Kromě toho jsem začal přičichávat i k nedávné historii naší země. Jelikož témat ke zpracování bylo hodně a já pomáhal jednou tomu, podruhé někomu jinému, nasával jsem informace o střežení hranic a zatýkání agentů cizích zpravodajských služeb, táborech nucených prací u uranových dolů, perzekucích vůči církvi i nezodpovězené otázce sebevraždy bývalého ministra zahraničních věcí. Samozřejmě moje vědomosti byly i tak velmi povrchní, ale vybudoval jsem si jistou zvědavost a navíc byli ostatní kolegové vždy ochotni mi detaily vysvětlit. Kromě přepisování dokumentů jsem začal navštěvovat i archivy a badatelny. Z těch pražských můžu jmenovat badatelnu Archivu bezpečnostních složek Na Struze, Národní archiv na Chodovci, anebo Archiv Ministerstva zahraničních věcí. Na dvoudenní výlet jsme jezdili do Kanic (Brněnský venkov).
Velmi příjemným zpestřením bylo celoúřadové "výjezdní zasedání", což byla akce více než záživná. Během dvou dní jsme sice museli poslouchat referáty na různá témata (někdy zajímavá, jindy velmi nudná) od různých interpretů (ať již interních, či externích), ale večer byla volná zábava a absence rodinných příslušníků i povinností vzbudila divokost. Každá sklenička posunula hlasitost zábavy o pár decibelů výš. První rok jsem si samozřejmě nemohl utrhnout ostudu a přísně se kontroloval. Ale i tak jsem byl přijat do společnosti a od té chvíle byl plnohodnotným členem úřadu.
Za dostatečně dlouhou dobu kopírování, přepisování, roznášení a rozvozu (činnost, která navíc přibyla) jsem byl umístěn do vedlejší kanceláře, nastěhoval se k Milanovi a vyměnil se tak s Luckou. Zatímco Honza měl určitě radost z toho, že má zase na koho koukat, Milan nadšený nebyl. Ale každodenní tlachání a smysl pro humor z nás udělal komediální dvojici. Krom srandiček a vědomostí o druhé světové válce byl Milan také nakloněn hraní her. V dobách pracovního útlumu jsme provozovali nejdříve samostatné, později i síťové hraní strategií. Kromě elektronického hraní mě Milan s Frantou naučili ještě Mariáš. No, naučili. Vím, jak by se to mělo hrát.
Stěhování přišlo ještě třikrát, z toho dvakrát do jiné budovy. Nejprve jsme se přesunuli dva kilometry západním směrem do Přípotoční ulice. Ani v tomto případě, ani v ostatních netuším, proč k tomu došlo, ale odhaduji že z toho nejdůležitějšího důvodu. Kvůli penězům. S Milanem jsme se rozsadit nenechali a znovu obývali společnou kancelář. Krom našeho haraburdí jsme dostali do správy ještě několik plechových skříní s knihami. Jakože studijním materiálem. Dlouho jsme se nezabydleli a nastalo další stěhování. Zjistilo se totiž, že plechových skříní s literaturou je daleko více a mnoho míst, kde by mohly být uloženy, není. Svým obsahem vyhovoval jen "sál" umístěný vedle výtahu. A kdo jiný by měl tištěné skvosty hlídat, než Milan a já. Velká kancelář se nacházela na druhém konci chodby, než ostatní pracovní místnosti. A navíc byla oddělena jedním párem dveří. Takže jsme několik vteřin dopředu věděli, že k nám někdo zavítá. Neříkám, že bychom podnikali v našem doupěti nějaké nekalosti, ale ne každý vedoucí by ocenil monitor zobrazující rytíře v plné zbroji upalující tryskem k nepřátelskému hradu.
Protože tehdejší oddělení IT shánělo další pracovníka, najednou se náš úřad roztostl o dalšího mladíka. Vysokého moraváka jménem Mára. Pár týdnů jsme se s Márou jen míjeli a moc slov neprohodili i přes to, že jsme oba byli kuřáci a popelník se nacházel na patře jen jeden. K bližšímu otrkání došlo na jedné oslavě, na které byl přítomen Milan, Mára i já. Márův první dojem ze mě asi nebyl z nejlepších (což mi později také potvrdil), protože jsme s Milanem po pár pivkách rozjeli bujarou konverzaci čtyřprocentních. Sice jsem musel v následujících dnech uvádět stav věcí na pravou míru, s Márou jsme byli v každodenním kontaktu.