Studium na vysoké škole mělo pro mě jeden životní přínos. Poznal jsem tam Mildu (a zjistil, co je zač). Když jsem postával před dveřmi katedry, chystal se na první hodinu a svůj zrak velmi intenzivně upíral do dlážděné podlahy, nemohl jsem přeslechnout vysmátého mladíka, znějícího celou chodbou. Byl jsem si téměř stoprocentně jist, že ten obličej jsem již viděl. Stejně tak i on si byl jistý naším dřívějším setkáním. Zatímco já jsem si na bližší poznání nevěřil, Milda se s tím nijak nepatlal a vyrazil za mnou. Znal mě, protože jsem byl "Áčák" z Betlémské a tudíž není důvodu k tomu se přehlížet. Svým osobitým vokálním projevem (že to slyšeli všichni) mě vyzval: "ty jsi náš ty pojď k nám". V tu chvíli jsme vytvořili budoucí komediální dvojici našeho kroužku. Ostatní spolužáci tu a tam náš humor nepobírali, anebo se tak alespoň netvářili, ale to nám nevadilo. Jediným negativem, který tímto spojením vznikl, byl špatný vliv na moje študování. Ale moje rychlé dostudování rozhodně nebylo způsobeno jen tím.
Úspěšné dokončení semestru na strojní fakultě vysokého učení bylo tou dobou založené na principu kreditů. Vypsáno bylo několik předmětů. Některé byly povinné, některé ne a většina z nich byla zakončena zápočtem, anebo zkouškou. A za úspěšné zakončení byl připsán studentovi kredit. A pro přestup do dalšího semestru bylo potřeba nashromáždit určitý počet kreditů. I když se to nezdálo, jisté předměty byly více než povinné. Například úspěšná zkouška z matematiky byla hodnocena třinácti kredity. A laťka oddělující odpadlíky od študáků byla stanovena na hodnotu dvaceti kreditů. Jinými slovy, bez matiky se studovat nedalo. To že při počítání s maticí je dovoleno úplně všechno, s tím jsem se mentálně pral, ale tato exaktní věda pro mě přestala býti snesitelná ve chvíli, kdy se začaly probírat prostory a operace s nimi. Nebyl jsem schopen pobrat čtyř prostorovou projekci.
Na druhou stranu se ve studijním plánu nacházeli i tak zábavné předměty, jakými byla chemie a hlavně vývoj techniky. Na první ze jmenovaných předmětů nás měl mladý, dlouhovlasý a kudrnatý nadšenec. Při první hodině nám na tabuli načáral vzorec a zeptal se publika, co to je. Zkoumali jsme, někteří chytří pátrali v hlavách, ale správná odpověď z našich úst nezazněla. Profesor se spiklenecky usmíval a když se ho nás zželelo, prozradil nám to tajemství. Je to vzorec přeměny ovoce v alkohol pomocí kvašení. Jinými slovy, tímhle vznikala slivovice. Pak nám prozradil, že jeho úmyslem necpat do nás nudné vzorce, ale rád by, aby nás chemie bavila. V mém případě se jeho cíl setkal s realitou. Byl to první a jediný zápočet, který jsem ukořistil do svého indexu. Přesný opak byl druhý obor věnující se historii strojů. Nebylo výjimkou, že kantor byl současně autor jediné studijní literatury. Ale v tomto případě byl autor celkem zakoukán do svého díla a považoval téměř za nutné, aby každý studen jeho dvousetstránkový pamflet přečetl a nastudoval. Za všechno mluví jedna z otázek ze zkouškového lejstra: "Uveďte výkon prvního parního stroje. Tolerance +/- 5W".
Za ten třičtvrtě rok jsme s Mildou zažili mraky srandy a například sledování kultovních "Star Wars" povýšili do nové dimenze. Místo nějaké nudné (ale asi dost podstatné) přednášky jsme jeli k Mildovi domů sledovat věčnou bitvu světla s temnotou. A aby byl filmový zážitek o to intenzivnější, pořídil nám Milda každému sedm cheeseburgerů od v té době jediného provozovatele západního rychlého občerstvení. Naše nadšení pro Luka Skywalkera bylo tak silné, že když jsme psali zkoušku z matematiky (a já to opravdu jen zkoušel), věnovali jsme podepsání a přečtení zadání pět minut, pak na sebe s Mildou kývli a cestovali zase do Modřan, na další díl. A to tenkrát pan Lucas natočil pouze tři epizody.
Bohužel jsme s Mildou zažili i velmi přetěžkou příhodu. Můj rozpadající se gauč nějakou dobou přímo volal po výměně. V těch dobách nebylo pro mě reálné, abych byl schopen si pořídit nový sedací nábytek. Milda, který znal mé trápení, jednoho dne přišel s informací, že se jeho rodiče rozhodli zhezčit si interiér v podobě nového gauče a ten původní (rapidně zachovalejší než můj) nabízí za odvoz. Samozřejmě jsem nadšeně souhlasil. Problém s převozem mi pomohla vyřešit mamka, která kontaktovala známého vybaveného velkoobjemovým vozidlem a otázka stěhování se taky zodpověděla. To přeci zvládneme sami s Mildou. Vybrat termín byla brnkačka a když jsem se v inkriminovaný den objevil ve dveřích obýváku a čučel na mohutnou lenošku, otevřela se mi čelist. Mildovi se úsměv z tváře vytratil až poté, co nám mám známý (mimochodem chlap jako hora) oznámil, že si mákneme a že on tahat nic nemůže, protože má špatná záda. Popadl jsem gauč na jedné straně a pokusil se jí zvednout. Nic, přišroubovaná. Pak nám Mildův otec doporučil soupravu rozebrat. Ukázalo se, že z útrob sedačky lze vyjmou několik kilo železných tyčí. Nábytek se po úpravách sice nestal lehký, ale rozhodně nebyl tak těžký. Přenášet objemná a těžká břemena z panelového domu, který má prostorné chodby a výtah pro celé skupiny je otázkou síly. Ale dostat stejné břemeno do paneláku, kde se na chodbě sotva minete se sousedem a výtah je pro dva lidi a větší květináč, to chce vytrvalost, odhodlanost a mistrovství v manipulaci. Když nás transportér vyhodil na ulici, dlouho jsme se nerozmýšleli. Nebyl na to čas, protože začalo lehce krápat a vize toho, že si domů nastěhuju vodou promočenou potvoru se mi nelíbila. Jak jinak, málem jsme se sedřeli a duši vypustili. Lilo z nás, nadávali jsme, omlátili jsme, co se dalo, ale do obývacího pokoje jsme nakonec gauč dostali. Vysílenému Mildovi jsem ten večer poskytl azyl (prý).
