Nebudu házet na nikoho vinu, protože nevím, jestli jí do těch bot narval taťka (doufám, že to byl on, jinak by byl věkový rozdíl mezi párem asi 30 let – i když dneska...), nebo si je vzala dobrovolně, aby byla za dámu. Každopádně v těch botách chodila hrozně. Do metra přikulhala a o držení stability nemohla být ani řeč. Chtěl jsem se zeptat, jestli si náhodou nesedla na lžíci, protože byla jak prkno. Bylo mi jí vlastně líto, protože bylo vidět, že jí do zpěvu (natož tance) není. Kotníky jí lítaly, jak vyrovnávala cuky vozu, a madel a otce se držela jako klíště. Když jsme dorazili na Florenc, vystupovali. I když to počet lidí namačkaných u vchodu nedovoloval, šli vedle sebe. Pohyby, připomínající člověka na chůdách, se propletla ven a oba nabrali směr ke schodům. Dále mi byl zamlžen výhled nějakým turistou s deštníkem, takže jejich další putování neznám.

Přemýšlel jsem celý zbytek cesty o tom, jestli by nebyla více dámou, kdyby neměla pod patami šesticentrimetrové podpatky. Myslím si, že ano. Ale je to jen její volba. Každopádně vypadala dosti komicky, jak se ploužila vozem metra a celkový pohled na ní připomínal, že má nejspíš průjem. Ale proti gustu...