Kromě Máry jsem se totiž blíže seznámil i s dalšími dvěma ITky. Petrem a Tomášem. I jejich přičiněním vznikla mimopracovní a pravidelná aktivita na nedalekém školním hřišti. V různém počtu, v různých sestavách jsme se oblékli do trenek, popadli mičudu a honili se po place s cílem umístit míč do soupeřovy branky. Prvních pár mačů jsem byl spíš za přítěž než oporu, a tak si mě Mára (fotbalový poloprofík) a Petr (rozený talent) vzali pod svá křídla. Vysvětlili mi, že úspěch netkví v urputném běhání za kulatou věcí, ale dobrém umístění hráče a schopnosti předvídání. A tak jsem po malých krůčcích vstřebával zkušenosti a začal hru chápat. Od kopané našeho úřadu jsem se dostal k halové kopané a jednou jsem se zúčastnil i fotbalového turnaje. Pochopitelně jsme nevyhráli, ale pro mě, jako pro sportovního netalenta to byl úspěch.
Když jsem zmínil zábavu, nejen sportem jsme zpestřovali svůj život. Spontánní akce, začínající u jednoho pivka a končící v nočních tramvajích, anebo přespávání u kolegů byly na týdenním pořádku. Ať to bylo po týdnu, anebo po čtrnácti dnech, stále bylo o čem se bavit a čemu se smát (a co hrát). Kromě toho jsme podnikali i výlety na kolech, lovili jsme kešky, anebo se vydali na festival (většinou to byl SázavaFest). Bohužel, tak jako přišlo období radosti, bezstarostnosti a mé spokojenosti, přišel i konec této etapy. Naštěstí tato fáze trvala několik let, takže mám na co vzpomínat. Po posledním stěhování, několikeré reorganizaci a nutných opatřeních většina mých kolegů (kamarádů) seděla jinde, anebo odešla a atmosféra vystydla. Bylo toho málo, co by mě drželo. A tak jsem začal pátrat, kde bych mohl po zvednutí kotev přistát.
Prvotním nápadem bylo navrátit se ke kořenům, tedy vystudovanému oboru a poohlížel jsem se po strojařských pozicích. Nebylo to slavné. Ať už vezmu případ, kdy bych musel vstávat ve tři ráno, abych byl na píchačky v práci, anebo jezdil na několik dnů po jakýchsi montážích. Nic se mi nelíbilo a já tento nápad zavrhnul. Nadšení z práce pomalu přecházelo k nechuti.
Pak se ale stalo něco, s čím jsem naprosto nepočítal a nadosmrti o tom budu mluvit jako o události, která změnila můj život. Během návratu ze zaměstnání jsem potkal dávného spolužáka Mildu. Na rozdíl od něj já měl ze setkání radost. Pár zastávek metra jsem mu něco povídal a on se pak bez jediného úsměvu (což u něj bylo velmi netypické) rozloučil a zase zmizel v davu. Protože jsme se dlouho neviděli (bylo to několik let), netrápilo mě to a celou příhodu přešel pomyslným mávnutím ruky. Když po pár dnech přišla textová zpráva, ve které se mi Milda omlouval za své chování, překvapilo mě to. Vysvětlil svou pochmurnou náladu a pozval mě na návštěvu k sobě, což bylo navíc daleko blíže, než jsem si myslel. Z Modřan se totiž přestěhoval do Čimic, pár zastávek ode mě.
Slovo dalo slovo a my se znovu viděli. Večer, který se nesl ve jménu dobrého jídla a pití, vzpomínání i vyprávění o životních cestách nabral jiný rozměr ve chvíli, kdy se mě Milda zeptal, jak to mám s prací. Nijak jsem svého současného zaměstnavatele neočerňoval, ale rozhodně jsem nešetřil nespokojeností. A Milda mi položil zásadní otázku: "a nechtěl bys dělat ajťáka"? Mě to samozřejmě překvapilo, protože o počítačích jsem věděl pouze to, že fungují až po připojení do elektriky a mimo jiné se na nich dají hrát hry. Vysvětlil jsem Mildovi své profesní nedostatky, ale nabídka přetrvávala dál. Tehdejší teamleader mi doporučil studium teorie testování a jako návdavek jazyk SQL a UML. Dostal jsem termín tři měsíce. Pokud budu připraven, doporučil by mne k přijímacímu pohovoru. Moje rozhodování nemělo tenkrát dlouhého trvání a já se pustil do čtení Pattona.
Spoustě termínů jsem nerozuměl a diagramy byly pro mě Španělskou vesnicí. Pod slovem databáze jsem si představoval excelovskou tabulku. Ale nevzdal jsem to a látku si cpal do hlavy. Když minulo čtvrt roku, spojil jsem se s Mildou a uskutečnili další sezení. Trocha zkoušení, trochu oprav, kupa doporučení. Ještě, než jsem odcházel, posílal Milda do firmy Logos informaci o jednom novém juniorkovi, který by měl zájem vstoupit do jejich řad. A tento čin padl na úrodnou půdu. Dostal jsem odpověď a byl pozván na první kolo přijímacího řízení. A tím v podstatě končí kapitola o mém prvním zaměstnání. Nebudu předbíhat, a tak jen prozradím, že se brzo dozvíte, jak to bylo dál.
Za těch sedm let, které jsem strávil ve státní správě, jsem objevil spousta kamarádů a zažil nekonečně zábavy, radosti a spokojenosti. Kromě toho jsem načerpal i nějaké znalosti o historii a knihovnu si rozšířil o vědecké publikace. Všem bývalým kolegům děkuji za ten čas, který se mi věnovali a během kterého mě zpestřovali a zpříjemňovali život. Jsem rád, že s některými z Vás jsem stále ve spojení a na Vás ostatní rád vzpomínám.
