Jak mi byla pořád zima

3. díl: Jak jsem se potkal se strýčkem Honzíkem

Nastala středa a dle detailního harmonogramu nás čekalo půldenní cvičení s akčním kódovým označením "Uncle John". Co se po nás bude chtít, co budeme dělat a na co se máme těšit nebyla sice informace podléhající utajení, ale seznámeni jsme s obsahem nebyli. I když nás pan kapitán ubezpečoval, že o hození do vody ví (nic jiného to totiž nebylo) a že máme být klidní, jistou nervozitu v nás tento stav navodil. Odkryto nám nám bylo pouze to, že budeme součástí pravidelného cvičení profíků, začleníme se mezi ně a budeme strážit strategicky významný areál. Celá rota byla rozdělena na několik týmů a ty byly rozděleny podle stanovišť. Pokrýt jsme museli KPM, zastat klasickou strážní službu, obsadit dvě pozorovací věže, vytvořit QR-tým a pak určit jednotku, která měla na starosti odstraňování výbušnin (jak se jmenovala už si nepamatuji). Třetímu družstvu, tedy našemu, byla vylosována strážní služba.

středa 23.03.2022 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDE (polohy a umístění) Praha a okolí /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / kamarád(i) /
KDY (období a interval) více dní /

Oblast střežení byla koridorem mezi betonovou zdí základny a drátěným plotem. Naštěstí jsme nemuseli pochodovat kolem dokola, ale svěřeno nám bylo pouze sto padesát metrů nalevo i napravo od hlavní brány. Ke splnění úkolu jsme vyfasovali jednu vysílačku. Víc nic. Vytáhl jsem tedy sešítek a vše si pečlivě poznamenal, včetně umístění bobků (za běžného provozu tam chodí psovodi). Jak postavit službu bylo čistě na mě a mé fantazii se hranice nekladly. Hluboce jsem se zamyslel nad tím, jak rozdělit lidi a vysílačku co nejefektivněji. Nás šest jsem tedy rozdělil na tři dvojice s tím, že jedna dvojice bude šlapat v jedné části plotu, druhá v druhé a já s Martinem budu sedět za bránou s vysílačkou. Samozřejmě toto rozřazení naprosto vylučovalo možnost střídání. Ale nevěděl jsem jak jinak umístit komunikační nástroj, aby v případě výjimečné situace nemusel strážný sprintovat přes celou délku perimetru.

Členové našeho družstva byli bez výjimky bezproblémoví, takže moje rozhodnutí nikdo nezpochybňoval i když bylo všem jasné, že je to neskutečná zhovadilost. Toto stanovisko jsem po několika minutách vyslechl i od procházející nadrotmistryně, která konala dozorčí činnost. Nejprve se tedy optala, proč nejsou dva lidi u vchodových dveří jedné z budov. Mou odpovědí bylo, že se tento požadavek ke mě nedostal a tudíž jsem jej nemohl ani splnit. Kontrolorka pokrčila rameny s tím, že to nechá na mě, ale běžná praxe je, že tam někdo stojí. Pochopil jsem, že spíš než o doporučení se jedná o příkaz při jehož nesplnění nám budou strženy body. Já a Martin jsme se tedy i s vysílačkou přemístili ke dveřím.

Pak přišlo na řadu doporučení o střídání směn. Vyslechl jsem si, že při krátkodobém strážení (tedy pár hodin) je aktuální stav možný, ale po pár dnech bychom byli postupně odváženi na ošetřovnu s totálním vyčerpáním. Samozřejmě jsem opět namítal, že pokud mám jednu vysílačku a šest lidí, není toho moc na vymýšlení. Dostal jsem samozřejmě řešení. Těch 300 metrů dokáže pokrýt nepravidelnými obchůzkami jeden člověk. Další dva budou stát u futer a zbytek má volno. No, nedovedl jsem si představit, že bychom se v plném počtu váleli u zdi na trávě (tedy na strážnici) a tu a tam by si někdo prošel úsek. Nicméně jsem uposlechl a směny rozdělil. Od té chvíle jsem jen dělal, co mi kolemjdoucí doporučili. Po chvilce byl navíc vyřešen i problém, jak předávat povely. Naše vysílačka se totiž odporoučela a jiná nebyla. Tudíž předávání hlášení probíhalo výhradně osobně.

Většina incidentů se odehrávala na KPM. Takže zatímco Ondra zažíval skutečně napjaté chvíle, kdy musel řešit auto plné výbušniny, postřeleného, chybějící vstupky a otravného kolemjdoucího, my jsme zaznamenali výjimečný stav jen jednou, když jsme se museli schovat za roh zdi. S tím jsme si vystačili po dlouhých pět hodin. Protože se konec cvičení blížil, bylo nám jasné, že akcí k vyzkoušení naší pozornosti bude přibývat. A skutečně tomu tak bylo. Při službě u dveří jsme jednak s Martinem zažili trapnou situaci s kontrolou personálu, které jsme neměli kontrolovat (trochu byl bordel v tom, jak chápat barevné igráčkovské vestičky) a pak si všimli, že nějaký koumes odpálil výbušku nedaleko nás a pod schody pohodil atrapu dělostřeleckého granátu. Opět jsem si nechal od paní nadrotmistrové poradit a řídil se jejími doporučeními.

