Jak mi byla pořád zima

4. díl: Republika Khali

Brzy nad ránem, tedy uprostřed mého hlubokého spánku, se z venčí stanu začal ozývat intenzivní, hlasitý, melodický a přitom v našich zemích netradiční zvuk. Chvílemi jsem měl za to, že se jedná o něčí budík a majitel mobilu se nemůže probrat. A nebyl jsem sám, dokonce jednoho z obyvatel našeho stanu to tak pohoršilo, že vylétl a ne zrovna vybíravým způsobem se ohradil na neznámého, aby tu kravinu konečně utnul. Pravdou ovšem bylo, že melodie hodně připomínající modlitbu východních kultur nás měla přivítat do prvního dne naší mise. Úplně jsem zapomněl, že nejsme v Evropě, ale v republice Khali. Jen je trochu nepříjemné, že to tu vesměs ovládají znepřátelené kmeny. A vůdcem je sám nadrotmistr.

čtvrtek 24.03.2022 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDE (polohy a umístění) Praha a okolí /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / kamarád(i) /
KDY (období a interval) více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin /

Během uplynulých i budoucích dnů nenastala chvíle, kdybychom někde dlouze stáli (zevlili), něco nebylo připraveno, čekali na spěchání, anebo spěchali na čekání. Všechno navazovalo z minuty na minutu a nikde se žádné prostoje nevyskytly. Až na jeden případ. A tím byla návštěva výstrojního skladu. Snídaně i odjezd autobusu se uskutečnily přesně podle plánu. To až v Pražském Karlíně se začal harmonogram nekompromisně hroutit a natahovat. První minutky zpoždění jsme začali nabírat hned za závorou. Všichni vojáci museli být totiž zapsáni do knihy hostů a pan vrátný to dělal velmi pečlivě a každé písmenko raději dvakrát obtáhl. I když původně jsme si měli jen vyzvednou chybějící materiál a zase se přesunout do Staré Boleslavi, kde na nás bylo přichystáno něco tajemného pod pojmeme "překonávání vodního toku", skutečnost byla jiná.

Po dvaceti minutách, kdy se fronta nehnula ani o píď a jen tu a tam proběhl nějaký pracovník, jsme začali tušit něco nepovedeného. Důkazem byl pak procházející kapitán s velmi zamračeným výrazem (nadšený nebyl). Důvod čekání jsme zatím neznali. Setrvali jsme dále ve svých sedacích a válecích se pozicích a čas neúprosně běžel. Později se k nám z předních linií zpráva, že se jedná o administrativní problém. Naše předchozí útvary jaksi zapomněly přepsat materiál. Jakmile se tahle zapeklitost vyřešila, přišla další. Chybějící razítko. Znovu se čekalo. Až před polednem se daly čekající zástupy do pohybu a na chodbách se objevovali vojáci s napěchovanými taškami či papírovými krabicemi pod rukou. Třikrát sláva, věci se daly do pohybu.

Moje největší noční můra, že si odvezu plného jezevce krámů se naštěstí nenaplnila a já posbíral jen několik součástí, které se mi vešly do náruče. Z jedné z nich jsem byl naprosto nadšený. Zimní bunda, kterou jsem si okamžitě aplikoval na tělo a po zbytek cvičení již necítil chlad. Když už to konečně vypadalo, že se ze skladů brzy dostaneme, odbavování lidí se zastavilo. Chvilku jsem pátral, co je za problém obsloužit posledních pár vojáků. A viníkem byl vojenský řád. "Voják je povinen odebrat stravu". Jinak řečeno, pracovníkům výstrojního skladu nastala hodinová obědová pauza. Protože se venku udělalo více než hezky, většina roty se uklidila ven a polehala si na trávník vystavující své tváře (i jiné tělesné části) slunečním paprskům. Zase se čekalo.

Nakonec jsme se dočkali velkého finále, kdy poslední voják podepsal lejstro a s vyfasovanými věcmi vylezl ven. I když jsme jako studenou stravu na tento den nafasovali, pan kapitán byl tak hodný a nenutil nás pozřít konzervu která zastávala oběd. Dokonce se na adresu člověka, který tuto vhodnou potravinu připravil, dosti ostře ohradil. Ještě, než nás autobus dovezl ke kasárnám nám nechal zastavit na pumpě, abychom si dopřály hlavního chodu dle vlastního výběru. I když v obchodech a fastfoodech se toho nedá koupit mnoho zdravého, všechno bylo lepší než směs čehosi uzavřená do plechové nádoby. Já si koupil bagetu a zajedl to kokosovou tyčinkou.

