15 let spojení

2. díl: Pepovy velké narozeniny

Terezka byla ráno ke svým rodičům (jako nám) velmi ohleduplná. Nevzbudila nás již v pět, ale počkala až na 5:15. Nejdříve bylo slyšet tlapkání bosých nožiček a zanedlouho se naše malá cácorka vyšplhala k nám na palandu. Zazněla pro nás velmi oblíbená fráze "já už nechci spinkat". Chvilku jsme Terezku lákali pod peřinu. Marně. Na pár minut si našla rozptýlení mezi hračkami a v půl sedmé bylo jasno. Spánek končí, začíná nám den. Aktivitu našeho pokoje zachytila i Anička, která se k nám přišla podívat. Oblékli jsme se a vypravili do společenské místnosti.

sobota 29.05.2021 16.06.2021 15:10:09 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / západ /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / kamarád(i) / Káťa /
KDY (období a interval) jaro / víkend /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / sraz, setkání / výlet, procházka, turistika / zábava / zámek, hrad, zřícenina /

Během snídaně jsme ladili detaily dnešního dne. Bohužel předpověď oznamovala ne příliš uspokojivé počasí. Ovšem na zavrhnutí výletu nebylo pomyšlení. Jak se pomalu plnila místnost dalšími vzbuzenými, denní program dostával jasné rysy. V devět hodin ráno jsme vyráželi z plácku před domem a všechna vozidla kolony jela na Horní hrad, zvaný také Hauenštejn. Parkoviště zelo prázdnotou a poskytovalo dostatečný prostor k tomu, abychom všichni zaparkovali. Parkoviště už nezelo tak beznadějnou prázdnotou.

Vydrápat se na kopec, na kterém se hrdě tyčila zřícenina (i když postupně rekonstruovaná) nebyla otázkou minut. Točitá lesní cesta se u malého odpočívadla oddělovala ještě na malou lesní pěšinu. I když vidět byla pouze do té doby, než celá mizela v metrových kopřivách, většina se po ní vydala. My dobrodruzi jsme se plahočili bahnem, trním a nerovným terénem, ale měli jsme přírodě blíž. Navíc jsme mohli obdivovat skalní útvar, který se podél cestičky tyčil. Naproti tomu si druhá skupina vyšlapovala po udržované a široké cestě. Zhruba v půlce putování za vrcholem jsme se zase sešli. Bylo to přesně v místech, kde skupina lidí montovala jakési zařízení instalované pro dnešní "dětský den", který je na hradě pořádán.

Protože jsme přišli z jiné strany, než nás nepřítel očekával, způsobili jsme u hlavní brány pozdvižení. Naše skupina byla nasměřována k pokladně přes hlavní nádvoří. Tam se již procházeli šermíři v brnění, u kovadliny zvonil kladivem kovář a nechybělo ani pár stánků s občerstvením. Promotali jsme se náhodně pohybujícími se skupinkami a u pokladny zaplatili vstup. Kněžnu (anebo co to bylo za dámu) vyklánějící se z okna prvního patra nikdo neslyšel, když hlásala, že armáda má slevu. Krom vstupenky jsme obdrželi i plánek s orientačními body odkazujícími na dětské atrakce. Terezku nadchlo hned za branou umístěné malování na obličej. Já, protože jsem držel za ruku Julinku, jsem jí odvedl k rytířům. Ty pořádali dřevcové klání mezi návštěvníky. Prvními soky se stali Dominik s Davidem. Na hlavu dostali helmici a byli postaveni na nepříliš stabilní klády. Úkol zněl jasně. Pomocí dlouhé tyče, která byla na obou stranách obalená hadrem, smést toho druhého z pohupujícího se stanoviště. Julinka nadšeně přihlížela do té doby, než dostal Davídek první ránu. Pak mi oznámila, že tuhle soutěž ráda vynechá. Co v ní ale vzbudilo zájem byla pozvánka na divadelní představení o prasátku. Přesunuli jsme se tedy do jednoho ze sálů. Hlediště tvořené lavičkami stálo naproti skromným kulisám za kterými se navíc skrývali dva herci. Sociální drama pojednávalo o putování vepříka, hledajícího životní smysl. Od nicnedělání, které bylo v jeho rodině velmi zažité, přešel až k aktivitám pro domácí dobytek nezvyklým. Prasátko se naučilo celý výrobní proces sladkého pečiva, v tomto případě koláčů. Vzhledem k tomu, že představení bylo doprovázeno písněmi a velký důraz byl kladen na výchovu dětí (prasečí chlívek s televizí u které sedí tatínek), nejen dětem, ale i nám starším, se to líbilo.