Nebudu se tajit tím, že jednání s námi ze strany profíků mě hodně otrávilo a intenzivně jsem se těšil na to, až ta šaškárna skončí. Vrchol mé otrávenosti dosáhl maxima ve chvíli, kdy pan poručík (nejvyšší kontrolní orgán, polobůh na zemi a radikální rejpal) pronášel moudra na naše hlavy. Musel jsem doslova utéct z jeho slovního dosahu, protože se rychlostí blesku blížilo hrubé kázeňské porušení vojenského řádu, slovní napadení důstojníka a nevhodná manipulace se zbraní (jak bych s ní mrštil neznámo kam). Během toho, co jsem se kryl, protože na kápéemku se pro změnu bojovalo, naštěstí přišel rozkaz, abychom posílili Ondrovo družstvo a zneškodnili narušitele. Radek, který si zřejmě procházel stejnými duševními náladami jako já prohlásil, že si na lov skočí s námi. Vytvořili jsme čtyřčlennou skupinu, protáhli se skrz pootevřené vrata a zapluli do lesa směrem, který nám Ondra určil.

Radek vydal rozkaz a my jsme se naučenými přískoky pod neustálým krytím (sebe navzájem) přesunuli zhruba sto metrů podél základny. A přesně tam jsme ho našli. Chlápek se zbraní připravenou ke střelbě, mířící naším směrem. Lesem se ozvalo "kontakt na dvanácté" a pak to doslova letělo. Štěkot zbraní doprovázený hlášeními "jdu - kryju". Opětovná palba se ozývala jen chvíli, po pár vteřinách se dotyčný vrhl obličejem k zemi a nehýbal se. Srdce mi tančilo techno, lilo ze mě, ale zažíval jsem povznášející pocit. S ostatními jsme měli obrovskou radost, že za celý den pojebů přišlo alespoň toto malé zadostiučinění. Mrtvému jsme odebrali zbraň (i když zprvu moc nechtěl) a vrátili se na základnu. A tímhle výstupem celé cvičení skončilo. Největší radost nám přinesl úryvek rozhovoru, který jsme zaslechli. Narušitel se po vzkříšení bavil s kolegou a ten mu vytýkal, že podle scénáře měl útok zahájit až u samotné brány. To prý měl v plánu, ale vyhmátli jsme ho s takovou razancí, že radši udělal mrtvého. Jak hřejivé.

Pro představu zde hodím několik doporučení, které byly doručeny k mým uším:
Když jste slyšel výstřely dělostřeleckého přepadu, počítal jste výbuchy? Jak si ověříte, jestli někde není nevybuchlá munice?
Když je minometná palba, proč nemáte na obličejích masky? Dá se přeci předpokládat, že se jedná o plynový útok.
Když je vnější perimetr základny narušen, strážní služba stále trvá a nikdo není z plotu stažen.
Zaznamenal jste, že je vyhlášen výjimečný stav? Proč jsou vaši lidi v plotě?
Všiml jste si, že na strážní věži není hlídka?
Proč se neřídíte jasně stanovenými pravidly, která jsou k dispozici? (to mě obzvlášť pobavilo)

Jak mávnutím kouzelného proutku válečný stav skončil, všichni se sebrali a shromáždili se ve stínu velkého stromu. Přišlo zhodnocení z úst pana majora. V kostce, i když jsme věděli tužku a nedostali jedinou informaci, s chybami (na které jsme byli v průběhu upozorněni) jsme to zvládli. Takže celkově vzato, dobře to dopadlo. Hlavní je, že se může udělat ve výkazu fajfka a munice s nemusí vracet do skladu. Pan poručík (ano, ten pan poručík) byl méně benevolentnější a jeho seznam výčitek byl delší. Úplný propadák to bylo pro oficíra, který prohlásil, že se k tomu nebude raději ani vyjadřovat. Možná ho trochu konsternovalo, že jsme mu kluka s rozervanou nohou a v šoku mrskli na nosítkách na chodbu a nechali ho vlastnímu osudu. Ale kde nejsou noty, nelze hrát.