Odpoledne byl velitelský sbor svolán k panu plukovníkovi (samotnému veliteli pluku), abychom poreferovali o zážitcích, pověděli co nás trápí a blahoslavili z čeho jsme nadšení. Negativní slova padla jen ve spojení se středečním cvičením, jinak vzduchem plynuly vesměs příjemné věty. Tu a tam přišel nějaký návrh ke stravě (jako že bychom chtěli taky papat zeleninu a ovoce), anebo dostat písemné přípravy na cvičení s menším předstihem (abychom se na to mohli připravit). Jinak samé plusy. Panu plukovníkovi jsme vymluvili jeho omluvy za provizorní ubytování a naopak jsme ho ubezpečili, že takovéto polní podmínky radostně přivítáme. Protože se také mluvilo o časovém zpoždění, nechal se slyšet pan major, že rozvrh dnešního dne se ruší a nikdo už po nás nebude chtít. Tahle zpráva na našich obličejích vytvořila vrásky, protože nikdo z nás nechtěl slyšet o tom, že přijdeme o tolikrát zmiňovanou akci. Pak jsme se rozloučili a odešli ke své jednotce.

Nic nebylo ztraceno, nic nebylo zrušeno. Na nástupu, který se konal v předvečer nám pan nadrotmistr oznámil, že se máme sbalit a mašírovat splnit úkol. Tím bylo dosáhnout předaných souřadnic a navázat kontakt se spřátelenými jednotkami. Protože jistou praxi v přípravě na nocování pod širým nebem jsem už měl, postup balení se nijak nelišil od předchozího. Jen s tím rozdílem, že místo deseti vrstev pod trikem jsem měl líbivou nafasovanou bundičku. Začátek osy postupu se také nelišil. Šli jsme utajeně, bez světel, pouze při průjezdu vozidel poslali krajníci řidiči signál v podobě nakrátko rozsvícené čelovky. Spletité zatáčky nás po několika hodinách dovedly až před zdi tolik známého vojenského areálu. Před branou, zcela viditelně, přešlapávala neznámá osoba. Radek chvilku laboroval nad tím, jestli je to právě ta kontaktní osoba, anebo náhodný zabiják. Nechal se tedy vést instinktem a na obhlídku poslal jen dva lidi. A dobře udělal. Z postavy se totiž vyklubal nepřátelský člen povstaleckého kmene, který rozhodně s nasazením vojenských jednotek k obnově pořádku nesouhlasí. Jeho reakcí byla střelba naším směrem.

S první ránou se celá rota vrhla do pangejtu podél cesty, začaly cvakat závěry a padly první odezvy. Jednohlavý nepřítel se brzy rozmnožil a my čelili zhruba třem zbraním. I když naše přesila byla několikanásobná, velitelé nechtěli zbytečně přijít o své lidi a proto jsme se stáhli na křižovatku o několik desítek metrů dál. Jestli máme v taktice (v loupání konkrétně) mezery a prostor k pilování, tady se projevily daleko výrazněji. Poslepu, za kakofonie řevu a palby, navíc ještě ve dvou četách vypadalo rychlé přesunutí komicky. Zatímco jeden zaujal pozici po několika metrech, druhý běžel co se dalo, sem tam jsme o sebe zakopli, anebo do sebe vrazili a udržování bezpečného směru zbraně bylo spíše zbožným přáním. I tak by ale instruktoři zajisté řekli, že to bylo hodně vzdálené reálnému boji. Když jsme se zcela nechali pohltit tmou a přestřelka utichla, hledali jsme se jak Homolkovi v lese. Nejbližšího nešlo poznat ani podle siluety, ani podle obličeje. Všichni jsme byli šediví s hříbkem na palici. Nakonec se ale podařilo, nejvyšší hodnosti se dostaly k sobě a vymyslely plán. V dostatečné vzdálenosti od zdí základny, ukrytí v lese vybudujeme dvě navazující kruhové obrany (takže dva trojúhelníky dotýkající se stranami) a v tomto postavení přečkáme noc.

