Jak jsem již uvedl, velký důraz byl kladen na dochvilnost a dodržování časového plánu. Ten například stanovoval, že pět minut před sedmou už máme stát před budovou kuchyně. Tento fakt měl zajistit, abychom od sedmé hodiny začali s odběrem párků (prostě bez nápadu). Všechno se odvíjelo jako po drátkách a my obsadili schody vedoucí k výdejnímu okénku o několik minutek dříve. Tím ale ukrutné tempo také skončilo. V 7:05 se dostavil první z kuchařů a začal cosi hledat. Nejdříve talíře, pak příbory a nakonec samotné párky. O co později jsme začali, o to dříve jsme museli skončit.
S rychle absorbovanou uzeninou jsem usedl na trávník a s hadrem v ruce se pustil do čištění. Stejně jako ostatních bezmála třicet lidí. Vzduchem se nesla vůně oleje a cigaretového kouře. Každá součástka a každý zlom skládačky jsem vyčistil a čím delší dobu jsem tomu věnoval, tím více se mi hadr zabarvoval do černa. Zhruba v polovině určené doby za mnou přišel Eda a upozornil mě na další povinnost. Jakožto velitelský orgán musím vypracovat hodnocení na každého vojáka družstva. Snažil jsem se sice vykřesat jiskru naděje, že se této bohulibé činnosti budu věnovat až doma v klidu, ale nepovedlo se. Lejstra je potřeba odevzdat ještě před ukončením cvičení.
Když Tatry přivezli druhou polovinu naší roty, tedy druhou četu, vyzpovídali jsme její členy. Zajímalo nás hlavně, jestli alespoň tuto noc strávili spánkem. Unavené oči podtrhovaly zamítavou odpověď. Sice vojáci a vojákyně nejeli plný počet hodin, ale o nepřerušovaném spánku se nedá hovořit.
O deváté hodině byla naše četa povolána k odevzdávání zbraní. Seznam součástek, které si máme vzít s sebou se několikrát změnil, ale to by se dalo definovat jako standardní. Zbavil jsem se konečně obou zbraní a ocitl se tak blíže civilu. Pustili jsme se do vyklízení stanů a balení pohodlných a tichých lehátek. Bourání nebylo v naší pravomoci. My jsme byli určeni pro daleko prioritnější úkol. Zbourat KPM a uvést celý areál Klíčovské vodárny do původního stavu. Naposledy jsme se nechali převézt nákladním vozidlem na ODOS a rozprostřeli se mezi ostatní pracující. Protože bližší rozdělení, kde má kdo přiložit ruku k dílu, nebylo dané, hledali jsme práci nárazově. Já jsem se dřině postavil čelem a s vojákem druhé čety přenášel jednotlivé díly betonového ježka. Připadal jsem si užitečný do té chvíle, než nás předešel řidič, který ten samý kus nesl v rukou.
Zábradlí, zábrany, zátarasy, ploty a klubka ostnatého drátu mizely rychle. Stejně tak pozorovací stanoviště na střechách (něco se dolů spustilo, něco se shodilo). Ale velký otazník visel nad spoustou pytlů s pískem. Že musí zmizet nám bylo jasné, ale z nikoho jsme nemohli dostat informaci, kam. Takže jsme se ptali, ale nakonec jen postávali kolem hromad. Když se někdo dostavil a provedl pokus o naše pokárání, upozornili jsme, že existuje několik možností, jak s materiálem naložit. Vysypat (nevíme kam), přesunout (nevíme kam) a nebo naskládat (nevíme kam). A všichni kárající nasadili stejný zkoumavý pohled, dali nám za pravdu a odešli.
Co se s pytli stalo netuším, protože jsem byl zavolán na strážnici, abych vyplnil hodnocení. Pustil jsem se tedy do plnění kolonek a v hlavě konstruoval složité souvětí. Zřejmě jsem u toho vypadal více než komicky, protože mě Eda s Petrem téměř jednohlasně upozornili, že není to brát tak vážně, neboť mé literární výmysly nemají žádnou váhu. Ne proto, že bych to psal já, ale protože se stohy jen uloží (na pozdější vyhození) a nikdo se na stránky nepodívá. Využil jsem tedy šablon odpovědí a velitelské privilegium zpracoval.
Cvičení se chýlilo ke konci. Seznam drobných úkonů se krátil, ODOS byl vyčištěn od našich stop, materiál zkontrolován a uklizen. Polní čapky se změnily v barety a roztroušené chumly vojáků ucelený a jednotný tvar – nástup. Vyslechli jsme si zhodnocení, diskutovalo se na téma budoucích cvičení a pan ředitel poděkoval odcházejícím vojákům. Tedy i mě. Po 13ti letech jsem se totiž rozhodl opustit řady pražské strážní roty a vydat se novým směrem. Uniformu nehodlám ještě nadobro odložit, ale rukáv mi bude zdobit znak jiného útvaru. Jestli se mé očekávání setká s realitou nevím. Zatím v to jen doufám.
Takže tenhle článek bych rád věnoval všem bratrům ve zbrani, s kterými jsem měl tu čest ležet na kavalcích, střelnici anebo lese. Děkuji Vám za měsíce trávené ve Vaší společnosti. Ať už se jednalo o nástupy, čekání, pochodování či běh pod palbou, byl jsem s Vámi rád. Držte se a doufám, že někdy na viděnou. Končit – pozor – rozchod.
