Hodně pozitivně uvítaly holky informaci, že nadešel konečně den, kdy jejich keramické výtvory prošly tepelnou úpravou a ve Slavonicích se jejich hliněné výrobky proměnily v peci v keramické. Nasedli jsme tedy do auta a projeli se na jihovýchod. V obchůdku na náměstí to Lucka vyřídila velmi rychle a po chvilce se objevila s dvěma balíčky. Aby myška s hrníčkem vydržely až domů (myšleno do Prahy) nesvěřila křehkosti nenechavým rukám, ale uschovala je poté, co si je slečny prohlédly. Zadal jsem do navigace Jindřichův Hradec a Terezka po chvilce zahlásila, že jí bolí bříško.
Informaci jsem nepřikládal velkou váhu, protože se tento stav stal vlastně standardem a pokračoval dál. Když hlas Terezky nabral na zoufalosti a ona prohlásila, že se jí chce blinkat, zajel jsem k pangejtu a dupl na brzdu. Strašně rád bych napsal, že jsem právě včas odpoutal bezpečnostní pásy a doprovodil dcerku do bezpečné vzdálenosti. Bohužel, nestihli jsme to. V trávě i na oblečení se objevila snídaně, čaj a možná i zbytek večeře. I když zase Terezka nabrala na barvě, nechtěli jsme dcerku trápit a já otočil zpět do kempu (převlečení nebyl problém, to jsme vozili standardně). Lucka si do paměti vryla slovo Kinedryl.
Julinka po tomto náročném dopoledním programu usnula, Terezka si kreslila, já jsem se flákal a Lucka prala blitíčko. To nám vydrželo až do oběda, na který jsme se stavili v místní restauraci. Taky co pořád vymýšlet. Počasí se umoudřilo, Terezce bylo fajn a stanu jsme si užili dost. Sbalil jsme se a znovu vyjeli k Jindřichovu Hradci. Tentokrát nás rozhozené bříško nezastavilo, ale úmysl projít si zámek nám překazila vláda, která aktualizovala své zákazy a příkazy. Pokladní požadovala lejstro s ještě mokrým obtiskem razítka prokazující naší bezinfekčnost. Neměli jsme a tudíž jsme si mohli prohlédnout jen výstavu loutek, která nebyla nakonec tak špatná. Líbila se nám i holkám. Těm hlavně scény, které obsahovaly čudlík aktivující loutky.
Muzeum, nacházející se nedaleko zámku, jsme navštívili také. Hlavně proto, abychom dcerkám ukázali Krýzovi jesličky. Měli jsme obrovské štěstí a nemuseli jsme dlouho čekat. Vlastně jsme prohlídku muzea začínali právě zde. Místnosti s Emou Destinovou a řemesly jsme procházeli až do zavíračky. Já jsem chtěl navštívit ještě expozici věnovanou letecké bitvě a ačkoli by mě tam personál vpustil, měl jsem smůlu. Dveře byly zavřené.
Obstarali jsme si večeři (druhý výjezd na kulaťáku) a zbytek večera trávili ve stanu.