Po krátkém rozmýšlení a diskusí s Luckou (ta byla samozřejmě prvním parťákem) jsem se rozhodl oslovit Káťu s Lukášem. Společných akcí máme za sebou již desítky a nikdy nebyla o legraci, zábavu a dobrou náladu nouze. K naší velké radosti oba pozvaní souhlasili, i když Káťa až poté, co jsem jí ujistil, že nikde neuhoříme, neudusíme se, nic nás nerozmačká a nebudeme čímkoliv penetrování. Zkrátka večer se vrátí v pořádku domů. Tuto informaci jsem neměl stoprocentně potvrzenou, ale počítal jsem s tím, že atrakce určená od deseti let nebude obsahovat práce s kyselinou ani jedy. Poslední chybějící částečkou k naplánování bylo stanovit termín. Osloveným se hodil konec února, anebo začátek března. A já hodil do placu nejnepravděpodobnější alternativu. Devětadvacátého února. Neuvědomil jsem si, že je přestupný rok a navíc toto datum připadá na sobotu. Termín byl bez námitek přijat a nám stačilo jen objednat se.
Volno bylo, přihlásili jsme se na půl dvanáctou, registrace byla úspěšná a nám zbývalo už jen čekat. Samozřejmě, čekání na něco příjemného je daleko delší, než očekávání konce neoblíbené činnosti, ale zvládli jsme to. Navíc se z hodinové hry stal téměř celodenní program. Lukášovi se totiž naskytla možnost být v Praze již v pátek večer. Mohli jsme tedy podniknout pánskou jízdu (Lucka vezla holky k babí na hlídání). A to je pro mě vždycky nezapomenutelný zážitek. Sraz jsme si dali netradičně u Holešovické Alzy, kam jel Lukáš reklamovat výrobek. Časově to vyšlo tak krásně, že já jsem stál na parkovišti pár vteřin před tím, než se přes závoru přiřítilo do areálu červené vozítko jedoucí na rzí pokrytých kolech, s lehkými škrábanci a promáčklinami po celé karosérii. Příjezd tohoto vozidla se naprosto vymykal běžným autům, která sem směřovala. Lukáš, který se na mě culil skrz okno, zaparkoval mezi Superb a Mercedes a vyskočil ven. Jelikož jeho vůz neznal centrální zamykání, musel obskakovat všechny dveře a složitým postupem uvést vchody do stavu zamčeno. Přesunuli jsme se do vedlejší budovy obchodního giganta a Lukáš vyzvedl lístek s pořadím. Téměř ve stejném okamžiku, kdy papír lezl z automatu, se na display objevila číslice stejné hodnoty a Lukáš mohl přistoupit k pultu. Reklamace netrvala dlouho a dopadla úspěšně. S novou objednávkou jsme směřovali do obchodu.
Během přesunu jsme došli k závěru, že reklamace vlastně pozbývá smyslu, neboť reklamovanou funkci výrobek neposkytuje, tudíž nově odebrané zboží bude mít totožný nedostatek. Nikoho ze zaměstnanců tento problém netížil, zboží měli na skladě dost a nové je vždy lepší, než pár měsíců staré. Lukáš odebral zboží a my mohli plánovat večerní zábavu. Já jsem ještě nevečeřel, Lukáš nejedl už několik dní, tudíž bylo chtěné se někde najíst. Protože já jsem toho času držel pohotovost (s pracovním nástrojem v batohu), bylo mi milejší, přiblížit se domovu, než se toulat někde po osmé Pražské části. Lukáš si vzpomněl na restauraci, kterou navštívili během poledne. Jednalo se o Svatojánský dvůr, nedávno nově otevřený podnik. Protože si oba návštěvníci služby i jídlo chválili, neváhali jsme a shodli se. Nacpali jsme se do červené střely (živé to zase bylo, to se musí nechat) a vyšplhali se ke Střížkovu. Na parkovišti, plném aut cizích poznávacích značek, zelo pár mezer a do jedné z nich Lukáš umístil své auto. Vpochodovali jsme se do velmi příjemně vypadající restaurace a poprosili o dvě místa.
