Zacílil jsem na Staré Město, kde v Rybné ulici sídlí prodejna Hefaistos. Lehce udýchán a zpocen (protože jsem šel přesně na čas a na ulici zjistil, že se musím vracet) jsem se dostavil před otevřené dveře, skrz které jsem viděl až do dílny. Do oranžova rozžhavená pec byla důkazem toho, že jsem tu správně. Po vstupu jsem se ocitl v kovářském království. Na zdech, ve vitrínách, na stropě i na zemi byly na obdiv výrobky mistrů černého řemesla. K vidění byly nože a meče, brnění i umělecké předměty. Co mi ale do celkové atmosféry jaksi nezapadalo byl mladík o hlavu a třicet kilo menší, než jsem já. Počítal jsem s tím, že narazím na hromotluka co sotva projde dveřmi s fousy až na prsa a rukami silnějšími než moje stehno. Ovšem zdání klame.
Klučina mě požádal, jestli bych ještě chvíli posečkal, než dokončí drobnou inventuru z předchozího dne a k podpisu mi dal poučení, jehož obsah krátce shrnul tak, že "cokoliv je horké a může spadnout na nohu". Radostně jsem manifest podškrábl a následoval průvodce do kovárny. Malá dílna nabízela plynovou pec, jednu velkou a jednu menší kovadlinu, ponk, několik regálů s nářadím a materiálem a drobnou komůrku. Právě tam jsem se uchýlil, abych na sebe oblékl modráky. Hned po mě se do pracovního převlékl i kovář. Na přechod od vykání k tykání nám stačilo několik vět. Klučina se mi představil jako Tomáš a i když nejsem od řemesla, pochopil jsem, že rozhodně není nováčkem.
Rozhodl jsem se, že všechen čas, který budu za kovadlinou trávit, nevyužiji jen k třískání, ale budu se snažit načerpat nové znalosti. Samozřejmě si nedělám iluze o tom, že bych si otevřel vlastní živnost, ale od dob střední školy (kdy jsem naposledy stál u výhně) se v mé hlavě dosti změnilo. Chtěl jsem se něco dozvědět. A tak jsem se vyptával na všechno možné. A Tomáše žádná z otázek nezaskočila. Právě naopak.
Ještě než jsme se pustili do bujaré konverzace, do pece putoval asi pětadvacet centimetrů dlouhý, pět centimetrů široký a do centimetru vysoký kus kovu. Tomáš ho průběžně pohledem kontroloval a když měl obrobek nádhernou žluto-oranžovou barvu, ladně ho kleštěmi vytáhl. Několika ranami jeho jednu polovinu (tu nejdelší) zúžil o centimetr a vrátil výkovek zase do pece. Pak mi oznámil, že na mě čeká ta druhá polovice.
Mě se podobné zpracování nepovedlo ani na deset, ani na dvacet ran a kov putoval do pece asi pětkrát, než jsem to dokázal. Přičemž deformace, kterou jsem na materiálu vytvářel se netýkala jen jedné osy. Železo se mi ohýbalo a nebýt Tomášových zásahů, vytvořil bych zmetek. Jeho průběžné rady jsem si samozřejmě bral k srdci, bohužel k rukám nedošly. Poradil mi, abych změnil velkou intenzitu ran za sílu. Sice se počet úhozů za minutu snížil, ale s materiálem se nestalo nic. Chtěl jsem se zeptat, jestli podobných "učňů" tu měl více, ale pak jsem ze strachu z pravdy pomlčel.
