Po X-té bez bab

1. díl: Na samotě u lesa

Když jsme před deseti lety jeli na Slapy a byli tam prohlášeni za trapné fotry od rodin, nenapadlo mě, že bychom mohli něco podobného ještě zažít. Jen díky přístupu členů chlapské jízdy se stala jednorázová akce každoroční rutinou. Navíc oblíbenou a očekávanou. Letos jsme se i přes nejisté vyhlídky a množství pochyb sešli již po desáté. Tenhle fakt se nedá zhodnotit jinak, než ho prohlásit za krásnou práci. Navíc můj opatrný dotaz, jestli bychom nejeli již ve čtvrtek se setkal s bujarým ohlasem. Jeden den dovolené rozhodně stojí za prodloužený víkend plný legrace. Účast přislíbili všichni. Sem tam sice s nějakou výjimkou, ale všichni.

čtvrtek 10.06.2021 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení) Jiřík / kamarád(i) / kolega(ové) / Lukáš / Milda / Mirďák / Zdenda /
KDY (období a interval) jaro / více dní /
PROČ (důvody a účely) Chlapská jízda / jídlo, pití / sraz, setkání /

Zřejmě nejvíc nadšený z faktu, že budeme mít chalupu jen pro sebe (navíc s grilem), byl Milda. Zatímco on začal plánovat velkolepé nákupy krkoviček, kuřátek, masíček a klobásek, já jsem do toho hodil vidle a celé plánování pokazil. Oznámil jsem, že jeden buřtík mi bude stačit a v makronákupu se nehodlám interesovat. Milda nabídl alespoň sadu hermelínů na gril, ke které jsem byl znovu odmítavý. Svého gastro-společníka však Milda našel v Jiříkovi. My jsme se na nákupu nejnutnějších surovin (piv) domluvili s Mírou. Právě jeho vůz, stejně jako Zdendu, mě měl dopravit na místo určení.

Během čtvrtečního odpoledne, kdy jsem posouval ručičky hodin nejen očima, kolovala po telefonech živá konverzace. Zřejmě nejen já jsem se těšil a nemohl se dočkat. Míra dopracoval (alespoň podle zpráv, které mi pípali v mobilu) kolem druhé hodiny a dojel rovnou ke mě. Já jsem již sbaleno měl, nicméně takhle brzo jsem své domácí pracoviště opustit nemohl. Ne, že bych snad byl tak zapálený, ale moderní komunikační aplikace jaksi prozrazují na uživatele, jestli sedí za klávesnicí, anebo je v trapu. Míra spokojeně zasedl v obýváku a čekal na mě. Jako vždycky, když je u nás na návštěvě, nechtěl ani nic k jídlu, ani k pití. V půl čtvrté jsem konečně zamkl dveře bytu. Vyzbrojen věcmi v jezevci (obohacené o dvě prostěradla a jedno povlečení navíc) v jedné ruce a fotoaparátem v druhé ruce jsem vyšel vstříc novým zážitkům. Tentokrát jsem chtěl z chlapské jízdy pořizovat nejen fotografie, ale i video. Desetileté výročí si zaslouží něco extra.

Naštěstí Zdenda nebydlí ode mě nijak daleko, takže v plném počtu jsme byli krátce po čtvrté. Jak jsem neustále pozoroval dění kolem sebe hledáčkem aparátu, zjistil jsem, že moje filmařská snaha brzo pomine, protože jsem si zapomněl náhradní baterku a zařízení signalizovalo ubývající energii. Nepanikařil jsem, točil jsem na první dobrou a záběry zkracoval, co se dalo. Vyrazili jsme na Liberec. Ještě během jízdy v Praze se s námi (se mnou) spojil Milda. Vyzvídal, kde jsme, kudy jedeme a kde se sejdeme. Po dlouhé a konstruktivní rozpravě jsme dospěli ke zjištění, že máme náskok 12 kilometrů. Domluvili jsme se, že jakmile to bude možné, počkáme a vytvoříme nejmenší možnou kolonu. Ovšem poněkud zmatené a nejednoznačné dopravní značení nás poslalo z dálnice na okresku, kde jsme během chvilky o prvenství přišli. Hlavně také proto, že jsme využili možnost zastavení k jistým zdravotním povinnostem.

Projeli jsme Jabloncem, pak Libercem a ať jsme se snažili jak se dalo, spojit s autem Jiříka se nám nedařilo. Až nakonec došel šéf druhého vozu k rozhodnutí, že se dál snažit nebude a potkáme se až na místě. My jsme v Libereckém obchodě nakoupili potraviny na nejbližších pár dní a obsah vrchovatého vozíku uskladnili kde se dalo. Zdenda na zadním sedadle připomínal velkoodběratele alkoholických nápojů. Kromě dvou plat plechovek jsme zakoupili samozřejmě i něco k jídlu. Zatímco já se držel zkrátka a kromě sýra, oříšků a nějaké zeleniny si neopatřil nic, kluci nakupovali vybrané lahůdky, jakým je mě dosud neznámý "vepř-krk" (anebo že by se pokladní spletla?).

