Setkání sedmi, aneb jak jsme během pohonindy chytali motýle

1. díl: U koho vlastně doma?

Mé obavy z uskutečnění předjubilejního, devátého ročníku, byly oprávněné. Stanovený termín sice nikdo nevetoval, ale plošná omezení vyhlášená kvůli globální virové situaci nám do plánování celkem hrozivě házela vidle. Bedlivě (a většinou i pobaveně) jsme sledovali výroky vlády a krizového štábu, které nařizovali, zakazovali a omezovali. Naštěstí striktní zákaz čehokoliv se v průběhu měsíců zmírnil a s naším setkáním to začalo zase vypadat dobře. Z původně zamýšlených Jizerek jsme se nasměřovali do Orlických hor. Míra nám doporučil penzion "U nás doma" a Milda provedl rezervaci. Z účasti se omluvil Lukáš. Ale i přes tuto nemilou nutnost se jednalo o nejsilnější účast po dlouhé době.

pátek 12.06.2020 18.06.2020 14:45:13 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDE (polohy a umístění) sever / východ /
KDO (osoby a obsazení) Jiřík / kamarád(i) / Milda / Mirďák / Zdenda /
KDY (období a interval) více dní /
PROČ (důvody a účely) Chlapská jízda / odpočinek / sraz, setkání / zábava /

Nabídek k odvozu jsem měl mnoho. Milda, Jiřík i Zdenda mě nabízeli posezení ve svém autě. Nakonec to ale s odjezdem dopadlo jinak a já se napevno domluvil s Mírou. Milda s Martinem plánovali vydat se na severovýchod již po třetí hodině (vzali si půl dne dovolené). A Zdenda si cestu zkrášlil mezipřistáním v KLDR. K naší skupině se nakonec připojil i Jiřík, který taktéž zastával myšlenku, že je hloupost jezdit v sedmi lidech deseti auty. Domluveno. Ve tři čtvrtě na čtyři jsem stál na Opatově a vyhlížel Mírovu káru.

Ta se přiřítila několik vteřin poté, co mi Míra volal a ptal se, kde stojím a hlavně, kde má zaparkovat. Pohled skrz přední sklo vozidla prý neposkytuje žádný plac na krátkodobé zastavení. Po vzájemném ujišťování, kde se co nachází a nenachází Míra zastavil svého černého dravce poblíž autobusové zastávky. Já jsem přehopsal silnici, autobusům před čumákem a uvítal se. Mírův úsměv mě nenechal na pochybách, že se bude jednat o výjimečnou cestu. Jedno velké zavazadlo jsem nacpal do kufru a usadil se coby spolujezdec. Zavolali jsme Jiříkovi, abychom přivítali i jeho a mohli vyrazit z Prahy.

Jiřík stál taktéž na odstavném parkovišti, bohužel nesouhlasném, než na jakém jsme parkovali my. Nicméně ani tak velká čtvrť, jakou je Jižní město, nemohlo naší výpravě nachystat dostatečně nepřekonatelnou překážku. Za okamžik vydaly útroby podzemní dráhy posledního spolujezdce. V ruce třímal pouze lehkou batožinu. Rybolovecké pjuty (jak je od jisté události označujeme) byly bezpečně uschovány doma. Posedali jsme si do prostorného motorového vozidla, Míra zapnul navigaci správně nastavenou na pohyb autem a na své automatické převodovce zařadil písmenko, pod kterým kobyly vystartovaly jako splašené.

I když meteorologové slibovali deštivé a zamračené počasí, my v autě jsme se potili jako čuníci. Stažená okna byla smysluplná na padesátce, ale po najetí na rychlostní komunikaci byl hluk neakceptovatelný. Po hermetickém uzavření vnitřního prostoru vozidla a jeho proměnu na skleník nám Míra oznámil, že klimatizace je sice funkční, ale její použití není reálné. Aktuální stav vzduchotechniky totiž po jejím odstavení naplní vnitřek nevonným plynem. Abych detailně popsal zamítnutí aktivace chladícího prvku, budu Míru citovat: "nezapnu, protože pak smrdí". Prvních padesát kilometrů jsme hezky potili, ale nakonec remcali v takové míře, že řidič klimatizaci zapnul. Interiérem se neslo vypravování nás všech. Soukromé i pracovní novinky střídali historky na zasmání i nejnovější vtípky potulující se po sociálních sítích. Když jsme na šedesátém kilometru dojeli Zdendu, Míra navázal rádiový kontakt.

