I když si v televizi vyměňovali přes síť dvě ženské míčky a pro někoho to bylo více než napínavé, vylezli jsme na denní světlo a dosnídali venku. Postupně jsme se vystřídali ve sprše, abychom svá nemytá těla vystavili hygieně. Zbytek sedící na zahradě dopilovával plán. Vyrazíme na Bílou Desnou k protržené přehradě. Předpověď počasí sice slibovala nějakou tu spršku a s Jizerskými horami máme v oblasti počasí hodně špatné zkušenosti, nicméně jsme se nenechali zastrašit a s batůžkami plnými energie a hlavně pití (i v této oblasti jsme se poučili) vyrazíme po turistické stezce. Jak jinak, směrem do kopce. Na Martina jsme samozřejmě také mysleli a poté, co nás informoval, že se k nám v horizontu minut nepřidá, jsme mu nechali klíč od chalupy pod rohožkou. Úkryt byl obrazově zdokumentován a všichni jsme věřili, že pes nechá skrýš na pokoji.

Cesta byla krásná. Vedla lesem a neustále stoupala. Dokonce jsme se nechali tak okouzlit a pomýlit krajem, že jsme za protrženou přehradu považovali Mariánskohorské body a smírčí kříž, který stal u křižovatky. Když už jsme tam stáli, kdosi trefně poznamenal, že čas k uskutečnění klikovací výzvy se neúprosně krátí a budeme mít co dělat, abychom uspěli. V letmém záchvatu hrdinství jsme si Lukáš, Milda a já udělali třicítku na asfaltu a tím s cvičením pro víkend skončili. Fyzická kondice byla zábavou jaksi odsunuta na druhou kolej. Vlastně třetí. Po druhé koleji upaloval rychlík "alkohol". A to také slušnou rychlostí. Kýženého cíle jsme dosáhli po dalších 900 metrech. Hned vedle něho se ovšem nacházela Krömerova bouda. Pro nás nesla přínos hlavně v tom, že obsahovala samovýčep na limonádu a pivo. Právě proto jsme se nejdřív posadili u tohoto moderního krmelce a obdivovat obrovskou sílu vody jsme šli až poté. Prolezli jsme si místo tragédie, pročetli si historická data a pokračovali v okruhu.

Vrátili jsme se Mariánskohorským boudám a odbočili na zelenou trasu. Ta nás vedla divokou přírodou, ozdobenou tu a tam výplodem lidské snaživosti (dřevěným) až do Albrechtic (velmi zjednodušeně řečeno, šli jsme totiž i po žluté). Během této štreky jsme se střídali v různých sociálních skupinkách a probírali, co se za rok událo a během večera ještě nebylo dostatečně probráno. Většinou šlo o silné chlapské tlachání. Neustále se klikatící cesta nás dovedla až k restauraci "Jako doma", kde jsme na delší doby zakotvili a dali si něco pořádného k snědku (a taky k pití). Opravdovým šprýmem byl fakt, že několik nejmenovaných jedinců prohlásilo - poté, co si objednalo - že nedisponují hotovostí, alespoň v takové míře, jakou plánují útratu. Ale kolegialita je naší hlavní ctností a tak nám tohle nečinilo nejmenších potíží. Co se však událo důležitějšího byl příchod Martina. Ten se přihnal z údolí s tím, že původní záměr přijít nám naproti vypadal na mapě daleko snazší. Za svou hodinu a půl dlouhou pouť byl námi ale dostatečně odměněn. Například já jsem ho stáhl o kartu a začal znovu konečně pořizovat fotky.

Po vydatném a výborném jídle jsme nabrali větry západní a po osmiset metrech si udělali další zastávku. Tentokrát na kávu "U Voborníků". I když se nám moc nechtělo, protože na pódiu ladilo jakési hudební těleso své nástroje a vypadalo to, že večer bude písnička, museli jsme se navrátit ke svým klobáskám a dalším pochutinám určeným na gril. Poslední tři asfaltované kilometry nás zavedli k chatě, kam jsme se po více než patnáctikilometrovém výletu celkem těšili. Lehká relaxace (mobil), rekonvalescence (sprcha) a jiná reko-aktivita (tu prováděl výhradně Lukáš) a šlo se znovu pod pergolu. Mistři ohně připravili gril, mistři gurmáni připravili maso a já klasicky čuměl a snažil se nepřekážet.

Opět se všechny potupné předpovědi o nepřejícím počasí nevyplnili a my jsme si užili večer v plném proudu. Dokonce Martin, Míra a já jsme odmítli opustit těžce vybojované pozice u zdroje tepla jen tak lehce a nenásledovali ostatní o jedenácté večerní do chalupy. Těžké balancování mezi podchlazením a přehřátím organismu nám vydrželo až do první hodiny po půlnoci. To jsme se vraceli do již naprosto ztichlého domu. Jedině já jsem našel v našem (Lukášově a mém) střešním kutlochu rozsvícenou lampičku. I když jsem se snažil sebevíc, bdělý armádní sluch jsem neošálil. Lukáš, i když se stále vypnutým zrakem, mi oznámil, že mi nechal orientační světlo, abych si nerozbil hubu. Ještě když jsem se hrabal pod peřinu na mě něco brblal, ale od chvíle co jsem zaujal horizontální polohu, bylo naprosté ticho.