Jak jsem zase bránil vodu

3. díl: Na obdiv turistům

Sobotní budíček byl už ve tři. Noční hlídači se museli rychle přesunout na Staré Město k budování protipovodňových zábran. Ani první víkendová noc nepřinesla vyšší teploty, takže druhá četa opět prožila krušné chvíle. Znovu jsem musel smeknout před jejich odhodláním. Změna strážných provedena podle včerejšího scénáře a hlídání jelo od znovu. Já s Richardem jsme znovu trdlovali ve spletitých uličkách vodárny. Jinak nudné pozorování zpestřilo hlášení jedné z hlídek. Ta hlásila, že v jejich sektoru je silně cítit palivo. Zatímco oznamující dvojice dostala za úkol specifikovat typ paliva a jestli se nejedná o již vyhořelé pohonné hmoty, nám bylo veleno důkladně zkontrolovat všechna vozidla a vrata garáží. Konečně tak přišla ke slovu svítilna. Poctivě jsme svítili na podvozky a očichávali zaparkovaná auta.

sobota 21.09.2019 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDE (polohy a umístění) Praha a okolí /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / kamarád(i) /
KDY (období a interval) více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / práce / zábava /

Krátce po svítání dorazili k plotu dva zvědavci, kteří toužili pořídit si co nejvíce snímků objektu. Jak strážní u plotu, tak i my jsme neustále upozorňovali dvojici, že se dopouští protizákonného jednání, že fotografování areálu není povoleno a že je vyzýváme (to jsem si pamatoval od SPJček), aby od svého jednání upustili. Jedinou reakcí byl smích a pichlavé poznámky. Některé strážné to brali sportovně, někteří by se rádi pustili do složitých větných obratů. Náhodné opruzování kolem plotu zarazila až přivolaná policie.

Kolem sedmé jsme byli propuštěni na snídani. Popíjeli jsme čaj a já, při pohledu na vojáky konzumující konzervy, děkoval své pevné vůli, že jsem si salám nesežral už včera (i když chuť byla). Nedostatek spánku a silná únava byla vidět všude kolem. Vojáci buď konzumovali první stravu, spali, anebo klimbali. Velmi příjemnou informací bylo oznámení velitele čety, který zanechal naše družstvo na odpočinku a v plotu nechal třetí družstvo. Já jsem oddechový čas věnoval kolektivní rozmluvě s velitelským sborem naší čety. Sice se to moc neslučovalo s řády, ale dalo by se to specifikovat jako utužování kolektivu. Mezi hlášeními, které přicházely v dosti krátkých intervalech jsme se s Edou a Petrem bavili o všem možném, hlavně kravinách a hodně jsme vzpomínali.

Krátce před obědem jsme nastoupili jako nová směna KPM a já se těšil na další sérii přijíždějících, odjíždějících, neustále se vracejících a povětšinou vodárenských vozidel. Bylo nám ale jasné, že s velkou pravděpodobností dojde k nějakému nástřelu. Za prvé nám byla tato informace neoficiálně a přísně tajným kanálem předána a za druhé každý voják, který umí alespoň trochu počítat si dal dohromady několik faktů. V zásobníku máme deset ostrých. Odpoledne odjíždíme do Prahy a vracíme se až večer. Na turisty určitě střílet nebudeme, večer nám to nepovolí, brzo ráno budem balit a jak je obecně známo, vrácení zbylého materiálu se v armádě obávají. Znamená to stohy papíru. A skutečně tomu tak bylo.

Rádiový provoz zhoustl a několik stanovišť upozorňovalo na pohyb dvou podezřelých osob. Dva gauneři se blížili k vodárně a skoro nerozeznatelně byli podobní dvěma postavám, kteří tu už třetí den dělají problémy. Tentokrát však nepřišli až k nám a nefotili si nás, anebo se nepokoušeli propašovat do areálu zbraň. Hezky na padesát metrů po nás začali kropit. Nacpali jsme si chrániče sluchu a vyfasovanými deseti náboji intenzivně opětovali palbu. Pár vteřin poté, co první z družstva hlásil munici na nule jsme se u plotu vystřídali. Koloběh se stále opakoval, až jsem se na suchu ocitl i já. Usoudil jsem, že schováváním za betonovým valem tuhle bitvu nevyhrajeme a nařídil jsem, abychom se všichni (Michal, Roman a já) stáhli k velitelství KPM. Nebylo tam sice bezpečněji, ale zato se tam nacházela vysílačka. Několik vteřinek poté, co jsem zaklekl u ostatních kluků a měl za to, že jsme všichni, na horizontu se objevil Míra s kulometem a pelášil jako o život. Nevěřil jsem svým očím a svému bystrému úsudku. Já tam nechal jednoho člena.