Chlapci jeli velmi ohleduplně, zodpovědně a dopravní předpisy se snažili dodržovat, co to dalo (a to nebylo často). Svá dvoustopá žihadla hnali do červených jen jednou. Zrovna v místě snížené maximální rychlosti kvůli stavebním úpravám a nutném zúžení vozovky. Za téměř dvojnásobné překročení rychlosti nebyli naštěstí penalizováni. Obsluha radaru dopravní policie v tu dobu hledala svačinu v kufru (svého služebáku).

Personální nevyrovnanost osob byla napravena na parkovišti u Žamberka. Tlak způsobený nahromaděnou tekutinou v oblasti podbřišku byl totiž pro některé cestující silný. A navíc jsme se toužili poplácat a přivítat se Zdendou. Míra spálil jednu cigaretu a Jirka se posadil ke Zdendovi. Na dlouhé zdržování nebyl čas. Osádka dalšího vozidla, tedy Martin s Mildou, se tou dobou nalézali opravdu velmi blízko penzionu a Saša, který dorazil o mnoho dříve, nás obdarovával fotografiemi okolí.

S příjezdem do Jablonného nad Orlicí jsem začal Míru krmit zážitky z vojny. I přes mou velkou snahu zachovat si důstojnost jsem musel zatlačit dvě slzy. Jednu nad faktem, že se znovu nacházím v místě svého mládí a druhou kvůli chybějícímu Lukášovi. Naštěstí dobrá nálada v podobě setkání s přáteli na sebe nedala dlouho čekat. Krátce před sedmou večerní jsme zastavili vprostřed strmého kopce, nedaleko hezké chaloupky. Zcela nezaměnitelným smíchem (jak zvukem, tak hlasitostí) se prozradil Milda. Ten seděl s Martinem a Sašou na terase, samozřejmě s půllitrem Holby před sebou a byl, stejně jako ostatní, zabřednut do rozhovoru. Na kluky jsme mávli, ale oficiální přivítání si nechali až na potom. Naše tápání po ubytování a základních informacích nám ukrátil Saša, který nám přišel vstříc. Prozradil, kde se nalézá náš pokoj, že při průchodem musíme použít roušku, kde se máme zouvat a kam budeme odkládat jediný (a sdílený) klíč od cimry. Skrýš byla na skříni, což bylo pro některé, například Mildu, celkem nedostupné. Zřejmě také proto Milda nikdy neodemykal, ani nezamykal :). Seznámil nás i se společenskou místností, kde se kromě několika jídelních stolů nalézala i bicí soustava. Naše nadšení ale okamžitě zchladila velká cedule visící na dupáku oznamující, že na buben je zakázáno hrát.

Odložili jsme si věci do pokoje, obsadili zbylé postele, někteří se převlékli a utíkali jsme za ostatními ke stolu. Slunce příjemně svítilo, na obloze ani mráček a paní domácí byla usměvavá mladá dáma. Chvilku po našem příchodu jsme za ucha drželi půllitry všichni a mohutným přiťuknutím započali devátý ročník Chlapské jízdy.

Na stole se objevily příbory, ty přinesl synáček a po chvilce i talíře s polévkou (držkovkou) a následně večeře (špecle). Na těch jsme si moc pochytnali. Teda kromě Martina, který si objednal kvůli alergii "speciální" menu. A jeho večeře byla tři volská oka s bramborem. Jak to tak u Martina bývá, neremcal. A nezačal s tím ani teď. Zdlábli jsme véču i sladké překvapení od paní domácí a pak se pustili do povídání, pivek a otevřené zábavy.

Svými, někdy dost radikálními, povídačkami jsme bavili i okolní stoly. U nich seděla parta kovářů na víkendovém kurzu, anebo mladá dvojice podnikající cyklovýlety po okolí. Fatálně šokujícím bylo pro nás chování Mildy, který kolem půl deváté večerní začal zívat, začaly mu padat oční víčka a polohlasem prohlašoval, že přišel jeho čas. Jeho únavu ostře ukončily slovní útoky, které se v tu chvíli na něj upnuly. Opustit nás v tuhle hodinu? Jít spát tak brzo, když jsme se na tuhle akci rok těšili? Neexistuje! Milda se postavil spánku hrdě vstříc a v boji s ním na plné čáře zvítězil.

