Po povinném poučení kdo, kdy a jak bude střílet či nestřílet jsme se rozešli po stanovištích. Ondra se svým týmem obsadil palposty, my jsme obstoupili CLSáka a opakovali si zdravovědu. Tentokrát jsem se nenechal vybrat coby dobrovolník pro ukázku aplikace turniketu a ušetřil si tak ostrou bolest vznikající při odumírající končetině. Musel to tedy odskákat někdo jiný a já mohl spatřit šklebící obličej při otáčení vratidlem. Vyzkoušeli jsme si některé praktiky. Nasazování turniketu, utahování obvazu a všemi oblíbený bolestivý podnět (projetí klouby ruky po hrudním koši skutečně zvednou člověka ze země). Protože odstřílet (smysluplně) několik desítek nábojů zabere více času než záchrana raněného, přesunuli jsme se ještě pod střechu malé chatky a osvojovali jsme si práci s buzolou a mapou. Kromě určování souřadnic (které jsem kupodivu nezapomněl) nám byl vysvětlen princip určení pochodového úhlu. K tomuto úkolu se pojí jedna historka, která se samozřejmě musela stát jen mě. Když jsem se točil při určování severu jako kachna a jako jediný měl světové strany jinak než ostatní, dostal jsem od instruktora doporučení, že při práci se zařízením na principu magnetických vln je dobré si kus kovu hýbajícího se mi na krku (sapr) odložit stranou. Položil jsem tedy padesátosmu na lavičku a vida, střelka ukazovala stejně, jako ostatním.
Po obědě jsme vyfasovali ostré a šli předvést své střelecké umění. Místo klasických kulatých bodovaných terčů jsme koukali na obrázek se třemi siluetami. Dva nehodní muži, mířící mým směrem mezi sebou drželi ženu. Pan kapitán, který k nám na začátku cvičení pronesl pár vět, nás informoval, že důležitý je soustřel. Aby všechno lítalo do jednoho místa. Kam to bude, nechá na nás. Postavil jsem se tedy s prstem na spoušti vstříc nepříteli a vedl palbu. Jak z útočné pušky, tak pistole. Při prvním, druhém, třetím i všech následujících pokusech se mi povedlo alespoň jednou ránou něco pokazit. Asi nejlepším mým výkonem bylo deset zásahů do hlavy jednoho útočníka, devět do hlavy druhého zlosyna a tu poslední kulku jsem věnoval ženě. Přímo do čela. Pobavil jsem nejen sebe, ale každého, kdo se přišel podívat. Tomu se říká čistý štít a vyřešená situace. Jak se vedlo ostatním netuším, ale sousedi po obou stranách byli spokojeni a díry v terči tomu nasvědčovaly. Protože jsme si cestu k výdejnímu okénku s nabitím a návrat na přípravnou čáru zopakovali nepočítaněkrát, byli jsme nadšení a spokojení.
A odpoledne pokračovalo až do té doby, než jsme byli odvezeni zase ke stanům. Někteří jen vrhli své tělo na bidlo, někdo věnoval volné minuty čištění a údržbě zbraně, či protáhl plícemi trochu nikotinu. Po večeři nás instruktoři školili v oblasti OPZHN. Za touto tajemnou zkratkou se skrývá nikým neobdivovaná nauka o "ochraně proti zbraním hromadného ničení". Operovat s maskou je sice neoblíbené, ale doslova zlo je při rozkazu "plyn, postřik", kdy se každý voják musí vměstnat do bezpečí (relativního) igelitové pláštěnky. Začínali jsme mít nehezký pocit, že k tomu dojde. Pramenilo to z dlouhé instruktáže, jak si správně zabalit kabelu, ve které se atombordel nosí. Za svitu reflektorů (protože už byla tma jako v pytli) jsme si na travnatém plácku rovnali pláštěnky a umisťovali boty a rukavice do míst, kde je rychle a neomylně nahmatáme.
