Jak mi byla pořád zima

1. díl: Ve stanovém táboře

Po devítiměsíční odmlce a jednom zameškaném cvičení jsem byl znovu povolán (a zaměstnavatelem uvolněn) do služby k 263. praporu podpory. Zpod postele a nejnedostupnějšího kouta skříně jsem vytáhl boxy, setřel z nich prach a tři čtvrtě roku schovaný vojenský materiál vyskládal do úhledných komínků. Vměstnat zelené věci do batohu (i když velmi prostorného) zabralo více času, ale povedlo se a u dveří se objevil nacpaný invazák. Postavil jsem ho hned vedle čerstvě přelíznutých kanad nad nimiž visela na ramínku uniforma. V neděli jsem se snažil pohybovat co nejtišeji, abych nevzbudil holky, ale nepozorovaný odchod mi nevyšel. Než jsem zabouchl dveře, musel jsem mezi futry sušit slzičky Terezky. Dcerka nakonec objetí povolila a já vykročil vstříc dobrodružství.

neděle 20.03.2022 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDE (polohy a umístění) Praha a okolí /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / kamarád(i) /
KDY (období a interval) více dní /

Osamocené ranní ploužení městem skončilo setkáním s velitelem Radkem. Moje zamyšlení a směs obav i tužeb zakalily můj zrak do takové míry, že jsem si nevšiml velitele jedoucího ve vedlejším voze tramvaje. S Radkem jsme se tedy potkali až po výstupu na Vysočanské zastávce. Časovou rezervu, stejně jako pár drobných jsme utratili v obchodu benzínové pumpy za kávu. S posledními loky projel mezi stojany vůz, na který jsme s Radkem čekali. Ze sedadla spolujezdce se zubil Ondra, za volantem seděla jeho Kačka, která nás odvážela před brány zeleného domova. Letmo jsme se přivítali a během bezproblémové jízdy si vyměnili své očekávání a dojmy. Vesměs to byla samá pozitiva. Ještě než jsme prošli skrz závoru a překročili pomyslnou čáru mezi civilem a armádou, pozdravili jsme se s členy giboní smečky, kteří tentokrát cvičení neabsolvují.

Na asfaltovém plácku velikosti několika tenisových hřišť (buzeráku) stály úhledně vyrovnaná auta a kousek od nich se tvořil beztvarý chumel zelených postaviček. Mezi známými tvářemi bylo možné spatřit i několik nových. Ale téměř všichni měli na hlavách modré barety a na levém rukávu znak pluku. Pan kapitán se objevil zanedlouho. Oznámil nám, že nás očekává v kulturním domě, což byla přízemní budova s velkým sálem hned vedle. Vzali jsme tedy svá zavazadla a přesunuli se právě tam. Během usazování jsem se dozvěděl dvě zprávy. Obě velmi příznivé. Naše družstvo bude papírově kompletní a brácha "nepokrevní" už nikdy nepřijede.

Začaly nutné, nudné a naštěstí velmi krátké procesy. Seznámení s požárními řády, podepisování bezpečnostních prověrek (anebo pod co jsem se upsal) a jiná legislativa. Samozřejmě nám byl detailně odhalen plán cvičení a abychom neusnuly a taky se trochu protáhly, nafasovali jsme zbraně, další kupu materiálu (jako helmu jedenadvacátého století) a hromadu jídla. Potraviny měly finančně kompenzovat snídani a oběd. Ovšem kaloricky to více než desetinásobně převyšovaly (nejvíc mě pobavili zavařené okurky ve skle). Invazák mi pomalu ale jistě praskal v zipu a zdálo se mi, že každou chvíli musí dojít vyhřeznutí. Nakonec se tak nestalo a batoh vydržel. Taky nás přišel pozdravit velitel. Důležitým sdělením bylo, že nebudeme spát v montovaných domcích, ale jsou pro nás připraveny stany. Baráky jsou rezervovány pro potřeby spojeneckých vojsk, které se tudy budou přesouvat a mohly by být třebas unavené a rády by někde složily hlavu.

Vystrojeni s vybaveni množstvím informací jsme naházeli batožiny na korby Tater a po svých se přesunuly na základnu. Na zeleném plácku z jedné strany chráněném ruinou budovy z druhé strany náspem stály čtyři nafouknuté gumové stany. Každý, krom nábytku, byl vybaven naftovým topením. Třetí družstvo namíchané s částí druhé čety se zabydlelo ve stanu tři. O číslo menší zabralo družstvo první s velitelem, v jedničce spaly děvčata a do stanu posledního se naskládal zbytek. I když architekti, kteří nám stavěli ubikace, nezapomněli na koutek pro samostudium vybavený stolem a několika židlemi, jejich nápad jsme nevyužili a stůl po pár minutách putoval před stan. Vytvořili jsme si tak místo pro noční stolky ke každému lůžku. Protože skříní ani jiných úložných prostor nebylo, vytvořili jsme si odkládací plochy alespoň takto provizorně.