Podle výrazu vrchního byla absence naší rezervace velkým problémem, ale nakonec našel řešení a poslal nás s číšníkem. Mladík nám ukázal na tři volné stoly, zamumlal něco o prvním a poslal nás k nim. Abychom nerušili romantickou rodinnou večeři, hodlali jsme zakotvit u toho nejvzdálenějšího stolu, ale byli jsme upozorněni, že první vpravo není první vlevo a tudíž si sedáme špatně. Máme si kidnout hned vedle toho obsazeného. Zřejmě jako provokaci nám položil otázku, jestli chceme taktéž zapálit svíčku. Lukáš si objednal kolu, já plzeň a oba jsme obdrželi jídelní lístky. Vybírat z čeho bylo, ale chutné položky v levé části lístku ostře kontrastovaly s cifrou uvedenou vpravo. Vykulil jsem na Lukáše oči s otázkou, co je to za ceny a on mi odpověděl, že tam měli při jejich návštěvě polední menu. Sklenice s nápojem byly na stole, úprk již nebyl možný. Chvilku jsem váhal nad žebry, ale Lukášova volba cheeseburgeru mi byla sympatičtější a tak jsme si objednali oba to samé.
Během čekání se odehrály dvě věci. Jednak vypli proud a za druhé nám přinesli, naprosto bez našeho podnětu, druhou dávku pití. Ovšem prkénko, které se po nějaké době objevilo přes námi vypadalo luxusně. Miska hranolek, dvě omáčky a burger vysoký osm prstů. Zkrátka nádhera. Protože proti všem pravidlům jím hamburger vždycky stejně - sundám vrchní klobouk a ostatní jím pomocí nože, neudělal jsem výjimku. Lukáš se pustil do konzumace stejným způsobem, jen měl chudák smůlu v tom, že byl rychlejší a smlsnul papričku na vrchu. Trochu se zbarvil do červena, vyklopil do sebe půl sklenice a pak mi zastřeným hlasem doporučil, abych to malé peklo nejedl. Poslechl jsem a i přes to pocítil pálivost ingredience na zbytku jídla. Hodovali jsme, povídali si a v půlce jídla mi zazvonil telefon. Bohužel číslo mimo můj seznam a já lehce tušil, že mi práce právě zaklepala na rameno.
Nemýlil jsem se. Něco někde někomu nějak nefungovalo. A chtěné bylo, aby to chodilo. A já byl ten, který měl aplikaci přivést zpět k životu. Když to shrnu, uskutečnil jsem asi čtyři telefonáty, přeposílal maily a klikal, kam se dalo. Bohužel jsem od té doby naprosto nevěnoval pozornost Lukášovi, který mezi tím dojedl. Já tu a tam uřízl kousek stydnoucího pokrmu a stresoval se nad faktem, kolik toho nevím. Odchod byl pro mě možný až ve chvíli, kdy bude problém vyřešen, anebo úkoly spočinou na jiných bedrech. K tomu nakonec došlo a my poprosili číšníka, jestli by nám udělal sčot. Na otázku, jestli budeme platit hotově a dohromady, obdržel odpověď že kartou a zvlášť. Trochu se zamračil a poslal nás k výčepu. Hromotluk nás zkasíroval a k odchodu nám popřál hezký večer. I když si nejsem vědom chování přidružujícímu nás k druhé skupině, Lukáš názor personálu zřejmě posílil tím, že mi podržel při odchodu dveře. Navíc mi na parkovišti musel kvůli ne-centrálu otevřít dveře.
Doma se pracovní problém tak nějak vyřešil a my ještě chvilku kecali. Navíc se mi Lukáš pochlubil svými novými lingvistickými znalostmi. Kolem jedenácté večerní, abychom byli na zítřejší boj s časem připraveni a odpočati, jsme zalehli a spali. Já otevřel oči chvilku před sedmou hodinou ranní a protože jsem chtěl Lukáše nechat vyspat, poslal jsem mu jen zprávu s dotazem. Odpověď nepřišla a tak jsem vydedukoval, že spí. Ovšem s úderem celé se ozval z hodin v obýváku křik ptáků a po pár vteřinách přišla zpráva: "Už nespím". Sešli jsme se tedy v obýváku, posnídali a čekali příjezd dam. Kolem desáté hodiny jsme se sešli všichni, udělali kafe a posilnili se Lucčiným, čerstvě upečeným dezertem. I přes mou veškerou snahu o zdržování jsme odcházeli přesně podle plánu, naštosovali se do Lukášova červeňáčka a odjeli do Vinohrad.