Co se odehrávalo poté byla jakási melodramatická scénka. Byli jsme vyzváni, abychom vystříleli všechnu munici a stalo se. Tedy kromě Míry, který dostal (jako pokaždé) zbraň k ničemu a nebyl schopen z prehistorického lešení (jak kulomet přezdíváme) vyždímat ani jednu ránu. Na druhé straně plotu ale tu a tam rána padla a navíc výtečníci chodili kolem. Chvilku jsme byli schovaní, pak jsme si stoupli a pokládali celou přestřelku za ukončenou. Nato se na place objevil postřelený voják. Zamyslel jsem se a postupoval přesně tak, jak mi bylo příslušníky VP doporučováno. Určil jsem dva členy družstva, aby postřeleného ošetřili a hlavně zajistili místo činu. Zvlášť jsem je upozornil na nutnost sledování zbraně. Následoval příjezd sanitky, vozidla vojenské policie a k našemu velkému překvapení i vozidlo městské policie.

A začaly se dít věci. Saniťáci se pustili do ošetření celkem realisticky namaskovaného průstřelu hrudníku. Městští policisté byli ujištěni, že nedávná střelba je stále pod kontrolou a spadá to cvičení a občan oznamující tento fakt se jen seknul. Vojenští policisté mou jasnozřivost přehlíželi a zajištění zbraně a místa činu nepovažovali za nutné. Co jsem ale opravdu nečekal, nastalo hned po odjezdu všech tří vozidel. Dorazil za námi pan kapitán a na mou hlavu dopadly hned tři výtky. Nebyl vyhlášen konec výjimečného stavu a my nejsme skryti. Navíc vojáci poskytující první pomoc jsou bez helem a vrcholem je, že jsme nehlásili pohyb diverzantů (když už jsme neměli náboje). Kupříkladu já jsem byl pozorován za plotem. Jak je vidět, na post velícího se prostě nehodím.

Slavný boj o Klíčovskou vodárnu byl skončen. S drobným časovým posunem jsme se naobědvali (ti silnější pozřeli konzervu), odevzdali zbraně a ve stanovém táboře se chystali na příjezd dopravního prostředku. Střežení ODOSu za nás převzala čtveřice dobrovolníků. Kolem druhé hodiny dokodrcal hasičský autokar, my do něj nastoupili a plynulou jízdou se ocitli na Kampě. První dojem byl velmi pozitivní. Zaměstnanci magistrátu nás totiž uvítali, poděkovali za pomoc a vybavili nás jedním párem pracovních rukavic, helmou a dvěma řízky s chlebem a okurkou. Mé srdce a žaludek zaplesaly. Udržení pochodového tvaru mezi cizokrajnými turisty nebylo v našich silách a náš pěší přesun na shromaždiště připomínalo výlet trempů. Bohužel.

Když jsme se poprvé setkali s bojovníky druhé čety, nemohl jsem uvěřit svým očím. Dva metry vysoký Adam, neustále s úsměvem na tváři a dobrou náladou, připomínal zombíka. A nejen on, ale všichni. Zápřah dvojky byl očividně intenzivní. Když jsme se zeptali, jestli vůbec někdy spí, živoucí mrtvoly nám oznámily, že za poslední tři dny naspaly asi pět hodin. Prošli jsme si úsek, přebrali si nářadí a přesunuli se pod Karlův Most, kde se finalizovala stavba zábran. Při stavbě jsme nemohli (možná nesměli) pomoci, takže jsme seděli na lavičkách dětského hřiště, anebo zemi, ládovali se řízkem a pozorovali nebohé vojáčky s modrými helmičkami na hlavách. Skutečný majstrštyk se povedl svobodníku Adamovi, který na chvilku zmizel, načež se odněkud objevil s konvicí kávy. Z kapes posléze vytáhl plastové kelímky, dvě hrsti mlíček, spoustu cukrů a míchátka. Dobré časy však brzo skončily. Dílo bylo dokončeno, zaměřeno a prohlášeno za provozuschopné. Přišli jsme na řadu.

Bourání mobilních protipovodňových zábran probíhá v opačném pořadí, než stavění (překvapivě). Nejprve je potřeba odstranit vzpěry, vyšroubovat matici napínacího drátu a poté jej sundat. Pomocí páčidla odemknout zámky, uvolnit a vyndat příčníky. Vyšroubovat třicítky matice, které drží vztyčené slupice (strašný slovo), slupice položit a do otvoru nainstalovat krytku. Všechen materiál je potřeba uložit na palety, anebo železné nosiče a svázat jej, aby bylo možné jej uložit do kamiónu a následně jej uskladnit. Nic problematického to skutečně nebylo. Jen slupice jsou těžké (některé hrozně), náš úsek měl zhruba čtvrt kilometru, přístup byl v některých místech velmi obtížný, skladovací místa byla někde jinde a času bylo málo. Pustili jsme se do toho a vodotěsná zeď začala pomalu mizet.

