15 let spojení

3. díl: Za svatebním průvodem

Ani během nedělního rána nás Terezka nešetřila. Nastoupila na nás v naprosto stejný čas, jako minulý den. Ve čtvrt na šest. Razantně a přitom velmi jemně jsme jí naznačili, že vstávat ještě nehodláme, protože máme volno. Pochopila a pustila se do vybarvování omalovánek, které za krátkou chvilku vyměnila za pexeso. Ani by mi tolik nevadilo, že hru pro dva povýšila na solitére, nebýt neustálých netečných dotazů, kde se nachází druhý obrázek. Chvilku nato vstávala i Julinka, kterou Terezčino brzké úsilí taktéž probudilo. My měli s otevřením očí daleko větší problémy a tak jsme ani nepátrali potom, kam se dcerky z pokoje vytratily. Spoléhali jsme na to, že dům je plný hodných lidí a nikdo nezapomněl zamknout hlavní vchod.

neděle 30.05.2021 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / západ /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / kamarád(i) / Káťa /
KDY (období a interval) jaro / víkend /
PROČ (důvody a účely) sraz, setkání / zábava /

Samozřejmě nás otázka, kam se nám cácorky zabloudily, nenechala dlouho v klidu. Lucka se vypravila na výzvědy a zjistila, že nejspodnější patro zdaleka nezeje prázdnotou. Kromě naší Terezky a Julinky tam seděla i Anička s Haničkou a staraly se o naše holky. Udělaly jim snídani. My mohli tedy ještě chvilku lenošit. Pak, když nám už nedovolovala slušnost dál se válet, vstali jsme. Začali jsme se připravovat na odjezd a nevyužitelné věci strkali do jezevců. Poté, co se ve dveřích pokojů začaly objevovat další postavy, jsme se taktéž přesunuli do společenské místnosti. Snídaně byla více než lákavá. Zmizet museli zbytky dortů. A protože dorty byly veliké a lidí málo, znovu jsem si zamlsal.

Po snídani jsme dobalili a v pokoji odstranili stopy po našich dcerách. Zajímavé bylo, že i když se jedlo pouze dole, pod stolem bylo nadrobeno. Zatímco jsme se oháněli po podlaze koštětem, Julinka si s Terezkou a Vojtíškem házeli před domem diskem. Při svlékání prostěradel jsem si všiml na nehodu, kterou jsem způsobil v noci. Odštípnutý kus dřeva se nedal přehlédnout. Poprosil jsem tedy Haničku, jestli by nenašla ve své kouzelné kabelce tubu něčeho lepivého. A světe div se, s milým úsměvem mi po chvilce podávala nové vteřinové lepidlo. Nabídky jsem samozřejmě využil a postel opravil. Odštípnutý kousek byl navíc ještě upatlaný.

Kolem desáté jsme zamávali chatě a vyjeli. Nikoliv však k východu, ale na Svatošské skály. Byla by totiž obrovská škoda se rozloučit v polovině dne. Během cesty se ukázala krása vzájemné sounáležitosti. Ihned poté, co Lucka napsala Aničce, že se odpojíme, protože potřebujeme natankovat (ukazatel sucha v nádrži nebezpečně svítil) zahnul Martin na benzinu a ostatní ho následovali. Natočil jsem do auta něco na dojezd a kousek dál a potom, co Lucinka přinesla Terezce věneček z pampelišek, pokračovali dál. S parkováním jsme měli opět velké štěstí a všechna vozidla našla své místo. Nasadili jsme batohy a tempo a vyšli za Svatebním průvodem. Turistická trasa, po které jsme kráčeli byla hezká trasa, ale měla jednu nevýhodu. Shodovala se totiž s cyklostezkou, takže ve velmi krátkých intervalech jsme byli cinkotem či pískáním upozorňováni, že šíře našeho průvodu není pro řidiče kol příjemná. Že jsme byli tak roztáhlí nebylo způsobeno tím, že jsme chtěli cyklistům škodit, ale faktem, že děti se motaly kolem dospělých a například Hanička byla v obležení minimálně dvou ratolestí.

Protože se trasa klikatila podél vody, měli jsme možnost pozorovat nepřetržitou šňůru vodáků. Abychom dětem ukázali, že je slušnost pozdravit i obdivovatele vody, několikrát se z našich plic ozvalo huronské "ahoj". Bylo nám divné, že odezva z hladiny není radostně obětována, ale vytrvali jsme a zdravili dál. Až třetí skupina vodáků nám prozradila, že nejsme za stromy vidět a tedy naše mávání nemohlo být opětováno. Stezka nás dovedla až k již zmíněnému skalnímu útvaru. Ten se, jak jinak, stal objektem fotografických aparátů a některé snahy o pořízení úchvatného snímku málem vedly až k těžkému zranění. To když se Lucka nabídla, že bude držet Aničce skleněnou kouli. Inu, slunce a sklo lámající sluneční paprsky do ohniska, nedělají povrchu ruky moc příjemně. Za skálami stála moc hezká restaurace a za ní most překlenoval řeku.

Před obědem jsme složili bobříka odvahy tím, že jsme se po velmi kývajícím se mostě pustili na druhý břeh. Skála nejvíc nadchla asi Domču, který se rozhodl se s ní detailněji seznámit a šplhal po ní jako pavoučí muž. My ostatní jsme se drželi u země a kochali se přírodou. Absolvovali jsme cestu po lanovém mostě samozřejmě i nazpět a pak se odměnili odpočinkem a posilněním v podobě jídla. Restaurace poskytovala dostatečný prostor k tomu, abychom se posadili všichni u sebe. Navíc díky světelné tabuli bylo vyzvedávání jídla velmi rychlé a přehledné. Tedy pokud, jako se to stalo Martinovi, na vaši objednávku (klobása) zcela nezapomenou. A to i přes to, že se několikrát připomenete. Ale to se stát prostě může i v lepších lokálech. Naopak holky byly při čekání nadšené, protože na terase byly instalovány houpačky, skákací hrad a nedaleko nás byly sádky s rybami. Navíc se nedaleko rybích příbytků nalézal i automat na rybí jídlo, které bylo možno, samozřejmě po vhození mincí, následně aplikovat mezi šupináče.