Posádka Jiřík - Milda hlásila o osmnácté hodině, že jsou na místě. Důkazy svého tvrzení posytly v podobě fotek rekreačního domu Josefův důl spolu s Jirkovým popředím. Míra tedy sešlápl plyn až na podlahu a my se řítili horskými zatáčkami směle k cíli. Správce, který chtěl být o našem příjezdu informován půl hodiny předem dorazil ke klukům po patnácti minutách. Čtvrt hodiny před námi. Hledání nám krapet zkomplikoval Jiřík, který si popisné číslo o jeden řád poupravil (stejně jsme trefili). I když měli kluci dost času k navázání společenské konverzace, nevyužili to a my jsme všechny tři našli v hlubokém mlčení. Já, jakožto nájemce a držitel hotovosti na doplatek jsem měl tu čest nechat být proveden chatou jako první. Obydlí poskytovalo přesně to, co jsme potřebovali. Tři ložnice, velký obývák, kuchyň, koupelnu a hlavně gril s zastřešeným posezením na zahradě. Panu správci jsem za dokonalou prezentaci nemovitosti poděkoval a hezky se rozloučil. Chata je naše, hurá si užívat.

Milda prohlásil jednu ze spodních ložnic za vlastní s tím, že vedle něho bude spát Martin. Hned vedle se ubytovali Zdenda s Mírou. Na Jiříka vyšel obývákový gauč, ale dle jeho výrazu nebyl nespokojený. Kromě manželské válendy a jídelního stolu se v místnosti nacházela i televize. No a na mě a Lukáše vyšel pokoj v první patře. Převlíkli jsme se do nových trik, udělali si pohodlí, otevřeli si první piva a s papírovou přepravkou plnou jídla se odebrali ke grilu. Trochu zanedbané zátiší jsme si vylepšili mimo jiné neviklajícím stolem a plastovým ubrusem. Třísky chytly hned na druhý pokus a pod roštem zaplál ohýnek. Ještě než mohlo cokoliv zavonět, dorazil k nám místní pes. I když bez známky, bylo z jeho pohledu jasné, že je tu doma a tuší dobroty. Protože však jeho kožich nesl viditelné známky nedostatečné péče, rozhodl se Milda, že psa vykáže. První pokusy o domluvu se nesetkaly s pochopením a Milda přešel k dynamickému přemlouvání. Zatímco pes seděl na místě a vrtěl ocasem, Milda pobíhal po zahradě a volal na něj. I tady byly snahy marné a tak si Milda vzal na pomoc Jiříka. Ve dvou se jim blafák na bílého čtyřnožce povedl a oni se vítězoslavně vrátili k nám. Jejich euforie trvala však jen do té doby, co se psík vrátil dírou v plotě. Druhá vykazovací operace byla daleko striktnější. Němá tvář nedostala šanci a když se přeci jen přišla na nás podívat alespoň přes plot, Milda jí dal do výhledu nekompromisně fošnu. Kdyby pes mohl v tu chvíli mluvit, asi bychom si poslechli hezká slova.

První večer se grilovaly klobásky a Míra se vytáhl s luxusní slaninou od řezníka. Já přišel na další věc, kterou jsem si zapomněl zabalit. Mikinu. Kluci byli však tak solidární při pohledu na moje drkotající zuby, že sbalili jídlo a odebrali se dovnitř. Na počátku grilování se zdála hodina Lukášova příjezdu nekonečně vzdálená. Nyní nás od setkání dělily jen desítky minut. V dobré víře, abych i já mohl předvést své herecké umění, převzal Milda kameru do rukou. Ještě než pořídil první závěr, oznámil mi (ve 22:50), že s přístrojem něco je a něco to píše. A skutečně, na displeji jsem objevil chybu o jejíž existenci jsem neměl doposud ponětí. Stručné, leč kruté oznámení pojednávalo o chybné vložené kartě. Jakýkoliv záznam nebylo možné pořizovat, stejně tak i zobrazit snímky předchozí. Jedinou možností bylo kartu naformátovat. S pocitem bezradnosti jsem tento čin zatím zavrhoval. Naštěstí chmury se u mě nedržely dlouho. Ve čtvrt na dvanáct jsme přivítali Lukáše. Jeho příjezd byl oproti očekávání o pár minut zpožděn z důvodu železničářského rozmaru (zrovna museli posunovat vagóny), ale nám to samozřejmě nevadilo. S navýšením počtu účastníků se zábava rozjela ještě víc.

