Až do té doby, co mě Kubík vytáhl na koncert Lucie jsem neholdoval veřejným a masovým akcím. Ač jsem po zdech sledoval plakáty oznamující koncert kytarových legend, klávesových mágů, anebo tenorových skvostů, u nás doma se koncerty nějak neřešily. Vzpomínám si, že na počet koncertování Pink Floyd na Strahově ve čtyřiadevadesátém, jsme si s taťkou pustili z VHSky zeď. Ale jinak nic.
Jak jsem již nakousl, zmínil se Kubík o chystaném koncertu Lucie a zeptal se mě, jestli bych nešel s ním. Jakožto mladík oplývající spoustou volného času (maturita byla přeci daleko) a toužícím po nových dobrodružstvích a zážitcích jsem souhlasil. A tak poprvé ochutnal stísněnou atmosféru hudebního kotle na Žižkovském fotbalovém stadionu. Předkapelu samozřejmě nedám. Stejně tak, jestli se mi líbily, anebo to byla změť skřeků. Pamatuji si ovšem, že jsme dorazili do Vršovic s celkem velkým předstihem, abychom zaujali ta nejlepší místa u pódia. Na stojáka samozřejmě. Prvních několik desítek minut bylo pro mě radostných. Pozorovali jsme bedňáky a zvukaře, jak poletují po pódiu a rovnají šňůry a zapojují konektory. Po hodině volný prostor kolem nás doznal jistého zmenšení a kolem nás se začaly tvořit shluky, přecházející postupně v dav. S prvním vyplozeným tónem se posluchači zezadu začali sunout dopředu a atmosféra začala připomínat "hlavu na hlavě".
To ale stále nebylo nic proti tomu, co mělo přijít později. Když se za vydatného řevu objevila tolik očekávaná čtveřice, stísněnost nabrala na intenzitě. Prvních pár písní jsem skákal, pak poslouchal a nakonec jen postával a sledoval. Zhruba v polovině koncertu mě neuvěřitelně začaly bolet záda, potřeboval jsem nutně vzduch a musel jsem se posadit (strašně mě zlobil vnitřek sedacího ústrojí). Ovšem sednout si uprostřed rozdivočelého davu nelze provést, aniž by nedošlo k fyzické újmě. A tu jsem nechtěl. Zbývalo tudíž jen procpat se ke straně a schoulit se u postranního mantinelu hřiště. Mrzelo mě, že naposlouchané hity nesdílím s kamarádem, ale nešlo to jinak. Navíc kromě bolesti zad mě začala trápit myšlenka nad větou, kterou pronesl Robert. "Dneska je první den konce našich životů".
Zbytek šou jsem prostál opodál a s Kubíkem se setkal až po koncertu. Dokázal jsem si, že skotačení v chumlu se musím vyhnout, ale naštěstí možností, jak prožívat živé vystoupení kapel je přehršel. A tak se zrodil další, ambicióznější plán. S Kubíkem vyrazíme na festival.
Z festivalů to nakonec vyhrála "Benátská noc" na Malé Skále. No, abych byl přesný, já jsem se na studování vyprdnul a tak jsem souhlasil s Kubíkovým výběrem. Sbalil jsem si spacák, několik věcí na převlečení a vyrazil. Sice o hodinu dřív, než bylo potřeba, ale aspoň správným směrem. Cestu jsme podnikli třívagonovou čugálou, zhruba s polovinou celkového počtu návštěvníků. Nicméně mladí, nadšení a rozpustilí lidé vnímají diskomfort cestování daleko lépe, než dospělí. Takže jsme si dvouhodinové cestování na sever báječně užili a zažili spousta legrace (s pivkem je vždycky legrace).
Na obrovské louce, poseté stany a několika pódii jsme ve vyměřeném prostoru postavili Kubíkův plátěný přístřešek (já v tu dobu vlastním stanem nedisponoval) a šli se věnovat muzice. Za víkend, během kterého nám přálo počasí, jsem objevil několik mladých kapel. Poprvé zaslechl dnes již známé legendy, jako jsou Divoký Bill, Doga, Ready Kirken, Škwor a Arakain s Petrem Kolářem. Někdy jsme seděli s Kubíkem spolu, jindy si poslouchal každý svou muziku. Divočina pak přišla s nočním příchodem Kabátů. Konzumovali jsme pivo, něco k jídlu jsme taky pozřeli a uším dopřávali žně. I když je to už hodně dlouho, zůstaly mi podobné akce zaryté hluboko v paměti.
V budoucnu následovalo ještě několik festivalů, vícedenních (SázavaFest) i jednodenních (Rockování), ale i koncertů (Traband, Daniel Landa, Arakain) s různými lidmi (Mára s Markétou, Petr, Jindra, Jirka) a při všech jsem se báječně bavil. Později se pro mě staly velmi příjemným zpestřením sobotní návštěvy rockotéky v klubu Vagon. Cesta domů sice znamenala putovat nočními spoji se spoustou nepříčetných individuí, ale míra zábavy za to stála. Zjistil jsem ale, že nezáleží na hudbě, kterou člověk slyší (samozřejmě mě neberte doslovně), ale hlavně na tom, s kým na akci jste. Já měl vždy štěstí a společnost mi dělali kamarádi a přátelé, s kterými byla radost si to užít.