Jak bylo veleno, tak se i stalo. Vybudovali jsme si přístřešky a zaujali hlídkovou a pozorovací činnost. Sestavy hlídek našeho družstva prošly menší změnou. Dvojice dívek zůstala po naše levé straně, napravo leželi Dan s Mírou a my s Martinem jsme si lehli mezi ně. Do současné chvíle jsem budování přístřešku neměl rád, protože končilo vždy stejně. Splihlou střechou, ležením z kopce a foukalo tam. Ovšem tentokrát jsme se s Martinem vyřádili a střechu nad hlavou doslova vyšperkovali. Chyběl jen bar a kvalitní reprosoustava. Protože se nic nedělo, nejdříve jsme pozorovali ve stoje, pak v kleku a nakonec se umístili do spacáků. Ještě za našeho bdění nás přišli zkontrolovat instruktoři, ale pak odněkud dorazila zpráva, že nesmíme spát, ale když zavřeme oči, zřejmě se nic nestane. A tak jsme na chvilku schrupli. Protože jsem měl velmi lehké spaní, mohl jsem vnímat zvuky lesa. Zahoukání sovy, šustění listí pod utíkající myší, praskání větví pod na záchod odcházejícím vojákem a hlavně nelidské chrápání.

Bylo něco málo před pátou hodinou, my jsme měli za sebou pár hodin spánku, když se znovu ozvala modlitba. Lehce jsem si otřel oči, protáhl se a dál si hověl ve spacáku. Našli se i tací, kteří vylezli a šli se podívat. Jódlování utichlo a já si řekl, že ještě není nutné se někam cpát. Z polohy nazad jsem se převrátil na břicho a hleděl na první paprsky světla procházející mezi větvemi. No a pak se to stalo.

Jedna rána střídala druhou, nepřátelské samopaly na nás začaly chrlit svou dávku a v táboře vznikl zmatek. Aby toho nebylo málo, po jednom z výbuchů se ukázal malý kouř a tak byl velen plyn. Za vylézání ze spacáku a šněrování tkaniček jsem si ještě na obličej rval masku. Protože v našem sektoru se nic nehýbalo, shrbil jsem se vedle stromu a pozoroval. Za našimi zády se však po chvilce ozvalo akutní volání o zdravotnickou pomoc. Protože palba už nebyla tak intenzivní, táborem se začaly pohybovat vojáci a já posléze zjistil, že kromě velitele máme zraněného ještě jednoho. Ondra bez jediného zaváhání převzal okamžitě otěže a ujal se velení. Radista žhavil dráty aby podal hlášení a vyžádal pro zraněné medevac, ti, kteří byli stále v kontaktu s nepřítelem opětovali palbu, medik ošetřoval poranění a my ostatní jsme montovali nosítka. Díky materiálnímu vybavení některých vojáků (jmenovitě vojaček) bylo uříznutí dvou a půl metrové větve otázkou pár vteřin. Nosítka jsme vyrobili přesně podle návodu, který nám ukázal pan desátník CLSák a vida, držela. Ukázalo se, že celý chemický poplach byl falešný a můžeme zase dýchat pusou a ne přes filtr. Zanedlouho radista hlásil, že obdržel souřadnice pro vyzvednutí zraněných. Bylo to sice daleko, ale zato na to bylo málo času. Nejsilnější z nejsilnějších byly dobrovolně zvoleni jako přenašeči a vyrazili na túru neznámo kam.

My ostatní, Radkovi sirotci a pozůstalí, jsme si zatím svoje krámy (i nepřítomných tedy nošených i nosících) uklidili a zabalili. Proběhla kontrola materiálů a vznikl krátký přehledný seznam ztracených součástek. Jednou z nich byla ruční skládací pilka, právě ta, kterou jsme vyráběli nosítka. Prohledávali jsme lesní plochu tam, kudy se Lucka pohybovala, prohledávali jsme i tam, kde se nepohybovala. Dokonce jsme prošli i místa, kde se pohybovat nemohla. A nic, pilka nadobro ztracená. Až pak, kdy se Ondra zeptal na obsah boční kapsy, se zase našla. Hledali jsme čelovku, hledali jsme masku a hledali jsme nějakou gumičku. Vše se našlo. Právě ve chvíli, kdy jsme přemístili batožiny na místo extrakce, se na obzoru ukázali zbylí dobrodruzi. Všichni zdrávi i když Radek málem přišel k opravdovému zranění, protože nosítka v půli cesty praskla a velitel letěl k zemi.

