KVV Praha má vskutku zvláštní program, jak verbovat vojáky do akce. Jednou se mi rozezvučel telefon (se skrytým číslem – všechno je tajné) a v něm mi veselý hlas patřící našemu praporčíkovi položil větu oznamovací (to nebyla ani otázka): „Dvacet sedm, dvacet osm. Řekněte, že máte volno.“ Bál jsem se, že ještě přibude „před pikolou za pikolou“ a tak jsem řekl, že volno mám. Teprve pak jsem byl obeznámen, že jsem se právě dobrovolně přihlásil na vojenskou přehlídku v rámci oslav. Čtrnáct dní před samotným děním mi přišel rozkaz. Ten zněl jasně. Dostavte se v pondělí, 27. října na KVV. Důraz byl dán na ostříhání, oholení, čistotu a inteligentní obličej. Byl jsem překvapen, že mi zavolali.
V pondělí jsem tedy přijachal, setkal se s dalšími čtyřiceti dobrovolníky, byl jsem oficiálně zvolen desátníkem a byl nám prezentován program oslav. Celá prezentace v PowerPointu měla asi 50 stránek, ale z důvodu nedostatku času, a protože jsme inteligentní, bylo nám to shrnutu takto: „Pojedete na Tatře, budete se tvářit drsně, a aby ta drsnota byla ještě něčím podpořena, napatláte si obličeje barvou.“ A bylo. Jelikož nám nikdo nechtěl vařit, dostali jsme šchechtáky na jídlo, kterými jsme zcela vykoupili krám naproti kasárnám. Prodavač byl radostí bez sebe, když tvrdil, že ještě nikdy nemusel v půl jedenácté zavírat.
Abychom to neměli daleko do „koryta“, převezli nás do kasáren v Dejvicích. Tam jsme měli dle plánu trávit asi šest hodin. Ano, trávili. Zevlováním. Seděli jsme na korbě Tatry, postávali vedle Tatry, za Tatrou, před Tatrou, někteří to nevydrželi a podívali se i pod Tatru. Až v deset hodin večer byl zahájen nácvik přehlídky. Opětovně jsme se vydrápali na korbu, zaujali svá postavení (posadili se na zadek) a čekali. Protože tu a tam se něco muselo doladit, naše cesta připomínala spíše poznávací zájezd Prahy 6. Zvlášť důkladně jsme si prohlédli KFC (stání 30 minut) a benzínovou pumpu (stání 42 minut). Zbytek cesty už „ubíhal“ celkem svižně. Cestou jsme potkali i pár dívčin mávajících naším směrem a jednoho důchodce, který v okně vyvěšoval rudý prapor. Do postele jsem se dostal v půl jedné.
Nastal den D. Vzhledem k tomu, že barva na mých maskáčích neměla předpisovou barvu (byla špinavě-bažinově zelená a ne smrkově zelená), musel jsem si místo snídaně měnit gaťata. Stejnou radost měl i výkoňák (výkonný praporčík – něco jako hospodář), kterému při nadávání padaly ještě drobky z pusy. Podařilo se, dostal jsem nové kalhoty a nacpal do sebe alespoň kus rohlíku (něčího, ke svému jsem se nedostal). Nafasovali jsme zbraně, zmalovali si čumáky, byli naposledy zkontrolováni a nahnáni do autobusu, který nás odvezl znovu do Dejvických kasáren. Tam se již kumulovala vojska Armády České republiky a jiných organizací. Obdrželi jsme poslední instrukce (ty se týkaly toho, že jestli to někdo pokazí, bude postaven před zeď – do konce přehlídky). Zbývalo něco málo hodin do začátku představení. Zavlovali jsme, jak se dalo. Pak konečně přišel befel, že se máme nalodit na Tatry, že se bude vyrážet. Vyráželo se za dalších 40 minut. Ale to, co následovalo, stálo za to...
Chodník, který jsem sledoval, byl poset lidmi. Mladí, staří, ošklivé, hezké, sem tam nějaká krásná. Každý mával a jásal. Neuvěřitelný pocit. Jedna malá holčička byla naším výstupem zklamaná, když konstatovala, že „oni se nehejbou“. Asi čekala divadelní výstup. I když jsme na to byli upozorněni, žádná dlažební kostka nepřilétla a krom několika plakátů, jejichž autoři nesouhlasili s výstavbou radaru, byl klid. Jak jsme se blížili k tribuně, na které seděli Vašek, ministryně a ministři, hustota lidí na jeden metr čtvereční stoupala. Stejně tak i hudba a řev. My jsme ovšem kluci zocelení a vydrželi jsme. Na konci Evropské třídy (na kulaťáku) nás ovšem velmi překvapil řidič, neboť zahájil úprk. Rázem se naše slavnostní Tatra změnila na dobytčák jedoucí na jatka. Vlajkonoši málem zůstali na ulici, my jsme poletovali po sajtně jako smetí, nehledě na vlajky, které vítr málem rozerval. Vše jsme naštěstí ustáli a kodrcavé půlhodině se znovu ocitli v kasárnách. Tam jsme jen přesedli do autobusu – tedy až poté, co jsme byli upozorněni na to, že jestli někdo upatlá sedačky, dostane přes hubu – a jeli do Karlína. Tam nám bylo poděkováno. Prý jsme seděli dobře a tvářili se opravdu strašlivě. Generálové prý byli spokojeni. Někteří z nás věnovali hodinu odmaskování (ty barvy na obličeji nešli vůbec dolů, hlavně ne studenou vodou, která tekla) a vydali se domů.
Celá přehlídka se mi moc líbila. Čekání jsem bral jako nutnost a důsledek toho, že na přehlídce bylo účastněno několik tisíc lidí a spousta techniky. Smekám před organizátory, kteří tento úkol bravurně zvládli a zvláště před policisty, kteří řídili dopravu naprosto dokonale. Bylo mi ctí se této události zúčastnit.