Samozřejmě jsme tenkrát netušili, že se jedná o velmi omezenou a upravenou verzi světové Dungeons and Dragons. Nám oproti vypracovaným pravidlům a tlustým knížkám stačili dva tenké sešítky. Pravidla pro hráče a Příručka pána jeskyně. Hře jsem propadl celkem rychle, i když některé věci mi byly hodně dlouho skryty (třeba komplikované hody kostkou a hlavně strategie). Moje první postava, elf kouzelník Raymond, prošla pod taktovkou Pepy mnohými dobrodružstvími a vypracovala se (za časté korekcí hodů) ze slabého učně čarodějského řemesla po váženého starce sídlícího na vlastním hradě se svou manželkou, přáteli a několika ochočenými nesvtůrami.
Hraním této hry jsme strávili s Pepou hodiny, dny a možná celé měsíce. Největší pařanské žně probíhaly během zimních prázdnin, kdy jsme byli týden na horách a samozřejmě v létě, kdy volného času bylo daleko víc a my stanovali na Tatobitské zahradě. Moje vybavení se pomalu ale jistě rozrůstalo a od sešitů čtverečkovaného papíru, několika tužek a dvou šestistěněk jsem se vypracoval k vlastním pravidlům pro začátečníky a pokročilé, trilogii Pán prstenů a několika výtiskům Lone Wolf.
Vzhledem k tomu, že jsem neměl moc kamarádů, kteří by holdovali stejné zábavě, hráli jsme povětšinou ve dvou, anebo třech. Samozřejmě tím byla značně omezena krása kooperace a hraní postav, ale i tak jsem si to vždycky užil. Po Dračím doupěti jsme přešli na krapet vymakanější Stín meče. Ten nabízel více ras, povolání i zbraní. Navíc systém boje pracoval s horními i dolními údy, hlavou a trupem. Na jedné straně to velmi pomáhalo, neboť stačilo někoho pořádně majznout po palici a boj byl ukončen, na druhé straně to podporovalo možnost osekat kousající nestůru aniž by pozbyla schopnosti útočit. Potyček, bojů i válek na zemi, ve vzduchu i ve vodě bylo nepočítaně. Ať už jsem putoval za pokladem a zkušenostmi, hledal ztracenou knihu moudrostí, jel zabít zlého čaroděje anebo vyčistil doupě skřetů, pořád byla zábava. Navíc možnost přiklonit se k dobré, neutrální i zlé straně nabízela přehršel možností. Nutno podotknout, že za zákonné dobro jsme nehráli nikdy, protože vzdát se pokladu ve prospěchu chudého lidu, anebo uhořet při záchraně mraveniště se nám nechtělo. Skutečný diamant vybrousili k dokonalosti Pepa s Tondou když hráli za zákonně zlé bojovníky. Zkušenosti si nahnali vypálením plných stájí a svědka svého nehezkého činu zbavili všech možností k podání informací (jakým způsobem radši nebudu popisovat). Aniž by ho zabili.
Krátkou renesanci prožil Stín meče při mém působení na ÚDV. Kde jsme s Milanem a Márou posedávali v jedné kanceláři nad archy papíru a oddávali se fantazii. Já jsem se překlopil do role vypravěče a klukům připravoval nejrůznější zápletky. Jedinou nevýhodou těchto sedánků byl fakt, že jsme je pořádali v pracovní době a museli tak neustále vymýšlet, proč Mára (jeden ze dvou ajťáků úřadu) sedí v kanceláři na druhé straně chodby. Zase. Už několik týdnů. A lidi ho musí nahánět.
Dračí doupě nejprve ustoupilo moderním počítačovým hrám, volnému času a nakonec dospělosti. Nepočítám s tím, že bych se někdy stal vedoucím zájmového kroužku či vstoupil do komunity seniorních hráčů a proto považuji tuhle životní kapitolu za uzavřenou. Bohužel.