Divadlo skončilo a my jsme se odebrali zpět na nádvoří. Tam jsme našli většinu členů naší výpravy. A protože byl čas oběda, holky dostaly nefalšovanou středověkou krmi. Jídlo bylo tak vydatné a porce tak velká, že zbytek klobás jsem musel dojídat já. Ještě než všichni dojedli, rozpoutala se na nádvoří pře dvou feudálů. Jádrem sporu nebylo nic menšího než připsání cti za poraženého draka. Samozřejmě s tím šla ruka v ruce i princezna a nějaký ten kousek království. Páni rytíři kolem sebe chodili a zápasili zatím jen o přízeň publika. Později už přišly ke slovu chladné zbraně. Bodné i sečné (střelné nikoliv). Bohužel publikum velké nadšení neprojevovalo. Spíše naopak a našima dvěma slečnám se v očích objevily slzy. Třeskot mečů přečkaly nehnutě a zaraženě a těšily se konce. Celá šarvátka skončila vítězstvím opředeného klamem, podvodem a ne zrovna šlechtickým chováním (do člověka na zemi se prostě nekope). Dcery se nechaly slyšet, že už nikdy nechtějí vidět šermíře.

Zvedli jsme se a šli plnit úkoly. Zatímco Terezce netrvalo dlouho a projevila své druhé přání projet se na koni (zcela čekaně), Julinka chodila od stanoviště ke stanoviště a u všeho prohlásila, že tohle nechce dělat. Terezka si tedy vyzkoušela vrhání nožem, lukostřelbu i sjezd na laně. Julinka chtěla na věž. A tak jsme se od Lucky s Terezkou odpojili a vyšlapali několik schodů. Radostný obličej mi byl dostatečnou odměnou za fyzickou námahu. Navíc jsem se s dcerou domluvil, že za peníze, které by stály atrakce si může vybrat nějaký suvenýr. I tohle mělo úspěch a tak jsme znovu stanuli u pokladny a Julinka vybírala, co by si pořídila. Její oči ale neupoutalo nic. Až pak, při procházení hradu si všimla tmavě fialového světla vycházejícího ze dveří. Tohle bylo to, co chce vidět. A tak jsme pospíchali do nižších pater. Cestou jsme potkali ostatní, kteří se již balili a odcházeli k autům. Já jsem ale nepovolil a ostatní nenásledoval. Slib se musí dodržet, i kdybychom museli následně utíkat. Hledání dveří nám opět komplikoval můj orientační smysl. Chvilku jsme bloudili, ale pak cestu nalezli díky místní madam. Ta sice za půl minuty zapomněla, kdo po ní informaci žádal, ale navedla nás správně. Stáli jsme před vchodem do sklepení a Julinka zářila. Abychom tam nebloudili jen tak, přečetl jsem si ke dveřím připíchnutou cedulkou s úkolem. "Království nějakou dobu sužuje drak, který spí tady a my máme najít...". Konec. Julinka vycouvala a nasadila ustrašený obličej. Kdepak, království se zachraňovat nebude. Jdeme zpátky.

Při zpáteční cestě jsme se znovu setkali s ostatními. Stáli totiž ve frontě na sjezd. Terezka nadšeně pokukovala po ostatních, řítících se mezi stromy, Julí se rozběhla za Káťou. Tentokrát jsme si dobrodružnou stezku prošli všichni a na parkovišti objevili kolo na kole. Zřejmě místní atrakce přilákala obyvatele nedalekých i vzdálenách obcí. S co nejkratším zdržováním jsme parkoviště opustili a odjeli do Jáchymova. Nedostatek financí totiž netrápil jen mě, ale i další dospěláky. Navíc Roman avízoval na dnešní večeři tradiční japonský pokrm, na který jim pár surovin ještě chybělo. Vysosali jsme tedy bankomat a na Božím Daru zastavili v cukrárně. Původní nápad, že si kávu a zákusky budeme vychutnávat pod širým nebem padl ve chvíli, kdy se obloha začernila a začalo pršet. Ale místa vevnitř byl dostatek a navíc personál vidinu prodeje celkem radostně přivítal. Musím uznat, že zákusky byly luxusní a děkoval jsem všem svatým, že takovou cukrárnu nemáme v Praze pod barákem. Také nesmím opomenout fakt, že Julinka naši společnost nevyhledávala. Našla si Vojtu, protože s ním může dělat "legradlinky". Prostě táto, jsi asi suchar.

Abychom nasbírané kalorie zase krapet spálili, vydali jsme se pěšky na Boží vyhlídku - vrchol Božího Daru. Jak někdo později prohlásil, nevyplácí se lézt tomu nejvyššímu až domů a trest nás neminul. Mrknutím oka se spustila průtrž mračen. Déšť navíc vylepšený maličkými jehličkami krup na nás nenechal jediné suché místo. Doma jsme se samozřejmě převlékli a z pokoje vytvořili sušárnu. Neexistovalo nic, na co by se dalo pověsit oblečení, co zelo prázdnotou.

Nicméně den rozhodně nekončil a zábava pokračovala. Nejdříve Káťa předhodila lítému dětskému davu nakrájeného melouna. Ten mizel o trochu rychleji, než ho Káťa stačila porcovat. Pak jsme lehce povečeřili. Pepův domácí utopenec byl pro mě jasnou volbou. A nakonec si na nás Hanička s Pepou připravili velké překvapení. To když se na stole objevily dva přenádherné dorty a spousta skleniček. Neoslavovali jsme nic menšího, než Pepovy narozeniny. A ten kdo tam byl, tak ví, že to nebyly jen lecjaké narozeniny!