Nevím z jakých úst ta výzva přišla, ale kdosi hodil do pléna otázku, jestli jsme schopní vyplodit během následujících 24 hodin 500 kliků. Někteří z nás zaujali okamžitě pozice a započali hrudí bít o podlahu, jiní nás zcela bezostyšně demotivovali. V lehu na zádech, s mobilem v ruce nám Jiřík předčítal kuriozity tohoto cviku. Prozradil nám, že nejvíce kliků v jednom zátahu je neuvěřitelných 10 507. Naši vůli to ovšem nezlomilo a po krátké, půlhodinové pauze, jsme se potili znovu. Pokročilá hodina a úbytek sil nás zastavil se na čísle 130 (pro mě to bylo s hodně odřenýma ušima). Nikdo však nepochyboval o tom, že zítra zrána budeme ve stejném tempu pokračovat. Tedy, alespoň to tak, ve dvě hodiny ráno když jsme šli spát, vypadalo.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 11.08.2021 06:55:15

vynikající

Lucík hodnotil(a) 02.07.2021 10:36:58

vynikající

Milda hodnotil(a) 02.07.2021 09:28:27

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lukáš hodnotil(a) 11.08.2021 06:55:06

slovo od slova

Milda hodnotil(a) 02.07.2021 09:28:33

slovo od slova

CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Milda napsal(a) 02.07.2021 09:29

Ten pes smrděl jak zmoklej pes :-)

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 22.07.2021 22:27

Ale stejně si na něj nemusel být tak nelidský :)

vytvořit / odpovědět

Milda napsal(a) 23.07.2021 08:41

Já byl na něj hodnej :-) a i jsem ho doprovodil za branku :-)

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 23.07.2021 10:22

A zabarikádoval mu i výhled.

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Na samotě u lesa

Když jsme před deseti lety jeli na Slapy a byli tam prohlášeni za trapné fotry od rodin, nenapadlo mě, že bychom mohli něco podobného ještě zažít. Jen díky přístupu členů chlapské jízdy se stala jednorázová akce každoroční rutinou. Navíc oblíbenou a očekávanou. Letos jsme se i přes nejisté vyhlídky a množství pochyb sešli již po desáté. Tenhle fakt se nedá zhodnotit jinak, než ho prohlásit za krásnou práci. Navíc můj opatrný dotaz, jestli bychom nejeli již ve čtvrtek se setkal s bujarým ohlasem. Jeden den dovolené rozhodně stojí za prodloužený víkend plný legrace. Účast přislíbili všichni. Sem tam sice s nějakou výjimkou, ale všichni.

2. díl: Království za kartu

Kupodivu ranní vstávání nedělalo nikomu z nás zásadní potíže. Do centrální místnosti, tedy do obýváku k Jiříkovi se pomalu začaly trousit osoby v různém stádiu rozespalosti. Nikdo ovšem neproklínal včerejší noc a po pár minutách jsme byli všichni schopni fungovat (jako dojít si na záchod). Jediný já jsem bědoval nad tím, že nejsem schopen fotit ani točit. S tímto problémem mi však pomohl Milda, když kontaktoval posledního nepřítomného Martina, jestli by cestou k nám nezakoupil kartu. Zadařilo se a po chvilce potvrzování nalezla nová karta místo u Martina v kapse. Dalším velmi pozitivním zážitkem byla snídaně připravovaná Zdendou. Ten našel v kuchyni tu největší pánev, namrskal na ní zhruba deset vajec a připravil nám z nich míchanici. Správná snídaně je totiž základem úspěšného dne.

3. díl: Jak jsme jezdili osmiválcem

Na počátku třetího (zřejmě nejkritičtějšího) dne se odehrály dvě katastrofy. Nejprve nás opustil Lukáš, kterého rodičovské povinnosti odvály na druhou stranu republiky a pak díky nevhodně zvolené obuvi přišel Milda málem o kus nohy a vypadalo to na první amatérsko-akutní amputaci v dějinách Chlapské jízdy. Naštěstí se hlavy moudrých (kde jsem byl si nepamatuji) shodly na tom, že zranění nejsou tak vážná a nohu Mildovi ponecháme. Ošetření bylo tedy provedeno výměnou bot. Abych nedělal negativní reklamu, uvedu jen, že pro dlouhodobé udržení zdravých dolních končetin, nedoporučuje se opatřovati si obuv o půl čísla menší. No a pak udělal Zdenda vajíčka a všichni jsme měli zase dobrou náladu.