Obavy z toho, že se budeme soukat v kleku do plastového oblečku se naplnily. Zazněl povel a já si předpisově (snad) natáhl masku a před sebe rozprostřel největší díl chemické ochrany. V "hříbeček" jsem se proměnil rychle. Tím jsem ale skončil. Vzhledem k tomu, že jsem pláštěnku napínal velmi intenzivně kolenem, nezbývalo moc místa k tomu, abych si nasadil botu. Zuřil jsem, panikařil jsem a vztekal jsem se. Moje snažení o správně nasazení obleku se změnilo v pokus ten gumový nesmysl prostě rozervat. Neuspěl jsem a nakonec se do všeho navlékl. Instruktoři si nás obešli, zkontrolovali a upozornili nás na nedostatky. Drobné chyby šlo přehlédnout, ale samopal umístěný na popruhu přes záda pod pláštěnkou je prostě velká chyba. Takže jsme se svlékli, všechno hezky zabalili a hodili si to znovu. Druhý pokus byl už úspěšnější a my byli propuštěni na bidla. Musím ale říct, že jedno pozitivum to přineslo. Už mi nebyla taková zima.
Navíc všichni muži dostali možnost provést v nainstalovaném protiodmořovacím zařízení očistu. Popadl jsem tedy čisté věci a prchal pod teplou vodu. I když místo sprchovacích hlavic byl jen zahradní rozprašovač a uprostřed stanu zatím vzniklo jezero vody, nezažil jsem nic tak uklidňujícího. Díky pane kapitáne, děkuji chemici.
Poučen z předchozí noci jsem si mezi spacák a plátno postele naistaloval pěnovou matraci. Spánek byl daleko více pohodlnější a vstup do úterý energičtější. Po snídani jsme jeli znovu na střelnici a pustili se do napravování chyb odhalených předcházejícího dne. Já se držel rady od Michala "vopičáka" a spoušť tahal prstem k sobě, ne do strany (proto to sestřelené rukojmí). Dokonalosti jsem nedosáhl, ale jistá změna se dostavila. Místo jedné mi ulétávaly kulky dvě až tři.
Doprovodnými atrakcemi střeleb bylo uzlování, tedy příprava na lezení s panem nadrotmistrem a prohledávání osob procházející KPMkem. Práce s lanem byla prvních pár minut pro mě traumatizující. Když jsem před rokem skončil cvičení, byl jsem si s vázáním jistý a konce jsem motal i poslepu. Bohužel, nyní se ukazovalo, že za rok si nepamatuji nic a udělat lodní smyčku, anebo Prusíka je pro mě nepředstavitelný problém. Navíc jsem jako naprostý amatér prohlásil na dotaz, jaké uzly ještě známe, že "škoťák". Byl jsem odměněn odpovědí, že nesbíráme ve skautu bobříky. Největší kouzlo zdejších instruktorů spočívá v přístupu a pan nadrotmistr to znovu dokázal. Vzal si mě stranou, delší dobu se věnoval jen mě a jeden po druhém uzlu mi ukázal a já se po čtvrt hodině mohl zapojit mezi ostatní. Dokonce jsem vytvořil i improvizovaný prsní úvaz (který bych teď už zase nevyrobil).
Opustili jsme smyčky a karabiny, rozprostřeli se kolem instruktorů a tím se pomyslně přesunuli ke studiu prohledávání osob. Profíci nám předvedli, že ne vždy je situace v náš prospěch. Navodili situaci, kdy jeden rozběsněný a navíc arogantní domorodec, nevybavený schopností vést konverzaci v českém ani anglickém jazyce, se dožaduje průchodu a na výzvy k odložení svršků nereaguje. Decibely stoupaly, rozhovor se stal agresivnějším, došlo na několik strkanců a nakonec cvakl závěr. Výsledkem byl na zemi ležící domorodec a dvě prohledávající na něm. Při vyhodnocení jsem se dozvěděl spousta zajímavých postřehů, které mi jako pozorovateli naprosto ušly. Jinak situace dopadla jinak, než by mohla dopadnout. Namířená zbraň je řešení až v naprostém ohrožení.
Podobných a přitom jiných scénářů se odehrálo ještě několik. Zatímco my jsme nasávali vědomosti, instruktor z toho ztratil hlas a zamotal se mu jazyk (to ta jeho blabláština). Poté jsme se rozdělili do malých skupinek a prohledání osob si zkoušeli samostatně. Já naprosto pohořel ve chvíli, kdy jsem v roli prohledávače zpracovával Lucku. Protože mi zcela záměrně zatajila nůž vykukující z její kapsy, byl jsem ostražitý. Moje ostražitost skončila ale tak, že jsem měl nůž (naštěstí zavřený) na svém břiše a svírala ho Lucčina ruka. Zaskočený a překvapený jsem (jen díky ohleduplnosti Lucky) složil útočníka na zem a zpacifikoval ho. Na sebevědomí to zrovna moc nepřidalo, jen co je pravda.
