Jak jsme vyšlapali Milešovku s důchodkyní Kateřinou

Poté, co jsem si vyzkoušel noční pochodování a zjistil, že manželka je natolik benevolentní a povolí mi odpočinek i přes to, že slibuji svou sobotní bdělost, byl jsem velmi rád že přišla další pozvánka. Tentokrát byla cílem královna Českého Středohoří hora Milešovka. Než jsem dočetl až dokonce, byl jsem skálopevně přesvědčen že foťák na noční toulky s sebou už nikdy nepotáhnu. Ale na tento výlet to bylo více než nutností. Radek totiž v plánu uváděl, že na vrcholu budeme moci pozorovat východ slunce. A to stojí za tu dřinu. Protože jsem na Milešovce nikdy nebyl, nevěděl jsem, co mě čeká. Ovšem od dobrých informátorů jsem zachytil zprávy, že výstup k meteorologické stanici je rasovina. A informátor se nemýlil. Z čeho jsem měl ale největší radost, že dalšími cestovateli mají být Ondra a Petr. Tedy se dá mluvit o setkání skalního gibonstva.

sobota 14.05.2022 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
JAK (prostředky a způsoby) autobus / vlak /
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / kamarád(i) /
KDY (období a interval) noc /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / sraz, setkání / výlet, procházka, turistika /

Při balení jsem velmi uvítal, že už nejsou potřeba rukavice, kulich a zimní bunda. Předpokládal jsem, že v průběhu noci pořád jen půjdeme, takže o teplo nouze nebude a pršet nemá (hlásila předpověď). Do batohu jsem tedy nedal ani mou tolik oblíbené, neustále nošené pončo. Důležité bylo vytvořit místo na stativ a foťák. Ostatní materiál měl menší prioritu. Tedy kromě jídla a pití samozřejmě. To bylo nad vším. Kolem osmé jsem lehce začal litovat, že páteční večer nebudu trávit v klidu s možností kdykoliv se zahrabat do peřin, ale nakonec příslib účasti zvítězil nad pohodlností a já vyrazil. Ani fakt, že byl pověstný černý pátek mé kroky nezastavil.

S již zakoupeným lístkem a dostatečným předstihem jsem se zjevil na Hlavním nádraží a pořídil si pití a lehkou sváču. Na sedmém nástupišti (jak bylo předurčeno) jsem se ale s nikým známým nesetkal. Samozřejmě jsem zatím zůstal klidným, protože do odjezdu zbývalo dvacet minut. Nervóznět jsem začal až ve chvíli, kdy začali cestující k vlaku (mimochodem velmi hezkému) od schodů dobíhat a paní průvodčí tu a tam pokukovala po hodinkách. Nádražní hodiny sice hovořily jasně, ale jeden nikdy neví. Když se velká ručička dotkla pětky, začal mi v kapse zvonit telefon. Volal mi Radek a ptal se, kde jsem. Oznámil jsem mu, že jsem podle rozkazu připraven na nástupišti a vyhlížím příchozí. Dozvěděl jsem se, že oni se potkali v hale a já jsem jim musel nejspíš proklouznout. Po necelé minutě jsme se přivítali. Byli jsme všichni. Radek, Petr (jsme si mysleli), Ondra i já.

V tak pozdní dobu najít volnou čtveřici sedadel nebylo nijak náročné. Vysvlékli jsme se z blůz, do úložných prostorů nad sedadly uskladnili batohy a uvelebili se. Ve chvíli, kdy se posadil poslední z nás k nám přišla elegantní milá dáma a oznámila nám, že se máme zase zvednou a mašírovat jinam, protože tahle místa jsou její. Pochopitelně jsme vyhověli a místa uvolnili. Stačilo se nám posunout o pět metrů blíže k lokomotivě a narazili na stejné uskupení sedadel. Vlak se dal do pohybu ve chvíli, kdy jsme se naše pozadí vtisklo do měkkého polstrování židle. Krajina za okny ubíhala, ale nám to bylo utajeno. Kombinace venkovní tmy a svítidel interiéru průhled ven neumožňovala. Ondra i já jsme si cestu zpříjemnili kávou a lehkou svačinou. Konverzaci jsme vedli hlavně na aktuální, hodně diskutované téma. Najednou, kde se vzala, tu se vzala zavítala k našemu diskuznímu fóru paní průvodčí. Z běžného úkonu se stala hodně povedená historka.