Ani nevím, jak rychle se to stalo, ale začalo se lehce smrákat a paní domácí nám oznámila, že od dvaadvacáté hodiny je terasa uzavřená. My, rozjetí jak vlaky z kopce, jsme tuto informaci odmítli přijmout za fakt a brali ho spíše jako prohru. Proto jsme se rychle přesunuli dovnitř (k výčepu) a chystali se k poslední objednávce. Prvotní nápad, pořídit si do několika PETek trochu pivka se ve vteřině změnila v panákovou smršť. Paní domácí nám představila lahve různých tvarů i barev a nabídla jejich obsah. Šestiboj se skládal z kombinace růžová, růžová, pomík, vopice, pomík a pomík. Jaké jsou oficiální názvy netuším, ale chutnalo to kromě vopice vesměs dobře. Dobrá nálada, rozjařenost i hlasitost stále stoupala a někdo hodil do pléna návrh, jestli bychom mohli navštívit společenskou místnost a využít šipek. To paní domácí striktně zařízla. A možná to bylo dobře, kdoví jak by to dopadlo s perkusní výbavou.

S dvěma PETkami a velkým panákem skotské (Martinovi) jsme se přesunuli do pokoje. Někdo zasedl ke stolu, někdo se natáhl na postel, byli i tací, kteří si vlezli na někoho. Zábava pokračovala. Při návratu z toalety nám Saša oznámil, že se u pisoáru potkal s rozespalým kovářem, který mumlal něco o nočním klidu, tichu a spánku. Bohužel to ve víru noci, uprostřed kterého jsme se nacházeli, nějak zapadlo a my do postelí ulehli až po druhé ranní. Pokoj byl v pořádku, jeho výbava netknutá, my nepomlácení, jen trochu společensky unavení.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

193.86.27.85 hodnotil(a) 24.06.2020 08:35:02

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 18.06.2020 16:11:22

vynikající

89.24.56.84 hodnotil(a) 18.06.2020 15:22:13

vynikající

Milda hodnotil(a) 18.06.2020 15:15:02

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

není to do detailu přesně

Milda hodnotil(a) 18.06.2020 15:15:11

není to do detailu přesně

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Milda napsal(a) 18.06.2020 15:15

Co si pamatuju, tak vyhazovac v zaludku Martina moc nesouhlasil s navstevou pomiku a ruzovek :-)))) a pak je vsechny vyhazel ven

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 23.06.2020 15:08

Za to mohla ta vopice (nemyslím paní domácí)

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: U koho vlastně doma?

Mé obavy z uskutečnění předjubilejního, devátého ročníku, byly oprávněné. Stanovený termín sice nikdo nevetoval, ale plošná omezení vyhlášená kvůli globální virové situaci nám do plánování celkem hrozivě házela vidle. Bedlivě (a většinou i pobaveně) jsme sledovali výroky vlády a krizového štábu, které nařizovali, zakazovali a omezovali. Naštěstí striktní zákaz čehokoliv se v průběhu měsíců zmírnil a s naším setkáním to začalo zase vypadat dobře. Z původně zamýšlených Jizerek jsme se nasměřovali do Orlických hor. Míra nám doporučil penzion "U nás doma" a Milda provedl rezervaci. Z účasti se omluvil Lukáš. Ale i přes tuto nemilou nutnost se jednalo o nejsilnější účast po dlouhé době.

2. díl: Až na ty fusekle

První probuzení bylo ještě za hluboké noci, druhé brzo ráno. V obou případech mě vyhnal z vyvýšené postele plný měchýř. Naštěstí mě můj orientační smysl tentokrát nenechal na holičkách a já si mokrou postelí ostudu neudělal. Až na třetí pokus jsem se vyhrabal z postele k běžnému životu. Bylo něco před osmou a někteří členové (Martin) pobíhali po pokoji. Chvilku jsem začínající ruch pozoroval zpod deky a pak i já své tělo přiměl k pohybu. Do umývárny a na toalety jsme se přesouvali jak apoštolové na Orloji. Jednotnou ústroj jsme sladili krátce před odchodem na snídani na kterou jsme se hned poté vydali. Já tedy ještě s mezizastávkou.