Když na jihu hodně fouká

6. díl: V oku hurikánu

Budíček proběhl v půl osmé (jak krásné) a hned mezi prvními slovy našich cácorek byl úkol, který musíme bezpodmínečně splnit. Před týdny jsme přece slíbili, že seženeme nové nálepky na knihovničku do pokojíčku (to jsou asociace). Samozřejmě podmínku jsem si důkladně poznamenal a po návratu z dovolené jsme provedli nápravu. A protože nám Julinka prozradila, že má hlad, začali jsme s maminkou rychle fungovat. Rozdělat oheň pod vařičem, naplnit vodou ešus, vydolovat z potravinové tašky pytlík s pečivem a z lednice máslo(v celku) a marmeládu se salámem.

čtvrtek 08.07.2021 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
JAK (prostředky a způsoby) pěšky /
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) /
KDY (období a interval) letní dovolená /
PROČ (důvody a účely) výlet, procházka, turistika /

Maminka prohledala své poznámky a poukázala na nedalekou rozhlednu "U Jakuba", na kterou bychom se mohli vydrápat. Pája s Láďou, které Lucka kontaktovala nám přislíbili, že se přidají. I když jsme na cestu přichystali celkem rychle, dorazivší Láďa s rodinou (kteří se na jednu noc přestěhovali do našeho kempu) nás překvapili ještě plně nepřipravené. Zatímco nám mládež řádila ve stanu a vedle nás rostl stan, my se vybavili dostatečným množstvím energetických zásob. Hned nato jsme autem popojeli na parkoviště pod rozhlednou. Že se slunce schovalo pod mraky jsme uvítali, protože podle pohledu, který se nám nabízel, půjdeme hodně do kopce. Po pár nastoupaných metrech se ale obloha rozsvítila a slunce se probilo skrz. Teplota stoupla o několik stupňů, udělalo se dusno a vůbec nastaly podmínky, které pro pěší turistiku nejsou zrovna ideální.

Na vrchol vedla velmi hezká cesta, která nám doslova utíkala pod nohama. Tu a tam se sice stalo, že jsme museli majitelům již hodně uťapkaných (bylo to neuvěřitelných 900 metrů) nožičkám trochu pomoci, ale nikam jsme nespěchali. Navíc na nás v cíli čekaly dvě odměny. Jednak velký areál plný dětského vyžití s bohatými možnostmi občerstvení. A neoficiální atrakcí, nacházející se pár metrů před rozhlednou, byly plantáže borůvek, na kterých naše expedice několik minut zakotvila a dostatečně je prozkoumala.

Jakmile jsme se ocitli pod rozhlednou a ukořistili stínem vybavený stůl, děti se rozprchly všemi směry. Před chvílí Terezkou užívaná houpačka najednou zela prázdnotou, Julinka se bleskurychle zjevovala na pískovišti, prolejzačce a u herní tabule s otáčivými obrázky. Uhlídat ratolesti bylo celkem náročné, ale i mezi tím jsme si našli čas k povídání (spíš jsme doufali, že se nám drobota neztratí). Než jsme se pustili po Jakubových schodech nahoru, posilnili jsme se limčou a svačinou. Pak, i přes nepřeslechnutelné remcání, jsme se všichni přesunuli nahoru a mohli si prohlédnout celý areál. Jen díky tomu děti objevily perníkovou chaloupku, do které se chtěly podívat. Samozřejmě co nejrychleji, takže sestup dolů spíš připomínal soutěž ve volném pádu.

Lucka dostala od Aničky tip na návštěvu krásného místo ležícího nedaleko. I když jsme neměli tucha, jak to tam vypadá, bylo nám jasné, že nás nadchne. Jednalo se o skalní útvar Ďáblova prdel. Protože Toník je o hodně mladší než holky, nechtěla ho Pája s Láďou trápit dalším capkáním a my jsme se vydali k přírodnímu úkazu sami. Jelikož byla trasa prolnutá informačními cedulemi naučné stezky, neslyšeli jsme během cesty moc námitek. Že jsme správně, jsme poznali podle zástupu lidí, kteří se najednou v lese houfovali. U vysoké, vypouklé a uprostřed rozdělené skály nebylo pochyb, proč je nositelem svého jména. Koneckonců, rozhodně se stojí přesvědčit na vlastní oči. Odpočinek u zadku (jak jsme zjemnili pojmenování pro holky) jsme nijak nenatahovali. Holkám nabídli lehkou svačinu a při tom nalezli ve středu Terezkou tajně snědenou housku (taková křivda). Na obloze se totiž začaly honit černé, nehezké mraky. Pustili jsme se tedy zrychleným přesunem zpět.