Ondra a já jsme měli jízdenku elektronickou, takže mladé paní v uniformě stačilo jen pípnout. Radek, uznávající tradice podal ke kontrole lístek. A poslední Petr podal taktéž k ověření mobil. Tam to ale nebylo tak bezproblémové, jako v předcházejících případech. Paní průvodčí se zarazila a směrem k Petrovi prohlásila, že mu nevěří, že je mu již pětašedesát. Vzhledem k tomu, že je Stříbrohřbetý v plné síle, nebylo se čemu divit. Petr prohlásil cosi na adresu zařizovatele jízdenky, omluvil se a pracovnici drah ubezpečil, že pochopitelně vše uhradí. Zatímco lovil z kapsy peněženky, vytvořil se na tváři paní průvodčí ještě tajuplnější výraz a ona pronesla: "Vy ale máte daleko větší problém, protože nebudu věřit ani to, že se jmenujete Kateřina". To už jsme vybuchli smíchy a na Petrovu hlavu sypali poznámky. Samozřejmě jsme byli kolegiální, takže kromě "vidíš, jsme Ti říkali, že to neuhraješ" a "jestli nemáš na jízdenku, tak si měl říct" bylo zaznělo i "tak mi cestujeme s důchodkyní Kačkou". Štíplístková si důstojnou vizáž udržela, ale neměla k tomu daleko, aby nepropadla smíchu. Klobouk dolů jejímu přístupu, díky kterému se vše podařilo vyřešit a Petr nebyl jakožto černý pasažér vysazen do noci.

Někde u Roudnice nad Labem se vlak zastavil. Nebyla to stanice, nebyl to semafor. Byla to závada na trakčním vedení. Informační tabule byla okamžitě aktualizována a ukázala 15ti minutové zpoždění. A tuto hodnotu zobrazovala přes pětačtyřicet minut. Nám to bylo jedno, na výšlap jsme měli celou noc. Navíc Petr trefně poznamenal, že jako každý správný velitel má i Radek plán B a tím je pozorovat východ slunce z Lovoše. Ale sousednímu babinci udělalo toto zpoždění evidentně čáru přes rozpočet. Zhruba ve čtvrt na půlnoc jsme stanuli na půdě Lovosické.

Abychom se mohli ponořit do přírody Litoměřického okresu, museli jsme nejdřív projít pár ulic města. Před naše rázné a pevné kroky se připletlo pár zmatených individuí, pohybujících se dle Brownova náhodného pohybu. Někdy byl dotyčný schopný i něco pronést, ale ke smysluplnosti to mělo daleko. Naštěstí nejsou Lovosice velkoměsto a trasa, po které nás neomylně vedl Radek, nebyla dlouhá. Městské lampy jsme zanechali za sebou a osvětlení nechali na měsíc. Ten byl téměř v úplňku, takže světla bylo na rozdávání. Radek nám oznámil, že v přímém kurzu na Milešovku nám stojí právě Lovoš, ale tu jen tak "štrejchneme" a obejdeme zprava. O významu štrejchnutí jsem začal pochybovat po nekonečném stoupáku, kdy mi po zádech tekl potok, sotva jsem chytal dech a cesta se stále zvedala k obloze. Nebylo však nejhůř. Když jsme polňačku vyměnili za lesní pěšinku, začal jsem ztrácet vizuální kontakt s členy přede mnou a kameny špičkami bot odkopával častěji, než bylo záhodno. Nastoupáno jsme měli asi 250 výškových metrů, když se konečně objevil turistický přístřešek a s ním i konec stoupání. Položil jsem Radkovi otázku, jestli skutečně trvá na tom, že jsme vrchol víceméně obešli a na Milešovku je to horší. Bohužel odpověděl jasně a stručně - "jo". Všechny knoflíky blůzy jsem rozepnul a při sestupu se sušil, jak se jen dalo.