Bojovka zdaleka nekončila a Tatry nás odvezli na začátek dalšího přesunu. Během dlouhé jízdy se průzkum intenzivně zajímal kudy jedeme a proto s přesností na metr určil, když jsem vyskákali, kde se nalézáme. Opět jsme obdrželi koordináty, kam se máme dostavit. Zcela nečekaně to bylo místo, z kterého jsme sem byli dovezeni. Sluníčko, které se na obloze ukázalo a hřálo naše putování zkrášlovalo. Stačilo pár kilometrů a batohy se začaly plnit oblečením sundané z těla. Bylo krásně a konečně bylo teplo. Šli jsme lesem, šli jsme poli, šli jsme neustále. Ve dvou třetinách trasy na nás čekalo kontrolní stanoviště. Na něm byli připraveni instruktoři a vysvětlili nám náš úkol. Z načerpaných vědomostí jsme měli zajistit KPM a postarat se, aby dvojice osob, jejichž jména a fotografie jsme dostali, byla zadržena. Kamera, klapka, jedeme.

Na kontrolně propouštěcí místo bylo určeno Ondrovo první družstvo. My jsme vytvořili kruhovou obranu. Jestli někdo předpokládá, že byla do trojúhelníku, mýlí se (jako jsem se zmínil já). Tentokrát měla kruhovka tvar oblouku (a pak se v tom vyznejte). Zalehli jsme a monitorovali pohyb civilistů. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, k průchodu dorazil muž v turbanu s úmyslem projít. Oblečen byl do dlouhého modrého kabátu, na hlavě měl bekovku a na oči mu zakrývaly obrovitánské růžové brýle. Jistá podoba s jedním mužem k zadržení tu byla, ale Ondra si chtěl nejdřív všechno ověřit. Určil prohledávající dvojici a ta se pustila do práce. Svěřenou činnost konala opravdu svědomitě a během osobní prohlídky, kde se vzal tu se vzal, najednou granát. A jako druhého do party přivítali pistoli. Civilista si moc radosti neužil, protože šel brzo k zemi a do želez. Netrvalo to ani pár minut, když na dvířka pomyslně zaklepal mladý pár oblečen více východněji. Muž a žena. Zatímco mladíkova podoba s panem nadrotmistrem se nedala přehlédnout, slečna jako by z oka vypadla velitelce družstva druhé čety. Poklidný a tichý rozhovor se brzy vyostřil na naštvané výkřiky a z Mirky se vyklubala teroristka. Pyrotechnici byly znovu přizváni k likvidaci granátu. A jako třešničkou na dortu dorazil zahalen v turbanu samotný pan kapitán. Ani on nepřišel v přátelském rozmaru a prohledání objevilo granát a pistoli. Situaci vyřešila pouta na rukou a koleno na krku.

Instruktoři nám posléze jednotlivé situace vyhodnotili a upozornili nás na souvislosti, kterých jsme si měli všimnout. Bylo vidět, že měsíce praxe v misích nejdou zakoupit a musí se zažít. S dorazivší druhou četou jsme se prostřídali, popřáli jim hodně štěstí a posunuli se o kousek dál, stále však na dohled představení. Na lesní mýtince jsme si na chvilku odpočinuli a nasbírali síly k poslednímu úseku pochodu. Při odchodu jsem ještě zahlédl posádku KPM, jak likvidují teroristu. Bylo více než úsměvné vidět medvěda (kapitána), který v plné síle stojí uprostřed cesty a na něm visí pětice vojáků snažící se ho položit na zem. Úsměvné, stejně jako neproveditelné.