V kempu jsme provedli rychlé koupání v rybníku, toho se totiž naše slečny hodně dožadovaly. Poté, co do hladiny rybníku Komorník začaly narážet kapky deště, jsme se rychle převlékli a šli se ukrýt do hospody. Láďa s Pájou tam již seděli a drželi nám místo u stolu. Holky se přidaly k Toníkovi a Terezce do dětského koutku, vybaveného dokonce kuchyňkou a kromě občasného třískání nádobím jsme o nich neslyšeli. My dospěláci jsme přemítali o tom, co uděláme s večerem a večeří. Znovu jsme totiž plánovali grilování. Naštěstí se po jednom pivu počasí umoudřilo a na obloze byla vyvěšena modrá tapeta. Pohled do mobilu prohlásil, že na opečení masa je čas teď, anebo nikdy.

Večerní hostině znovu vládly děti. Kromě galerie upatlaných úst a triček nám připravily i divadelní představení. My s Láďou jsme děti vyburcovali k další návštěvě vody. Nasoukali jsme se do plavek a vyrazili ke břehu. Ženy jsme zanechali u ohně. Stejně o pozorování dovádění děcek (jak malých tak velkých) nestály. Cákání, hopsání a kdejaké skotačení nám znovu překazilo hřmění a blížící se déšť. I přes marné snažení otců ujistit potomstvo, že déšť nám nic neudělá, když jsme až po krk ve vodě, rozhodly o odchodu náhle zjevené manželky s ručníky. Konec zábavy, jde se z vody.

V půl osmé dopřál velkokapacitní stan ochranu nejen nám, ale i přátelům. Hráli jsme karty a Dobble. A protože dnešní den připomínal spíše apríl, znovu se nám vyjasnilo a my jsme se opět přesunuli ke stolu místní hospody. Scénář odehrávající se před několika desítkami minut se znovu opakoval. Děti zakořenily v kuchyňce, my jsme si vyprávěli (během návštěvy hřišť toho člověk moc pronést nestihne) u stolu a vedle sklenic s pitím se objevily ještě brambůrky. Právě kvůli nim jsme tu a tam spatřili své dcery. Po dvou pivkách jsme se odebrali do stanů. Proběhlo společné čištění zubů (jakože dětí), rozloučili jsme se, popřáli si dobré noci a uložili se ke klidnému spánku.

Ten se bohužel nedostavil. V jednu hodinu ranní nás probudila apokalypsa, před kterou nás několikrát rodina, známí a přátelé varovali. S obavami v očích a lehkou modlitbou na rtech jsem pozoroval poletující stěny stanu a jejich naprostou deformaci. Napjatě jsem poslouchal, jestli neuslyším prasknutí tyček a hledal vodu padající z vrchu stanu. I když mi to dalo hodně zabrat, se svým strachem jsem se probuzené Lucce nesvěřil. Ale když nám blesk rozsvítil a hned poté se ozvala rána, čekal jsem konec. A navíc se mi začalo chtít na záchod. Mé trauma umocnila manželka, která mobilem zaprvé zkontrolovala Páju a zadruhé mi prozradila, že to bude trvat zhruba půl hodiny. V předpovědi se tentokrát nesekli a já si mohl ulevit po třeceti osmi minutách. A to jsem kupodivu ani nezmokl. Nedá se ale říci, že bych to vyřídil suchou nohou. Pak už se nedělo nic, anebo jsem prostě usnul daleko tvrději.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 17.11.2021 22:37:08

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 17.11.2021 22:37:16

slovo od slova

CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Na šikmé ploše s krásným výhledem

Julinka s velkým nadšením přivítala příchod léta, na které se už od zimního období (vlastně hned po Vánočních svátcích) a my mohli nastoupit na velkou rodinnou (stanovou) dovolenou. I když jsme chtěli znovu navštívit hranici mezi Jihočeským krajem a Vysočinou, nejeli jsme tentokrát do stejného kempu, jako minulý rok. Lucka, která dva týdny volna plánovala, našla poklidnou a před civilizací dostatečně ukrytou stanovací plochu nedaleko Jindřichova Hradce. Autokemp ležel v Kunžaku a nesl název Komorník.

2. díl: Slimáci, kam se podíváš

Jestli jsme si s Luckou něco opravdu silně přáli, tak to bylo hezké počasí, spousta príma zážitků v rodinném kruhu a pak také dostatek spánku. Hned první noc přišla Terezka za maminkou ve čtvrt na pět ráno, že už je dostatečně vyspinkána a nepotřebuje dalšího odpočinku. Já jsem přemlouvací taktiku manželky slyšel jen z pozadí, protože jsem nevnímal. Ale nakonec se Lucce podařilo přemluvit dcerku k znovu-ulehnutí a stan ožil až po sedmé hodině ranní. Nedalo se nevšimnout, že modrý plátěný povrch přilákal slizké luční obyvatele. Mraky slimáků.

