Protože si od jisté doby dávám hodně pozor na slova SMAZAT, VYMAZAT, ROZDĚLAT a podobně, dvakrát jsem se zeptal Petra (to je náš vývojář), zda-li skutečně mohu tuto a tuto tabulku smazat. „Ano“ zněla vždycky odpověď. Začal jsem tedy. Počítač vesele cvakal, kontrolka blikala, program na veškeré příkazy odpovídal SUCCESSFULLY. Paráda. Najednou mi jeden příkaz nechtěla DB přijmout. Na obrazovce se objevila chybová hláška pojednávající něco o špatné adrese a neexistujícím záznamu. Otočím se na Petra a říkám: „Petře, tohle mi nejde smazat.“ Petr se otočil, kouknul na to a povídá: „Jasně, musíš nejdřív smazat tohle.“ Stalo se. Znovu jsem zadal příkaz. Opět stejná chybová hláška. Petr na to chvíli koukal, pak znejistěl a s trochou obavy v hlase říká: „A nad jakou DB jsi připojen? Koukni sem.“ Popostrčil jsem kurzor myši, kliknul a jeho pohled se vytřeštil. „Ty nejsi na testu, ty jsi na produkci...“ (to je, jako kdybyste vlezli do správného bytu, ale špatného baráku).
Pak se rychle otočil k svému počítači, něco tam kloval, mručel a tiše nadával. „No, takže dvoudenní práce v hajzlu.“ shrnul moje několikavteřinové cvakání do klávesnice. Polil mě studený pot, i když v místnosti bylo něco kolem 30°C. Nějak jsem nemohl mluvit. Připadalo mi, že v tu chvíli na mě kouká celý openspace, včetně vyskytnuvší se uklízečky. Petr cvakal jako o závod. Pak se otočil, nasadil trochu příjemnější pohled a povídá: „Zachráněno.“
Cosi mi klepalo v krku. Srdce. V duchu jsem děkoval bohu (spíš Petrovi), že to šlo ještě zachránit. Ruce jsem si vrazil do kapes, aby nebylo vidět, jak se mi klepou. Kluci kolem mne začali šprýmovat. „To je v pohodě, horší je, že já se nemůžu nějak přihlásit na mail.“ a podobné výroky.
Teď už vím, že dvakrát měř a jednou řež je blbost. Ode dneška používám přísloví: „Dvakrát měř a pak to nechej uříznout někoho jiného.“