Začátek byl trochu zmatený, ale nakonec jsme nasadili celkem uspokojivé tempo a práce odsýpala. Přeskupovali jsme se do různých skupin, každou chvilku dělali něco jiného. Když bylo někde potřeba přiložit ruku k dílu, přiložili jsme jí. Když bylo někde rukou dost, nepřekáželi jsme. Nakonec jsme s Petrem vytvořili dvojici bořící patice, šli naproti rozebírajícím a fungovali, dle mého názoru, naprosto dokonale. Pohybovat se šest metrů nad hladinou Vltavy, s romantickým pohledem na osvětlený Karlův Most, to byl zážitek. Celá stavba zmizela za svitu elektrických luceren kolem deváté večerní po zhruba čtyřech a půl hodinách. Navíc jsme obdrželi ještě balené sendviče a pití (to je pane starost).

Od odpočinku nás oddělovaly jen dva nástupy. Jeden děkovací, ještě na Kampě, jeden u autobusu. Druhý ze zmiňovaných trochu zpestřil Žabák (svobodník Michal), když se před zraky dvou příslušníků policie šel odskočit do křoví. Naštěstí k tomu nedošlo a dotyčný byl upozorněn na nedaleko stojící mobilní toaletu. Policisti nevěřícně kroutili hlavami a schovali svoje pokutové bločky.

Ve stanovém táboře jsme nafasovali zbraně, vykoupali se a zalezli do spacáků.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 26.11.2019 08:20:32

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Asi se moc nevyspíme

Po jednom zmeškaném letním cvičení se armáda opět ozvala a já byl povolán na zářiové pražské manévry. Již z velitelského víkendového setkání, kde se vytvářely stohy papírů, jsem nabyl nepříjemného dojmu. Moc se nevyspíme, bude to náročné (fyzicky a časově) a mnoho nás nebude. Dvoudenní taktické přípravy odhalily dvě hlavní události cvičení. Jednak budeme tři dny držet nepřetržitou strážní službu kolem Klíčovské vodárny, za druhé nám připadla čest stavět a bourat protipovodňové zábrany na Kampě v rámci cvičení složek IZS. Konstruování smysluplného a fungujícího systému střídání stráží byl úkol velmi obtížný. Naštěstí jej zpracovali lidé schopní (VČ a ZVČ) a uvědomělí. Bohužel na povrch vyplul fakt, že jedna četa (druhá) bude plnit střežení v daleko nepříznivějších podmínkách než my. Zůstaly na ně totiž noční.

2. díl: Scény jako z filmu

Chladno, které v tyto dny panovalo venku po dvaadvacáté hodině zapřičinilo, že jsem se otravného zvuku budíku nemohl dočkat. Zhruba od tří hodin jsem se převaloval na lůžku, vyráběl skřípavý zvuk a přidával ho k ostatním ruchům vojenského spánku (chrápot, prdění, vzdechy a další neidentifikovatelné). Krom zmrzlých nohou jsem se klepal i v oblasti stehen a zádového sedacího ústrojí, protože kvalitní armádní spacák nebyl schopen ochránit mě od faktu, že zpod lehátka táhlo. Jak se začaly ozývat z různých koutů stanu různé melodie, počaly se rozsvěcet i světla. Různých intenzit, různých teplot, různých zdrojů. Naše četa se připravovala na nástup do své první směny.

3. díl: Na obdiv turistům

Sobotní budíček byl už ve tři. Noční hlídači se museli rychle přesunout na Staré Město k budování protipovodňových zábran. Ani první víkendová noc nepřinesla vyšší teploty, takže druhá četa opět prožila krušné chvíle. Znovu jsem musel smeknout před jejich odhodláním. Změna strážných provedena podle včerejšího scénáře a hlídání jelo od znovu. Já s Richardem jsme znovu trdlovali ve spletitých uličkách vodárny. Jinak nudné pozorování zpestřilo hlášení jedné z hlídek. Ta hlásila, že v jejich sektoru je silně cítit palivo. Zatímco oznamující dvojice dostala za úkol specifikovat typ paliva a jestli se nejedná o již vyhořelé pohonné hmoty, nám bylo veleno důkladně zkontrolovat všechna vozidla a vrata garáží. Konečně tak přišla ke slovu svítilna. Poctivě jsme svítili na podvozky a očichávali zaparkovaná auta.

4. díl: Konec

Poslední noční spánek byl delší, ale rozhodně nebyl vydatnější. Bohužel jsem opět vstával s pocitem nevyspání a chlad ovládal mé tělo. Naštěstí jsme nemuseli tak dlouho, jako v minutých dnech, očekávat příchod slunce. Ranní program byl jasný a napjatý. Čas zbývající do snídaně využít na balení věcí a po ní se pustit do čištění zbraní. Na devátou hodinu bylo totiž oznámeno jejich odevzdávání. Volného časového prostoru nebylo na rozdávání. Za svitu čelovky jsem vsoukal do batohu všechno, co neslo mou jmenovku, ruksak vytáhl na trávu a chystal se na snídani.