Poslední aktivitou odehrávající se v areálu střelnice bylo zakládání ohně bez pomoci sirek, zapalovače a jiných technických vychytávek. Rozprchli jsme se po okolí a hledali odpovídající materiál. Snažení vygradovalo v rotní soutěž v nejrychleji založený oheň. Vítěze si nepamatuji, ale plamen zpod škrtadla vyskočil po neuvěřitelných třech sekundách. Rození požárníci.
Po úklidu hilzen ze země a sundání prostřílených terčů jsme se se střelnicí nadobro rozloučili a jeli do stanového tábora. Protože se už od neděle šuškalo, že máme trávit úterní a čtvrteční noc venku, bedlivě jsme pátrali po jakýchkoliv náznacích. Někdo říkal, že je moc velká zima, jiný že je venkovní teplota instruktorům ukradená. Skutečnost vyšla najevo až ve chvíli, kdy nám na nástupu bylo oznámeno, že si máme sbalit pro noční přesun. Ve stanu jsem si batoh napěchoval vším, co by mě mohlo zahřát. Skutečným oříškem se stalo přichycení spacáku a karimatky na batoh. Nechtěl jsem pochodovat jako vodák co se mu potopila loďka. V jedné ruce spík, v druhé balík se spacákem. A vydat se do lesa bez lůžkovin? Nemyslitelné. Nakonec jsem vyhrál a všechny popruhy využil k připoutání. Všechno, co jsem chtěl s sebou, bylo v anebo na batohu.
Před devátou večerní předali instruktoři velitelům čet instrukce. Souřadnice, kde se máme shledat s kontraktorem, v jaké oblasti se máme pohybovat a jako bonus vyfasovali oblíbenou vysílačku RF-13. Neomylní pátrači nás vedli nejluxusnější a současně nejkratší cestou. Nejdřív jsme dupali po cestách města, pak odbočili na nepříliš používané asfaltky, chvilku pochodovali po panelovku, až jsme nadobro skončili na lesní pěšině. Za lehkého používání svítilen určili pátrači místo setkání. Krátká rádiová komunikace skončila závěrem, že se odbojář nedostaví a my se máme posunout na novou pozici. To nám zabralo jen chvíli. Skryti tmou jsme budovali kruhovou obranu a jen díky tomu se jeden cíp kruhovky (je Vám divné, že má kruh cíp? No, kruhová obrana je prostě někdy trojúhelník) všiml dvojice světýlek, které se blížily naším směrem. Za lucerničkami se samozřejmě skrývali instruktoři. Zhodnotili dosavadní stav a nařídili nám zbudovat přístřešky. Pro mě to znamenalo zklamání a obavy z další proklepané noci vzrostly. Nikdo však histerii nepropadl a z obranného postavení čety se stalo staveniště. Radek, Ondra a já jsme začali budovat společný přístřešek. Tahle stavba se na rozdíl od mých předchozích na míle kvalitou lišila. Plachta vypnutá k dokonalosti, bariéry proti větru. Místa přesně pro nás tři. Zhruba za hodinu se opět dostavili instruktoři. A znovu hodnotili. Radek si zachoval velmi silný status velitele a jako znalý pasáček nenechal dvojici profíků rozutéct se po perimetru.
Verdikt zněl celkem pochvalně. Samozřejmě muselo dojít k jistým doporučením, ale jinak hodnocení kladné. Co ale zaznělo více než povzbudivě, bylo oznámení pana nadrotmistra. Věta "sbalte to a za hodinu vás čekám na základně" zvýšila můj tep o hezkých pár číslic. Třikrát sláva, neumrznu, bude se spát na posteli. Radek, který měl vážný výraz ve tváři po celou dobu hodnocení se ve chvíli, kdy instruktoři zmizeli, rozesmál na celé kolo a nadšeně zvolal: "tak je mám přečtený". Proto si jako jediný z nás nevyndal spacák z batohu. Zbourali jsme přístřešky, všechno pečlivě poskládali do zavazadel a stejnou cestou pochodovali zpátky. Bez zastávky každý pokračoval do svého stanu. A mě opět stačilo pár vteřin k tomu, abych usnul.