Pak se osazenstvo rozdělilo (ne snad z důvodu roztržek) na několik skupinek. A každá řešila něco jiného. Já jsem se nejdřív pustil s Haničkou a Aničkou do sepisování kroniky. To mi vydrželo do té doby, než měly naše dcerky jít spát. Pak se tak nějak stalo, že moje výchovné metody se nepotkaly s tím, že chtěly holky. A já se dostal do ne zrovna společenského stavu. Něco mezi zklamáním, vztekem a smutkem. Takže místo toho, abych pokračoval v začaté práci, zhroutil jsem se na gauč a bědoval nad svým životem. I poté co Lucka přišla z našeho pokoje a oznámila, že byla vyhozena, aby nebránila ve spánku, jsem se neobměkčil. Naštěstí byl dům plný kamarádů a přátel. A tak mě Roman s Káťou dělali psychology a žehlily mojí zmačkanou dušičku. Lucka (Romanova) s Domčou a Davídkem se pustili do hraní únikovky. Že jim to nešlo jsme se nedivili. Prostě přijít na řešení je úkol pro vysoko postavené členy Mensy. Ovšem oni to nevzdali a celké záhadě přišli (i když s trochou nápověd) na kloub. Lucka (moje) se pustila do výroby čelenky a následně byla následována Dominikem. Tenhle výrobek určený pro tříleté děti pro rozvoj trpělivosti a zručnosti měl s únikovkou hodně společného. Také to nešlo jen tak vyřešit.

Zítřejší odjezd a konec víkendu si vybral svou daň a my jsme šli ulehnout dříve. Žádné velké ponocování se nekonalo. A nebýt toho, že jsem při noční návštěvě toalety odštípl kus postele, prohlásil bych noc za klidnou.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 16.06.2021 15:22:11

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 16.06.2021 15:22:22

slovo od slova

CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 16.06.2021 15:22

Ještě jsi zapomněla na společné focení ve stejnokroji.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 16.06.2021 16:21

To máš pravdu. Na druhou stranu na fotkách bude důkaz toho, že jsme se fotili :). Teď mě tak napadá, že bych tam ty fotky mohl "přilepit", co?

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Vzhůru do triček

I když se mi to nezdá a mám za to, že na vojenských cvičeních jsem byl jen párkrát stejně jako na neoficiálních setkání rodin členů aktivních záloh, opak je pravdou. Letos parta nadšenců, kteří mají k maskáčům a armádě velmi vřelý vztah, oslavili společných patnáct let existence. A protože loňský ročník nám pokazil celosvětový problémista Covid, na letošní ÁZetkové Abertamy jsme se o to více těšili. Drobné trable (s vládním nařízením) se nám podařilo posunutím termínu vyřešit a kromě Lukáše (který se bohužel nemohl dostavit) přislíbili svou účast všichni. Navíc Lucku s Aničkou napadlo, že patnáctileté výročí by nemělo zůstat jen tak bez povšimnutí. Začaly se spřádat diskuze, návrhy a probírat možnosti a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Tři pětiletky kamarádského (nechci napsat soudružského) seskupení nám bude připomínat triko vlastní výroby.

2. díl: Pepovy velké narozeniny

Terezka byla ráno ke svým rodičům (jako nám) velmi ohleduplná. Nevzbudila nás již v pět, ale počkala až na 5:15. Nejdříve bylo slyšet tlapkání bosých nožiček a zanedlouho se naše malá cácorka vyšplhala k nám na palandu. Zazněla pro nás velmi oblíbená fráze "já už nechci spinkat". Chvilku jsme Terezku lákali pod peřinu. Marně. Na pár minut si našla rozptýlení mezi hračkami a v půl sedmé bylo jasno. Spánek končí, začíná nám den. Aktivitu našeho pokoje zachytila i Anička, která se k nám přišla podívat. Oblékli jsme se a vypravili do společenské místnosti.

3. díl: Za svatebním průvodem

Ani během nedělního rána nás Terezka nešetřila. Nastoupila na nás v naprosto stejný čas, jako minulý den. Ve čtvrt na šest. Razantně a přitom velmi jemně jsme jí naznačili, že vstávat ještě nehodláme, protože máme volno. Pochopila a pustila se do vybarvování omalovánek, které za krátkou chvilku vyměnila za pexeso. Ani by mi tolik nevadilo, že hru pro dva povýšila na solitére, nebýt neustálých netečných dotazů, kde se nachází druhý obrázek. Chvilku nato vstávala i Julinka, kterou Terezčino brzké úsilí taktéž probudilo. My měli s otevřením očí daleko větší problémy a tak jsme ani nepátrali potom, kam se dcerky z pokoje vytratily. Spoléhali jsme na to, že dům je plný hodných lidí a nikdo nezapomněl zamknout hlavní vchod.