Hodně dlouhý čas prvního dne jsem věnoval neustálému přesouvání, schovávání, vybalovávání a uklízení věcí. Nakonec jsem si venku nechal jen to nejnutnější (žrádýlko, spacák a sapík) a ostatní načutal pod bidlo. Co mi tak trochu pokazilo náladu byl první pohled na zásobníky samopalu když jsem si je přendaval z kožené brašny do sumek. Plechové schránky jsem totiž nalezl zalité v igelitu, opatlané jakousi mazlavou hmotou. Nechtělo se mi do toho a tak jsem je nechal jak byly. Zítra jsou sice střelby, ale zítra není dnes a kočka není pes. Neděle se až do večera odehrávala ve velmi poklidném tempu. Občas jsme byli svolání kvůli předání aktuálních informací a proběhlo seznámení s prostorem. Toitoiky byly čtyři, z toho jedna dámská, sprchy byly pouze pro něžné pohlaví a umývárnu zastávaly dva mobilní stojany (šlapací). Prostě ideální polní podmínky. Na co jsem ale zapomněl a co mi udělalo obrovskou radost byl moment, když jsem viděl všechny známé instruktory na place. Nadrotmistr, četař, desátník a samozřejmě náš taťka - pan kapitán.

Kritického omylu jsem se dopustil ve chvíli soukání do spacího pytle. Pátral jsem v paměti, jestli nebude záhodno si na kavalec rozprostřít karimatku (kterou jsem si kvůli tomu vzal) neboť jsem věděl moc dobře, že od spodku táhne. Ale lenost zvítězila. A trest se samozřejmě dostavil. Ne hned, ale hezky nad ránem. S osvětlením umístěným přímo proti očím a za poslechu české filmové klasiky (pouštěné na přenosném počítači u vedlejšího kavalce) jsem celkem rychle usnul. Zhruba ve tři hodiny ráno jsem v oblasti zad pociťoval postupující chlad. Moje otáčení a vrtění se zintenzivnilo a já se nemohl zahřát. Od země šla zima a spací pytel, jakkoliv spolehlivý a výkonný s tím nedokázal nic udělat. První noc byla tedy nepohodlná.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 05.05.2022 22:28:03

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 05.05.2022 22:28

Těším se, až si počtu dál. Moc jsi mi toho doma nevyprávěl. A hlavně jsi mi neříkal důležitou věc, že už nemáš bratra.

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Ve stanovém táboře

Po devítiměsíční odmlce a jednom zameškaném cvičení jsem byl znovu povolán (a zaměstnavatelem uvolněn) do služby k 263. praporu podpory. Zpod postele a nejnedostupnějšího kouta skříně jsem vytáhl boxy, setřel z nich prach a tři čtvrtě roku schovaný vojenský materiál vyskládal do úhledných komínků. Vměstnat zelené věci do batohu (i když velmi prostorného) zabralo více času, ale povedlo se a u dveří se objevil nacpaný invazák. Postavil jsem ho hned vedle čerstvě přelíznutých kanad nad nimiž visela na ramínku uniforma. V neděli jsem se snažil pohybovat co nejtišeji, abych nevzbudil holky, ale nepozorovaný odchod mi nevyšel. Než jsem zabouchl dveře, musel jsem mezi futry sušit slzičky Terezky. Dcerka nakonec objetí povolila a já vykročil vstříc dobrodružství.

2. díl: Co dělat pod hříbečkem?

Ráno jsem nebyl sám, kdo mžoural z postele rozmrzele. I dalším členům našeho stanu bylo nad ránem zima. Téměř za naprostého ticha jsme se převlékli, vystrojili se k celodennímu pobytu pod otevřeným nebem a shromáždili se na nástupu. Pletené čepice na hlavách, šály kolem krku a někdy i rukavice nebyly důkazem toho, že už máme jarní období. Pod taktovkou velitelů čet jsme byli odvedeni na snídani, pak se naskládali na Tatry a objeli celý areál, abychom se ocitli hned vedle našich stanů. Ovšem mezi nimi a námi stála velká a uzamčená plechová vrata.

3. díl: Jak jsem se potkal se strýčkem Honzíkem

Nastala středa a dle detailního harmonogramu nás čekalo půldenní cvičení s akčním kódovým označením "Uncle John". Co se po nás bude chtít, co budeme dělat a na co se máme těšit nebyla sice informace podléhající utajení, ale seznámeni jsme s obsahem nebyli. I když nás pan kapitán ubezpečoval, že o hození do vody ví (nic jiného to totiž nebylo) a že máme být klidní, jistou nervozitu v nás tento stav navodil. Odkryto nám nám bylo pouze to, že budeme součástí pravidelného cvičení profíků, začleníme se mezi ně a budeme strážit strategicky významný areál. Celá rota byla rozdělena na několik týmů a ty byly rozděleny podle stanovišť. Pokrýt jsme museli KPM, zastat klasickou strážní službu, obsadit dvě pozorovací věže, vytvořit QR-tým a pak určit jednotku, která měla na starosti odstraňování výbušnin (jak se jmenovala už si nepamatuji). Třetímu družstvu, tedy našemu, byla vylosována strážní služba.

4. díl: Republika Khali

Brzy nad ránem, tedy uprostřed mého hlubokého spánku, se z venčí stanu začal ozývat intenzivní, hlasitý, melodický a přitom v našich zemích netradiční zvuk. Chvílemi jsem měl za to, že se jedná o něčí budík a majitel mobilu se nemůže probrat. A nebyl jsem sám, dokonce jednoho z obyvatel našeho stanu to tak pohoršilo, že vylétl a ne zrovna vybíravým způsobem se ohradil na neznámého, aby tu kravinu konečně utnul. Pravdou ovšem bylo, že melodie hodně připomínající modlitbu východních kultur nás měla přivítat do prvního dne naší mise. Úplně jsem zapomněl, že nejsme v Evropě, ale v republice Khali. Jen je trochu nepříjemné, že to tu vesměs ovládají znepřátelené kmeny. A vůdcem je sám nadrotmistr.