Tomáš na obrobku vytvořil hluboký zářez a vytyčil tak hranici mezi čepelí a rukojetí. Část určenou pro držení zbraně začal vykovávat a měnit jí v malý hranol. Finální výrobek neměl mít totiž plnou rukojeť, ale tuto část tvořil materiál upravený do malého prutu čtvercového průřezu - Keltský nůž (ale to jsem se dozvěděl až pak). Na mě čekal nadlidský úkol, vykovat i zbytek materiálu do stejného tvaru. Čas plynul a já na každé vyndání z pece stačil jen několikrát třísknout do materiálu. Přiznám se, začal jsem ztrácet naději v to, že z toho mrzáka, které jsem neustále svými ránami trápil, někdy vznikne alespoň něco vzdáleně podobné noži. Tomáš mě s úsměvem na tváři pozoroval a zcela určitě si myslel své. Morální rána navíc přišla poté, co jsem chtěl vlastní neschopnost svést na směr svého zaměstnání. Přiznal jsem se, že jsem IŤák a tudíž na manuální práci mám právo být levý. Ale ouha. Z Tomáše se vyklubal vývojář.
Do obchodu tu a tam někdo zavítal a Tomáš, jakožto kovář, prodavač a administrátor e-shopu se musel zákazníkům věnovat. V mezičase se já snažil dokončit svěřený úkol. Dokonce došlo k takové tristní události, že jeden cizokrajný turista začal mobilem pořizovat snímek mého snažení a zvednutým palcem gestikuloval respekt. Byl velmi překvapen, když jsem ho svou lámanou angličtinou informoval o tom, že já kovář skutečně nejsem a že skutečný odborník stojí za pokladnou po jeho levé ruce. Druhou úsměvnou epizodkou z prodejny byla návštěva partičky čtyř mladých lidí. Tři slečny a jeden gentleman hledali vhodný dárek. A když si konečně vybrali (což jim dobrých deset minut trvalo) a s vrhacími noži se odebrali ke kase, oznámil jim Tomáš, že platba kartou není možná, protože platební terminál není v nejlepší kondici. Jedna z dívek si nechala poradit, kde je nejbližší bankomat a na dvacet minut zmizela. Vrátila se upachtěná s tím, že se nemohla zorientovat. Když odešli i tihle zákaznici, ukázal jsem Tomášovi svoje dílo. Pohledem výsledek zhodnotil, vzal do ruky kladivo a začal s nápravou. A protože to opravdu uměl, záchrana se podařila. Z dlouhého prutu vymodeloval rukojeť a výroba se přenesla do poslední fáze. Zpracování čepele.
Ta se tvořila zkosením jedné části a následným zúžením a vytvořením profilu nože. Bohužel nejsem schopen určit, jak dlouho mi jednotlivé části trvaly, protože v dílně se hodiny nenacházely a ciferníky umístěné v prodejně ukazovaly kde co, jen je správný čas. Bušil jsem a bušil, vytvářel na čepeli díry, ale pokaždé se nechal uklidnit tím, že to bude napraveno. Výkovek začal k mé velké radosti skutečně připomínat nůž. Když mi nadobro Tomáš odebral možnost se na výtvoru podepisovat, nastaly technologické úpravy materiálu. Marně jsem pátral v paměti a snažil se vzpomenout na technologii vyučovanou ve třetím ročníku. V hlavě bylo pusto a prázdno. Naštěstí byl mistr sdílný a všechny kroky mi detailně popisoval. Materiál postupně podrobil tepelnému zpracování ve formě žíhání - kalení (do oleje) - popouštění.
Pak se postavil k brusce a na čepeli vytvořil ostří o jehož účinnosti mě následně přesvědčil čistým a bezproblémovým řezem do papíru. Po finálním leštění mi předal hotový nůž a jeho vlastnosti shrnul do té podoby, že na vrhání či sekání stromů to není, ale pro běžné řezání ho lze bez obav používat. Celkem jsem strávil pod Tomovýma rukama tři hodiny a pětačtyřicet minut. Ovšem nebýt jeho, stojím u kovadliny dodnes.
Dárek byl skutečným zážitkem a já musím znovu poděkovat Lucce za to, že přišla s tak výborným nápadem a darovala mi zrovna toto. Od Hefaista jsem odcházel unaven, s puchýřem na pravém palci, ale nadšen a spokojen. Navíc mi zůstane památka.
