurno. Vyzvedli jsme si diplomy, holky byly dekorovány medailemi a odebrali jsme se balit. Jediný, kdo se nechystal z Vimperka rovnou domů byl Lukáš s klukama a tak jsme se dohodli ještě na společném obědě. S ostatními jsme se rozloučili a slíbili si další blízké setkání.
Nejmenším účastníkům pochodu moc gratuluji a všem děkuji za hezký nápad a příjemně a aktivně naplněnou sobotu. Snad se počasí příště umoudří a my nebudeme pochodovat s dešťovými mraky nad hlavou a všudypřítomnou mlhou.