Následovalo klidných a pohodových šest kilometrů. Během pochodování jsme vzpomínali na staré dobré časy a při průchodu zabydlenými oblastmi odhadovali, co se může za osvětlenými okny ve tři ráno odehrávat. Blíže jsme to nezkoumali a odhadovali to na kvalitní televizní program. Jak jsme si tak hezky šlapali, všiml jsem si pupku, který nad krajinou nehezky vystupuje a my jsme se k němu blížili. Samozřejmě jsem se neptal, co je to za horu. Bylo mi to víceméně jasné a vzpomněl jsem si na Aničku a její hodnocení výstupu (byl to podle ní hnus). Cesta začala pomalu ale jistě stoupat. A s blížícím se vrcholem se měnil úhel, který cesta svírala s horizontálou. Kdo vystoupal na Milešovku, ví o čem mluvím. Silnice přešla v panelovku, ta se změnila v lesní cestu a finálních několik desítek metrů by se dalo definovat jako stezka kamzíků. Náročnost mi velela použít všechny čtyři končetiny. A i když jsem nebyl sám kdo tuhle taktiku zvolil, Ondrovi čtverná podpora nepomohla a stejně skončil na zemi. Milešovka ale nikoho nezdolala a u meteorologické stanice jsme spočinuli všichni. A dokonce s hodinou do rozbřesku k dobru.

Nemohl jsem vynachválit manželku, že mi doporučila vzít si s sebou teplou mikinu. Právě tu jsem si vyměnil za promočené triko a ocitl se po dlouhé době v suchu. Během hledání východu jsem se obohatil o informaci, že Východ je vlastně proměnlivý a hledat jej je nutno jinde na jaře a jinde na podzim. Přesné určení jsme nepotřebovali a přesunuli se zatím na místo s nejhezčím výhledem a vysokou dostupností. Mě se konečně splnilo přání, namontoval jsem foťák na stativ a cvakal téměř minutové expozice. Fotka k fotce, minuta k minutě a vlevo od nás začal obzor světlat. Přesunuli jsme se tedy na terasu a natěšeně očekávali nový den. Po rozbřesku nebylo ani památky, když mezi nás přišel další ranní pták. Jezdecká přilba, mě známé boty s nášlapy a cyklistické oblečení dalo tušit, že si to pán vyšlápl na kole. Šok z té náročnosti umocňoval ještě fakt, že dotyčnému muselo být přes padesát. Navíc nám prozradil, že nápad se sem podíval přišel včera večer. Dalšími pozorovateli velkolepé podívané byla partička oslavující něčí narozeniny. Kdo byl oslavenec a kdo gratulant jsme neřešili a napjatě pozorovali horizont. 5:21 a nad krajinou se objevil malý oranžový srpeček. Ten se postupně zvětšoval až vyrostl v zářící kouli, která se po chvilce přestala dotýkat země a šplhala na oblohu. Neplakal jsem, nevzpomínal jsem na své blízké, ani si nestanovil předsevzetí. Futroval jsem se zbylou svačinou a zuřivě mačkal spoušť fotoaparátu.

Cesta zpět byla pod denním světlem radostnější a hlavně byla z kopce. Navíc nás až k autobusové zastávce Pod Březinou obklopovala nádherná krajina (i fauna v podobě výstavní kravky). Na spoj směřující do Lovosic nám stačilo čekat jen několik málo minut, stejně tak i na vlak do Prahy. Všechno klaplo krásně, bez jediného zádrhele.

Nezbývá poděkovat Radkovi, jakožto autorovi výletu za parádní (i když náročnou) trasu a všem gibonům za společnost a zážitkový začátek víkendu. Bylo mi ctí pánové. Giboni sobě!

PS: protože cesta domů byla dlouhá, odpočinul jsem si během ní a doma tak byl plnohodnotný člen hned po příchodu.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 27.05.2022 11:32:41

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie