Milda projevil naprosté nadšení a posílal nám odkazy, které se pojily přímo ke konkrétní hře, ale zásoboval nás i obecnými radami a doporučeními. První stopou, která přišla dva dny před akcí, byl lehce Italsky psaný email. V něm jsme byli vyzváni, jakožto noví zájemci o vstup do familie, abychom se v určený termín dostavili do Karlínského mafiánského baru. Naše nadšení a očekávání geometricky stoupalo. A já, abych ještě trochu přidal na napětí, poslal jsem Mildovi krátce před odchodem z domova, krátkou zprávu. V níž jsem se omluvil, že nebudu přítomen z důvodu silné nevolnosti. Protože Lucka můj podvrh potvrdila, celý výprava se začala sunout zcela jiným směrem.
Krátce po našich zprávách, kdy jsme již čekali na autobusové zastávce, dorazila reakce. Jako náhradníka určil Milda svého bratra Michala. Už nám nebylo tolik do smíchu. Rozhodl jsem se co nejrychleji vyjít s pravdou ven a celou šlamastiku urovnat. Když jsem přijal hovor, hlas kamaráda rozhodně nezněl radostně a smích bych hledal marně. Nabroušen po mě vyžadoval skutečný stav. S tím, že Michala zase odvolá. Naštěstí jak Jana, tak i Lucka nalezli informaci, že maximální celkový počet hráčů je šest a tudíž máme i s dalším členem rezervu. Milda začal pomálu vychládat.
Druhá ulice za Kostelem svatého Cyrila a Metoděje je ozdobena nepřehlédnutelným oranžovým domem s velkými dřevěnými vraty. A na zvonku bylo uvedeno "Maphia game". Byli jsme správně. Zvonek jsme zatím nepokoušeli a počkali na příjezd silnější části. To trvalo jen pár minut a poloprázdnou ulicí se přihnalo černé auto. V obavách jsem pozoroval otevírající se dveře řidiče, jestli nedostanu ještě za uši, ale nic podobného se nekonalo. Milda už měl nasazen svůj úsměv, stejně jako ostatní spolujezdci. Přivítali jsme se, zasmáli se nad zápletkou, která vznikla jednou vymyšlenou zprávou a Milda zazvonil.
Po chvilce zámek párkrát zacvakal a ve dveřích se objevil mladík v klobouku, v bílé košily, černé vestičce, tesilkách a lakárkách a v ruce držel pistoli. Zeptal se nás, jestli jsme výprava za dobrodružstvím a uvedl nás do sklepních prostor. Místnost byla předělána do podoby baru ze třicátých let, alespoň výzdoba tomu tak nasvědčovala. Mladík (já se dozvěděl, že těmto průvodcům se říká roommasteři) nám ve zkratce popsal situaci. I na přivítací drink došlo. Bohužel se moc ke slovu nedostal, protože Milda mu povyprávěl, co se dočetl z internetů :). Stále jsme čekali na nějaký začátek, anebo úvod zápletky. Bohužel k ničemu takovému nedošlo.
Roommaster se celkem nenápadně přesouval ke vstupním dveřím a když stál v nich, oznámil nám, že již není potřeba a zabouchl nám je před nosem. Chvilku jsme na sebe nechápavě hleděli a pak pochopili. Jsme ve hře. Prvotní zmatené pobíhání a řekl bych individuální přístup se po několika minutách změnil na naprosto týmovou spolupráci. Předávali jsme si informace, předměty i nápady. Zkrátka a jednoduše nám to šlo pěkně od rukou. Stejně jako minulý týden, opět největší smutek přišel s nalezením svazku klíčů, jejichž jeden zapadal do únikových dveří. V chodbě se opět objevil průvodce a oznámil nám, že jsme všechny nástrahy vyluštili. Navíc nám pogratuloval, že jsme k tomu nepotřebovali ani jednu nápovědu a zvládli to v pouhých třiceti devítí minutách.
Chvilku jsme si některé scény přehrávali, bavili se o logických spojeních. Roommasterovi nebyla jedno naše rozluštění jasné. Číselný kód jsme zadali správně, ale vodítko bylo poskládáno špatně. Naše odpověď byla zřejmě pro něj překvapivá. Prostě a jednoduše, když to nešlo jedním směrem, zkusili jsme to opačně a klaplo to. Nakonec jsme se nechali ještě zvěčnit, ale publikování snímků je přísně zapovězeno, protože mě o to jedna z hráček (ne moje žena) poprosila.
Mnohokrát děkuji za pozvání, skvělou atmosféru a napětí. Ještě jednou se omlouvám za zmatek, který jsem způsobil. Bylo to příjemné odpoledne a báječně jsem si to užil. Nemůžu opomenout ani pomoc babiky, která hlídala vnoučata. A pozor - Nikomu nevěřte!