Zastávek na oddech bylo více a byly potřeba. Horko, únava a nesený materiál si vyžádal svou daň. Svého cíle jsme však všichni dosáhli a na souřadnice došli. Tam na nás čekalo posledních pár úkolů cvičení. Příjemnou věcí hned po příchodu byl oběd. Poté jsme byli podrobeni vědomostnímu testu z topografie a radiokomunikace a nakonec jsme se velmi akční formou zbavili zbylé munice. Musím říct, že od prostého vystřílení do pole se to co přišlo na míle vzdalovalo. Čety zaujaly pozice zhruba dvě stě metrů od sebe, byl dán prostor ve kterém jsme se mohli pohybovat a jako vzteklé psi nás vypustili proti sobě. Do prvního kontaktu se v mém případě mohlo mluvit o taktice. Pak se z toho stal adrenalinový zážitek. Zastřel se mi rudě zrak a já se vžil do role elitního vojáka. Bohužel ne na dlouho, protože na druhé straně linie byl střelec, který si mě naprosto luxusně vychutnal a být to reál, poslal by mě domů v igelitu. Ale nehrálo se na životy, ale na patrony. Dokud bylo co střílet, byl jsem živý.

A tím bylo hotovo. Po instruktorském zhodnocení týmového deathmatche jedničky proti dvojkám (kdy všichni funěli a lilo z nich) bylo cvičení oficiálně ukončené. Přesunuli jsme se zase do svých stanů a začali balit. Někdo to vzal velmi zodpovědně a po chvilce mu vedle postele stál zapakovaný batoh. Někdo, jako třeba já, jsem si hověl mezi poházenými věcmi, odpočíval a úklid donekonečna odkládal. A přemlouval se, abych se konečně zvedl a šel něco dělat. Naprosto marně. A to jsem vůbec nemyslel na zlo zvané čištění zbraně. Po večeři jsme se sešli s instruktory ve více než přátelské atmosféře. Pan nadrotmistr nás opět vyzval ke sdílení připomínek, názorů a dojmů. Jak dobrých, tak hlavně (jak on sám uváděl) negativních. Každý dostal prostor pro vyjádření. Zcela bez překvapení v naprosté většině převládali kladné ohlasy. Nebylo se čemu divit, protože přístup instruktorů i velitelského sboru byl jedinečný. Jedinou výjimkou byla strava, protože jíst týden v kuse UHO a rohlíky s uzeninou znamená šok i pro silný zažívací trakt. Tu a tam zazněly připomínky i ohledně nedostatečného vybavení, anebo náročnosti výcviku. Ale to bylo hodně ojedinělé. Na mě bylo tohle sezení po hodině dlouhé a zbytečné, protože všichni poukazovali na to samé. Doslova jsem rodil z větného spojení "já to nebudu zdržovat, opakoval bych to samé co ostatní, prostě blablabla..." a pak v pěti minutách recitoval předchozí. Navíc se citelně ochladilo a mě mrzli nohy. Nicméně jsem se nechtěl zachovat jako dacan a po krátké pauze se potichoučku vytratit. Takže jsem se dostavil i na druhou, naštěstí kratší, část.

Když se dostal ke slovu Radek, předal slavnostně panu kapitánovi dárek, který jsme mu jako rota pořídili. Útočný nůž s věnováním. Bylo sice šero a obličej pana kapitána jsem měl proti světlu, ale podle všeho mu to udělalo radost a možná i dojalo. Náš výkoňák, kterému za ten týden patří obrovské poděkování, nás v pátek naposledy potěšil balíčkem s velmi příjemným obsahem. Žádné konzervy, žádné čtyři bochníky chleba.

Poslední noc nás vytrestal bufík (přímotop). Od třetí hodiny ranní začal nervózně pípat a místo krásného tepla chrlil do našeho stanu studený vzduch. Došla nafta. I když jsme si chvilku v té poloprobuzené agonii mysleli, že problém je ve vysokém procentu oxidu uhličitého. Ovšem nikdo to ani tak nešel řešit, takže být tomu tak, všichni bychom pomřeli jak krysy na Titaniku. Ráno jsem se tedy probudil znovu promrzlý a s tím nacpal všechno do báglu a pustil se do čištění zbraně. Společnost mi při tom dělal Radek, Jana a jedna výtečná káva. Výstupní procesy byly lusknutím prstu a po odevzdání zbraní, velkém rozloučení a odvozu domů (znovu musím poděkovat Ondrově Kačce) jsem se znovu stal civilistou.