3. díl: Dva dny kultury v rodinném kruhu

První dlouhodobější vrtění ve spacáku nastalo až deset minut před sedmou hodinou ranní. I když byla neděle, my jsme byli spokojení a navíc krásně odpočatí. Obloha se halila do modré, sluníčko vylézalo nad horizont a všechno nasvědčovalo tomu, že dnešní den bude vysloveně letní. Nasnídali jsme se, nacpali batoh a vyrazili do Telče. Nevím, jestli k stavům které prožívaly na zadních sedadlech naše slečny, přispělo složení snídaně anebo brzký odjezd, nicméně obě si stěžovaly na bolest břicha.

4. díl: Když babky útočí

Sdílet původní plány by bylo zcela zbytečné, protože z nezůstal kámen na kameni. Jestli lze některému dni dovolené přiřadit přídomek "agilní", bylo to právě toto úterý. Provizorní nocleh se ukázal býti dostatečným a i když jsem se probudil vtisknutý do vyfouklé matrace (už vím, jak se cítí věci v dárkovém balení), byl jsem odpočatý a pln energie. Stejně na tom byla i Lucka. Chystali jsme se na nový den, samozřejmě snídaní, a místo másla našli v zásobách tekutou, nepoživatelnou hmotu. Nedala se použít a místo plánovaného výletu jsme koumali, jak vyřešit nutnost dalšího chlazení potravin. Na seznamu k řešení tak přibyla další položka.

5. díl: Středa, Dačic je třeba

Ráno nám přineslo šedivou oblohu, ale ani ta nás neodradila v cestě do Dačic. Kromě cukru nám tohle město přineslo ještě jednu sladkou událost. Setkání s Janou a Mildou. Samozřejmě nebylo náhodné, protože by byla velká trefa, kdyby se dvě party Pražáků setkali v jihočeské zámecké zahradě ve stejný den a stejný čas. Ještě než jsme se pustili po historickém putování společně, absolvovali jsme fázovanou rodinnou návštěvu muzea (a naplnili nádrž auta). Mezi návštěvou prvního a druhého patra jsme se totiž naobědvali.

6. díl: V oku hurikánu

Budíček proběhl v půl osmé (jak krásné) a hned mezi prvními slovy našich cácorek byl úkol, který musíme bezpodmínečně splnit. Před týdny jsme přece slíbili, že seženeme nové nálepky na knihovničku do pokojíčku (to jsou asociace). Samozřejmě podmínku jsem si důkladně poznamenal a po návratu z dovolené jsme provedli nápravu. A protože nám Julinka prozradila, že má hlad, začali jsme s maminkou rychle fungovat. Rozdělat oheň pod vařičem, naplnit vodou ešus, vydolovat z potravinové tašky pytlík s pečivem a z lednice máslo(v celku) a marmeládu se salámem.

7. díl: Šup tam Kinedryl

Páteční ráno bylo zamračené, upršené a smutné. Pája nám přišla oznámit, že noc jejich příbytek proměnila v soukromý bazén, noc byla náročná a Toník má teplotu. Jejich jasnou prioritou se stalo sbalení a rychlý návrat domů. Náš stan naštěstí přečkal to hrozitánské běsnění bez větších následků a Terezka spala ještě v osm hodin, kdy se Julinka nechala slyšet, že má hlad. Rozloučili jsme se tedy s několikadenními společníky a Julinku pomohli zahnat hlad. Terezka vesele spala dál ještě hodinu, aniž by se pohnula.

8. díl: Když nám holky zlobily

Je sice pravda, že když děti zlobí, jsou zdravé, ale někdy je toho prostě dost. Zvlášť, když to začne hned při probuzení a v několikaminutových intervalech přichází činy hodné rodičovského napomenutí. Holky začaly přesně v takovémto módu a vydrželo jim to zhruba hodinu. Právě z toho důvodu jsme upustili od původního plánu, vzít dcery do dětského parku plného atrakcí, naložili jsme je do auta a místo na Hlubokou jeli za vlastní zábavou. Lucka objevila zříceninu hradu Český Rudolec, který je zmíněné Hluboké nad Vltavou hodně podobný. Na naléhání a posmutnělé vzdychání zlobilek jsme již nebrali ohled. Trest je trest.