Osamocené ranní ploužení městem skončilo setkáním s velitelem Radkem. Moje zamyšlení a směs obav i tužeb zakalily můj zrak do takové míry, že jsem si nevšiml velitele jedoucího ve vedlejším voze tramvaje. S Radkem jsme se tedy potkali až po výstupu na Vysočanské zastávce. Časovou rezervu, stejně jako pár drobných jsme utratili v obchodu benzínové pumpy za kávu. S posledními loky projel mezi stojany vůz, na který jsme s Radkem čekali. Ze sedadla spolujezdce se zubil Ondra, za volantem seděla jeho Kačka, která nás odvážela před brány zeleného domova. Letmo jsme se přivítali a během bezproblémové jízdy si vyměnili své očekávání a dojmy. Vesměs to byla samá pozitiva. Ještě než jsme prošli skrz závoru a překročili pomyslnou čáru mezi civilem a armádou, pozdravili jsme se s členy giboní smečky, kteří tentokrát cvičení neabsolvují.

Na asfaltovém plácku velikosti několika tenisových hřišť (buzeráku) stály úhledně vyrovnaná auta a kousek od nich se tvořil beztvarý chumel zelených postaviček. Mezi známými tvářemi bylo možné spatřit i několik nových. Ale téměř všichni měli na hlavách modré barety a na levém rukávu znak pluku. Pan kapitán se objevil zanedlouho. Oznámil nám, že nás očekává v kulturním domě, což byla přízemní budova s velkým sálem hned vedle. Vzali jsme tedy svá zavazadla a přesunuli se právě tam. Během usazování jsem se dozvěděl dvě zprávy. Obě velmi příznivé. Naše družstvo bude papírově kompletní a brácha "nepokrevní" už nikdy nepřijede.

Začaly nutné, nudné a naštěstí velmi krátké procesy. Seznámení s požárními řády, podepisování bezpečnostních prověrek (anebo pod co jsem se upsal) a jiná legislativa. Samozřejmě nám byl detailně odhalen plán cvičení a abychom neusnuly a taky se trochu protáhly, nafasovali jsme zbraně, další kupu materiálu (jako helmu jedenadvacátého století) a hromadu jídla. Potraviny měly finančně kompenzovat snídani a oběd. Ovšem kaloricky to více než desetinásobně převyšovaly (nejvíc mě pobavili zavařené okurky ve skle). Invazák mi pomalu ale jistě praskal v zipu a zdálo se mi, že každou chvíli musí dojít vyhřeznutí. Nakonec se tak nestalo a batoh vydržel. Taky nás přišel pozdravit velitel. Důležitým sdělením bylo, že nebudeme spát v montovaných domcích, ale jsou pro nás připraveny stany. Baráky jsou rezervovány pro potřeby spojeneckých vojsk, které se tudy budou přesouvat a mohly by být třebas unavené a rády by někde složily hlavu.

Vystrojeni s vybaveni množstvím informací jsme naházeli batožiny na korby Tater a po svých se přesunuly na základnu. Na zeleném plácku z jedné strany chráněném ruinou budovy z druhé strany náspem stály čtyři nafouknuté gumové stany. Každý, krom nábytku, byl vybaven naftovým topením. Třetí družstvo namíchané s částí druhé čety se zabydlelo ve stanu tři. O číslo menší zabralo družstvo první s velitelem, v jedničce spaly děvčata a do stanu posledního se naskládal zbytek. I když architekti, kteří nám stavěli ubikace, nezapomněli na koutek pro samostudium vybavený stolem a několika židlemi, jejich nápad jsme nevyužili a stůl po pár minutách putoval před stan. Vytvořili jsme si tak místo pro noční stolky ke každému lůžku. Protože skříní ani jiných úložných prostor nebylo, vytvořili jsme si odkládací plochy alespoň takto provizorně.

Hodně dlouhý čas prvního dne jsem věnoval neustálému přesouvání, schovávání, vybalovávání a uklízení věcí. Nakonec jsem si venku nechal jen to nejnutnější (žrádýlko, spacák a sapík) a ostatní načutal pod bidlo. Co mi tak trochu pokazilo náladu byl první pohled na zásobníky samopalu když jsem si je přendaval z kožené brašny do sumek. Plechové schránky jsem totiž nalezl zalité v igelitu, opatlané jakousi mazlavou hmotou. Nechtělo se mi do toho a tak jsem je nechal jak byly. Zítra jsou sice střelby, ale zítra není dnes a kočka není pes. Neděle se až do večera odehrávala ve velmi poklidném tempu. Občas jsme byli svolání kvůli předání aktuálních informací a proběhlo seznámení s prostorem. Toitoiky byly čtyři, z toho jedna dámská, sprchy byly pouze pro něžné pohlaví a umývárnu zastávaly dva mobilní stojany (šlapací). Prostě ideální polní podmínky. Na co jsem ale zapomněl a co mi udělalo obrovskou radost byl moment, když jsem viděl všechny známé instruktory na place. Nadrotmistr, četař, desátník a samozřejmě náš taťka - pan kapitán.

Kritického omylu jsem se dopustil ve chvíli soukání do spacího pytle. Pátral jsem v paměti, jestli nebude záhodno si na kavalec rozprostřít karimatku (kterou jsem si kvůli tomu vzal) neboť jsem věděl moc dobře, že od spodku táhne. Ale lenost zvítězila. A trest se samozřejmě dostavil. Ne hned, ale hezky nad ránem. S osvětlením umístěným přímo proti očím a za poslechu české filmové klasiky (pouštěné na přenosném počítači u vedlejšího kavalce) jsem celkem rychle usnul. Zhruba ve tři hodiny ráno jsem v oblasti zad pociťoval postupující chlad. Moje otáčení a vrtění se zintenzivnilo a já se nemohl zahřát. Od země šla zima a spací pytel, jakkoliv spolehlivý a výkonný s tím nedokázal nic udělat. První noc byla tedy nepohodlná.