Díky tomu, že jsem trávil hodně času s jinými lidmi než svými známými jsem měl možnost poznat další členy roty a jsem za to rád. Všem děkuji za krásně trávený týden s modro-červeno-bílou vlajkou na rukávu.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 20.05.2022 11:48:38

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Jenda napsal(a) 19.05.2022 22:47

A jinak bych se rád omluvil všem aktivním členům, za mraky věcí, na které jsem zapomněl. Kdyby Vám tam chyběla nějaká opravdu důležitá událost, napište mi jí prosím a já to doplním. Děkuji

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 19.05.2022 22:46

Oficiální článek ke cvičení je zde http://www.26az.cz/p/vojenske-cviceni-20-2932022.html

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Ve stanovém táboře

Po devítiměsíční odmlce a jednom zameškaném cvičení jsem byl znovu povolán (a zaměstnavatelem uvolněn) do služby k 263. praporu podpory. Zpod postele a nejnedostupnějšího kouta skříně jsem vytáhl boxy, setřel z nich prach a tři čtvrtě roku schovaný vojenský materiál vyskládal do úhledných komínků. Vměstnat zelené věci do batohu (i když velmi prostorného) zabralo více času, ale povedlo se a u dveří se objevil nacpaný invazák. Postavil jsem ho hned vedle čerstvě přelíznutých kanad nad nimiž visela na ramínku uniforma. V neděli jsem se snažil pohybovat co nejtišeji, abych nevzbudil holky, ale nepozorovaný odchod mi nevyšel. Než jsem zabouchl dveře, musel jsem mezi futry sušit slzičky Terezky. Dcerka nakonec objetí povolila a já vykročil vstříc dobrodružství.

2. díl: Co dělat pod hříbečkem?

Ráno jsem nebyl sám, kdo mžoural z postele rozmrzele. I dalším členům našeho stanu bylo nad ránem zima. Téměř za naprostého ticha jsme se převlékli, vystrojili se k celodennímu pobytu pod otevřeným nebem a shromáždili se na nástupu. Pletené čepice na hlavách, šály kolem krku a někdy i rukavice nebyly důkazem toho, že už máme jarní období. Pod taktovkou velitelů čet jsme byli odvedeni na snídani, pak se naskládali na Tatry a objeli celý areál, abychom se ocitli hned vedle našich stanů. Ovšem mezi nimi a námi stála velká a uzamčená plechová vrata.

3. díl: Jak jsem se potkal se strýčkem Honzíkem

Nastala středa a dle detailního harmonogramu nás čekalo půldenní cvičení s akčním kódovým označením "Uncle John". Co se po nás bude chtít, co budeme dělat a na co se máme těšit nebyla sice informace podléhající utajení, ale seznámeni jsme s obsahem nebyli. I když nás pan kapitán ubezpečoval, že o hození do vody ví (nic jiného to totiž nebylo) a že máme být klidní, jistou nervozitu v nás tento stav navodil. Odkryto nám nám bylo pouze to, že budeme součástí pravidelného cvičení profíků, začleníme se mezi ně a budeme strážit strategicky významný areál. Celá rota byla rozdělena na několik týmů a ty byly rozděleny podle stanovišť. Pokrýt jsme museli KPM, zastat klasickou strážní službu, obsadit dvě pozorovací věže, vytvořit QR-tým a pak určit jednotku, která měla na starosti odstraňování výbušnin (jak se jmenovala už si nepamatuji). Třetímu družstvu, tedy našemu, byla vylosována strážní služba.

4. díl: Republika Khali

Brzy nad ránem, tedy uprostřed mého hlubokého spánku, se z venčí stanu začal ozývat intenzivní, hlasitý, melodický a přitom v našich zemích netradiční zvuk. Chvílemi jsem měl za to, že se jedná o něčí budík a majitel mobilu se nemůže probrat. A nebyl jsem sám, dokonce jednoho z obyvatel našeho stanu to tak pohoršilo, že vylétl a ne zrovna vybíravým způsobem se ohradil na neznámého, aby tu kravinu konečně utnul. Pravdou ovšem bylo, že melodie hodně připomínající modlitbu východních kultur nás měla přivítat do prvního dne naší mise. Úplně jsem zapomněl, že nejsme v Evropě, ale v republice Khali. Jen je trochu nepříjemné, že to tu vesměs ovládají znepřátelené kmeny. A vůdcem je sám nadrotmistr.