Poklidili jsme co se dalo a opustili stanoviště s rozporuplnými dojmy. Vlastně ne ani tak rozporuplnými, jako vesměs negativními. Naštěstí si po večeři pro nás pan nadrotmistr připravil lahůdku v podobě zpravodajského školení v zemi, ve které jsme právě přistáli a máme zde plnit mírové úkoly. Protože se jednalo o materiál opravdové mise (hodně změněné), informace byly neskutečně obsáhlé a parádně připravené. Současná situace, cíl mise, infrastruktura a obyvatelstvo země. Zeměpisný, politický i průmyslový popis. Možné hrozby a další. Prostě neskutečné. S čím však pan nadrotmistr zřejmě nepočítal bylo, že když dá prosto pro dotazy, zvrhne se to na tiskovku. Zprvu zajímavé dotazy, silně se dotýkající tématu se pomalu ale jistě stáčely směrem opačným. Rozebíraly se absurdity typu "kolik by stálo uplatit nepřátele nepřátel, abychom mohli domů", "kolika procentní šance je, že jeden kmen se přidá ke druhému" a "jak to pohne z burzou, když vyhodíme jeden z největších diamantových dolů". Nakonec musel být brífink ukončen, protože dotazy by zřejmě padaly až do rána. A to nikdo nechtěl. Proč? No protože je středa a koupání je třeba. Jakmile jsem se ke své naprosté spokojenosti nahřál a vydrbal, zalezl jsem si hezky do spacáku a usnul.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 18.05.2022 21:37:51

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Ve stanovém táboře

Po devítiměsíční odmlce a jednom zameškaném cvičení jsem byl znovu povolán (a zaměstnavatelem uvolněn) do služby k 263. praporu podpory. Zpod postele a nejnedostupnějšího kouta skříně jsem vytáhl boxy, setřel z nich prach a tři čtvrtě roku schovaný vojenský materiál vyskládal do úhledných komínků. Vměstnat zelené věci do batohu (i když velmi prostorného) zabralo více času, ale povedlo se a u dveří se objevil nacpaný invazák. Postavil jsem ho hned vedle čerstvě přelíznutých kanad nad nimiž visela na ramínku uniforma. V neděli jsem se snažil pohybovat co nejtišeji, abych nevzbudil holky, ale nepozorovaný odchod mi nevyšel. Než jsem zabouchl dveře, musel jsem mezi futry sušit slzičky Terezky. Dcerka nakonec objetí povolila a já vykročil vstříc dobrodružství.

2. díl: Co dělat pod hříbečkem?

Ráno jsem nebyl sám, kdo mžoural z postele rozmrzele. I dalším členům našeho stanu bylo nad ránem zima. Téměř za naprostého ticha jsme se převlékli, vystrojili se k celodennímu pobytu pod otevřeným nebem a shromáždili se na nástupu. Pletené čepice na hlavách, šály kolem krku a někdy i rukavice nebyly důkazem toho, že už máme jarní období. Pod taktovkou velitelů čet jsme byli odvedeni na snídani, pak se naskládali na Tatry a objeli celý areál, abychom se ocitli hned vedle našich stanů. Ovšem mezi nimi a námi stála velká a uzamčená plechová vrata.

3. díl: Jak jsem se potkal se strýčkem Honzíkem

Nastala středa a dle detailního harmonogramu nás čekalo půldenní cvičení s akčním kódovým označením "Uncle John". Co se po nás bude chtít, co budeme dělat a na co se máme těšit nebyla sice informace podléhající utajení, ale seznámeni jsme s obsahem nebyli. I když nás pan kapitán ubezpečoval, že o hození do vody ví (nic jiného to totiž nebylo) a že máme být klidní, jistou nervozitu v nás tento stav navodil. Odkryto nám nám bylo pouze to, že budeme součástí pravidelného cvičení profíků, začleníme se mezi ně a budeme strážit strategicky významný areál. Celá rota byla rozdělena na několik týmů a ty byly rozděleny podle stanovišť. Pokrýt jsme museli KPM, zastat klasickou strážní službu, obsadit dvě pozorovací věže, vytvořit QR-tým a pak určit jednotku, která měla na starosti odstraňování výbušnin (jak se jmenovala už si nepamatuji). Třetímu družstvu, tedy našemu, byla vylosována strážní služba.

4. díl: Republika Khali

Brzy nad ránem, tedy uprostřed mého hlubokého spánku, se z venčí stanu začal ozývat intenzivní, hlasitý, melodický a přitom v našich zemích netradiční zvuk. Chvílemi jsem měl za to, že se jedná o něčí budík a majitel mobilu se nemůže probrat. A nebyl jsem sám, dokonce jednoho z obyvatel našeho stanu to tak pohoršilo, že vylétl a ne zrovna vybíravým způsobem se ohradil na neznámého, aby tu kravinu konečně utnul. Pravdou ovšem bylo, že melodie hodně připomínající modlitbu východních kultur nás měla přivítat do prvního dne naší mise. Úplně jsem zapomněl, že nejsme v Evropě, ale v republice Khali. Jen je trochu nepříjemné, že to tu vesměs ovládají znepřátelené kmeny. A vůdcem je sám nadrotmistr.