Na uvedené adrese nás čekal hezký dům s otevřenou brankou. Telefonní číslo, uvedené na zvonku jsme tedy nemuseli použít. Pomocí směsi dedukce, inteligence a pátracího smyslu (šli jsme po šipkách) jsme našli ve sklepě dveře s vizitkou společnosti. Zazvonili jsme se a čekali. Po chvilce se v nich objevila slečna, přivítala nás a uvedla do malé předsíňky. Omluvila se, že musí druhé skupině dovysvětlit pravidla a pak se nám bude věnovat. My díky tomu měli dostatek času k prozkoumání chodby a hlavně toalety, která obsahovala několik matematických zapeklitostí. Průvodkyně, poté co odeslal druhé řešitele pryč, nás seznámila s příběhem a vysvětlila základní pravidla. Jedním z takových bylo, že věci s nalepeným červeným kolečkem si nemáme všímat. Nejdůležitější pro mě ovšem bylo, že pokud spatří naši bezmocnost, ohlásí zaklepáním podání nápovědy a podsune ji pod dveřmi v papírové podobě. Jelikož dalších otázek nebylo, popřála nám hodně štěstí a vpustila nás do malé místnosti bez kliky.
Byl to pokojík vědce, který obsahoval spousta rekvizit, doplňků, ale i jasných indicií. Pustili jsme se tedy do zkoumání a pečlivě procházeli vše, co nám přišlo pod ruku, pokud to nemělo na sobě červený puntík. Jakmile jsme něco našli, srotili jsme se do chumlu a přemýšleli, co s tím. Minuty plynuly a nám se nepodařilo nikam se posunout. Pak se ozvalo ťuk-ťuk a na podlaze se objevil malý pásek papíru. Nápověda nás skutečně popostrčila dál, ale ne na dlouho. Další zásek. Ťuk-ťuk, další papírek. I když jsme to brali sportovně, trochu mě mrzelo, že se nemůžeme rozjet. Netušil jsem však, že to bylo poslední popošťouchnutí směrem k cíli. Pak nabrala hra ohromné otáčky, tajenky, rébusy a čísla padaly během chvíle. Mým jediným přispěním bylo podání lucerny s elektrickou svíčkou. Ale to mě napadlo až poté, co jsem asi minutu hledal sirky, abych zapálil svícen - zdroj světla totiž chtěla Káťa, aby přečetla další tajenku. Jinak jsem spíš překážel.
Když jsme s posledním cvaknutím zámku objevili kliku (i když ne typickou), bylo mi hrozné smutno. Nejsem sice častým hráčem těchto disciplín, ale toto dobrodružství mě neuvěřitelně pohltilo, moc se mi líbilo a hlavně jsem byl spokojený ve společnosti, která byla kolem mě. Slečna průvodkyně nám přišla poblahopřát k dobrému výkonu, protože jsme celou záhadou prošli během necelých 45 minut. Také nás uklidnila, že první nápovědu podsouvá skoro vždy a druhou nepotřebují jen znalci a nenechavci. Dostali jsme pochvalu za potřebný čas. Vyfotili jsme se, rozloučili a odsouhlasili si společný oběd. Lukáš našel restauraci celkem trefného jména Ztráty a nálezy. Za barem téměř sklepního zařízení jsme našli jednu číšnici, jednoho číšníka a anglicky mluvící společnost mladíků čítající plný zásobník Lukášovi pistole.
Usadili jsme se ke stolu a mezi řevem si sdělovali zážitky právě uskutečněné. I personál měl jisté problémy s odchytáváním objednávky a tak jsme pomalu skládali větu žádající rozjařené návštěvníky, aby se krapet ztišili. Kvůli složitosti jsme frázi nakonec zkrátili na "shut up". Káťě se to nelíbilo, i když to bylo gramaticky zcela správně. Nakonec se problém vyřešil sám tím, že dvanáct rozjetých odešlo neznámo kam. My jsme v klidu poobědvali, trochu nesprávně zaplatili a na velké křižovatce se (tentokrát ne nadobro) rozloučili s Lukášem. Ten totiž autem směřoval jinam.
Lucka, Káťa a já jsme se doma stavili ještě na kafe a pak nasedli do krapet prostornějšího auta a pod vedením Lucky (já požil) jeli na západ. Pracovní povinnosti, které mi během únikovky daly pokoj (jistil mě kolega) se ozvaly pár kilometrů před Kátiným domovem. Ale to už je jiný příběh.
Moc děkuji ježíškovi za krásný dárek, všem přítomným za společnost a nádhernou atmosféru a doufám, že se brzo znovu sejdeme. Pokud někdo váhá nad tím, jestli tuto hru navštívit, mohu jí jen doporučit. Ale pozor, koho si vezmete s sebou. Já udělal výborně.