Při zpáteční cestě jsme byli daleko roztrhanější než při cestě tam. Někdo měl energie na rozdávání (jako Pepa s Haničkou), na někoho pomalu doléhala gastrodemence (jako na mě). Navíc se Julinka, která na mě dávala pozor, neustále zastavovala na průzkum rostlinné říše v pangejtu. Navíc si vysnila imaginární postavičku "cinkilink", což bylo torzo náramku z pampelišky, který jí vyrobila Lucka. Zpomalovali jsme. Ale naprostý kontakt jsme ztratili s Naďou, Vojtou a Vojtíškem s Verunkou. Následně přišla i zpráva potvrzující fakt, že se rodina dostala do potíží. Jestli to byly protestující děti, anebo něco horšího jsme se nedozvěděli, nicméně nám byl popřán šťastný návrat domů a doručena omluva za elektronické rozloučení. Na parkovišti nás čekalo opět nemilé překvapení. Jedno auto vedle druhého. Nic nám ovšem nezabránilo se důstojně a pořádně rozloučit. Se slzami na krajíčku jsem zasedl za volant a vyjel z parkoviště.

Julinka usnula hned za Karlovými Vary. I maminka byla lehce zmítána nedostatkem spánku a únavou a tak zavřela oči na celých pět minut. Vzbudila jí zastávka, kterou jsme museli s Terezkou podniknout. Nevinná hra "hádej kdo sem" se proměnila během pár vteřin na akutní potřebu. Když se Terezka zamyslela a spustila "myslím, myslím..." nastala krátká pauza a poté větu dokončila "... chce se mi dělat bobek". Štěstí nám do cesty přichystalo parkoviště u dávno zavřeného motorestu. Udupal jsem Terezce plácek a ta celá spokojená dokončila to, proč jsme tam byli. Velmi intenzivní udržování bělosti Terezky se vyplatilo a ona usnula na pár minut až v Pražských tunelech.

Setkání se pro mě vyvedlo na více než jedničku s hvězdičkou. Jsem moc rád, že jsme se sešli, navíc v tak hojném počtu. I když jsme toho za víkend moc nenaspali a rozhodně nelenošili, odpočinul jsem si daleko více, než kdybych se válel na gauči. Všem moc děkuji a doufám, že se zase brzo sejdeme. Mějte se krásně.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Jenda hodnotil(a) 18.06.2021 11:33:51

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 18.06.2021 11:32:02

slovo od slova

CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Jenda napsal(a) 18.06.2021 12:05

omluvte prosím trochu egoistické hodnocení. Bylo to v rámci testování :)

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Vzhůru do triček

I když se mi to nezdá a mám za to, že na vojenských cvičeních jsem byl jen párkrát stejně jako na neoficiálních setkání rodin členů aktivních záloh, opak je pravdou. Letos parta nadšenců, kteří mají k maskáčům a armádě velmi vřelý vztah, oslavili společných patnáct let existence. A protože loňský ročník nám pokazil celosvětový problémista Covid, na letošní ÁZetkové Abertamy jsme se o to více těšili. Drobné trable (s vládním nařízením) se nám podařilo posunutím termínu vyřešit a kromě Lukáše (který se bohužel nemohl dostavit) přislíbili svou účast všichni. Navíc Lucku s Aničkou napadlo, že patnáctileté výročí by nemělo zůstat jen tak bez povšimnutí. Začaly se spřádat diskuze, návrhy a probírat možnosti a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Tři pětiletky kamarádského (nechci napsat soudružského) seskupení nám bude připomínat triko vlastní výroby.

2. díl: Pepovy velké narozeniny

Terezka byla ráno ke svým rodičům (jako nám) velmi ohleduplná. Nevzbudila nás již v pět, ale počkala až na 5:15. Nejdříve bylo slyšet tlapkání bosých nožiček a zanedlouho se naše malá cácorka vyšplhala k nám na palandu. Zazněla pro nás velmi oblíbená fráze "já už nechci spinkat". Chvilku jsme Terezku lákali pod peřinu. Marně. Na pár minut si našla rozptýlení mezi hračkami a v půl sedmé bylo jasno. Spánek končí, začíná nám den. Aktivitu našeho pokoje zachytila i Anička, která se k nám přišla podívat. Oblékli jsme se a vypravili do společenské místnosti.

3. díl: Za svatebním průvodem

Ani během nedělního rána nás Terezka nešetřila. Nastoupila na nás v naprosto stejný čas, jako minulý den. Ve čtvrt na šest. Razantně a přitom velmi jemně jsme jí naznačili, že vstávat ještě nehodláme, protože máme volno. Pochopila a pustila se do vybarvování omalovánek, které za krátkou chvilku vyměnila za pexeso. Ani by mi tolik nevadilo, že hru pro dva povýšila na solitére, nebýt neustálých netečných dotazů, kde se nachází druhý obrázek. Chvilku nato vstávala i Julinka, kterou Terezčino brzké úsilí taktéž probudilo. My měli s otevřením očí daleko větší problémy a tak jsme ani nepátrali potom, kam se dcerky z pokoje vytratily. Spoléhali jsme na to, že dům je plný hodných lidí a nikdo nezapomněl zamknout hlavní vchod.