Před Kbelskou vojenskou ošetřovnou se to v sedm hodin ráno hemžilo vojáky. Protože se mi i přes velmi krátkou vzdálenost od bydliště podařilo dorazit o pár minut později, vmísil jsem se nenápadně do davu a svou nedochvilnost zamaskoval. Hned několik minut poté, co jsem se zařadil k ostatním jsem byl vyvolán k lékařské prohlídce. Ta probíhala velice dynamicky. Sestře jsem nadiktoval své jméno a příjmení, na ruku si nechal nasadit límec s tlakoměrem a pár vteřin počkal. Když přístroj ukázal uspokojivé hodnoty, přešel jsem k panu doktorovi a ujistil ho, že se cítím zdravě, nic se u mě nezměnilo a dle svého přesvědčení jsem schopen absolvovat cvičení. Takto úspěšně prošli kontrolou všichni přítomní.
Byl jsem stanoven velitelem druhého družstva první čety. Toto bojové seskupení mělo postupně šest, sedm, osm, devět, osm a nakonec devět členů včetně mě. S polovinou lidí jsem se již setkal, anebo je alespoň znal, druhá čtveřice byla pro mě nová. Co mi ale dělalo starosti byla absence mého zástupce Petra, z něhož generalita udělala velitele družstva třetího. Samozřejmě zcela právem.
Poté jsme nafasovali zbraně, jak osobní, tak dlouhou a byli vyzváni k nástupu. Po krátké přivítání a shrnutí pana ředitele následovalo nejkratší poučení o bezpečnosti co jsem kdy slyšel od pana majora. To bylo navíc zpestřeno výstupem polských studentů, kteří nám dvakrát autobusem a dvakrát pěšky (tam a zpět) prošli tvarem, když se pokoušeli navštívit letecké muzeum. Bezúspěšně. Bylo zavřeno.
Stanový tábor, respektive místo budoucího stanového tábora bylo vzdáleno asi 150 metrů. Tudíž pěší přesun byl nejjednodušší a nejrychlejší řešení. Popadli jsme výstroj a jako zelený had se přesunuli do areálu vojenských kasáren. Tam jsme rozeseli své batožiny po trávníku a čekali na další instrukce. Vydání finálního rozkazu chvilku trvalo. Armádní nařízení (nákladní vozidlo může vozit pouze 16ks živých tvorů), drobnější úkoly (fasování někde něčeho) a lidské potřeby znemožňovaly jasně definovat, jaké jednotky budou přebírat ODOS. Nakonec bylo rozhodnuto tak, že mi posečkáme na aktuální pozici a vyslány budou druhá dvě družstva. Čekali jsme. Převoz ze stanového tábora na objekt střežení byl realizován „kyvadlovou dopravou“ v podobě vojenské Tatry. Nestačili jsme se ani rozkoukat a byl nejvyšší čas popadnout vercajk, naskákat na korbu a odjet. Vozidlo zastavilo na malém plácku před hlavní budovou, která se po dobu cvičení stala strážnicí a vlastně centrem dění.
Program byl v lehkém časovém skluzu (klasicky) a nároky na úpravy objektu byly vysoké. Pustili jsme se tedy do budování opevnění a zajišťování objektu. Podél plotu musely vzniknout palebné postavení z pytlů, na střeše dvou budov pozorovatelny, u brány KPM s množstvím zátarasů. A samozřejmě jsme nemohli opomenout metry a metry ostnatého drátu, který byl předurčen pouze k jednomu účelu. Aby byl natáhnut podél plotu. Času málo, práce dost a sil na rozdávání. Pro mě tedy pouze v prvních pár minutách. Když jsem podesáté kulhal s pytlem písku na zádech k nejvzdálenějšímu palpostu, funěl jsem jak sentinel. Bohužel pro jeden okop nestačilo pouze deset pytlů a okopů bylo šest. Ale od naprostého kolapsu a zhroucení mě zachránila jen hanba, kterou bych utrpěl. Ostatní příslušníci totiž kmitali, jako by nosili peří.
Všechno jsme nakonec zbudovali podle plánu i když finalizace probíhala v duchu rozebírání již postaveného. Ukázalo se totiž, že první úkryty byly postaveny velice bytelně a pozřely mnoho pytlů, které na konci chyběly. Tedy přesněji řečeno, chyběla náplň v nich. To ale nebylo nic, s čím bychom si nedokázali poradit. Strážnici obsadili velitel čety a jeho zástupce, jednotlivá postavení určení strážní a na KPM se přesunulo celé družstvo. Od sedmnácté hodiny měla být vodárna plně provozuschopná a pod přísným dohledem naší jednotky. Tak tomu skutečně bylo. A první hlídku, dvanáctihodinovou, držela druhá četa. My jsme se proto objekt opustili a přesunuli zpět do stanového tábora.
Obavy z toho, že budeme muset ještě stavět stany se nestaly skutečnými. Logisti nám dočasné ubytování postavili a my si mohli zavazadla rovnou uložit. K uložení těl však ještě nebyl čas. Na travnaté ploše na nás čekala trojice instruktorů (některým již známí) vojenské policie. Jejich doménou byly techniky CRC, tedy zvládání davu. Pan praporčík mluvil jasně, svižně a k věci. Dostaneme obuchy a helmy, na převlíkání se do brnění není čas. Pak budeme lítat po asfaltu a zkoušet si probranou (zopakovanou) látku. K tomu všemu ale dojde až poté, co si naplníme útroby. Nahrnuli jsme se tedy do jídelny, nasázeli do sebe karboš a spěchali zase zpátky. Za pozdní příchod hrozila zvláštní penalizace. Obuchem přes ledviny.
Na zopakování mnoha témat nám zbyla z celého dne jen půlhodina. A to skutečně nebylo mnoho. Výcvik tedy probíhal „letem světem“ a připomínal rojení divokých čel než technicky zvládnuté taktické přesuny. Nemalým dílem jsem se o tento chaos zasloužil já. Krom jiného se mi povedlo poplést si ruce a splést si povel. V prvním případě to znamenalo, že se sedm vojáků nacpe do metrové mezery, v druhém případě jsem je poslal kupředu, když jsem je chtěl nechat se vrátit. Nervozita a pramalé zkušenosti prostě dělají divy. Několikrát jsme zadrželi velitele čety a já si do paměti vryl větu: „já nežádám, já vyzývám“.
Praporčík, který se v průběhu našeho nácviku někam vytratil se najednou objevil uřícený s oznámením, že si máme okamžitě nastoupit, protože u místní brány je nabroušený dav a naším úkolem je drbany vyprovodit ven a předat je spravedlnosti. Za srandu jsme to považovali do té chvíle, než jsme u vchodu do areálu spatřili asi dvacet lidí s transparenty požadující odsun ozbrojených jednotek, mír a kytičky pro všechny lidi a zavedení anarchie coby státního zřízení. Ke slovu se dostal velitel čety, aktuálně v roli velitele zásahové jednotky a začal jednat. Několikrát vyzval skandující skupinu k opuštění prostoru, upozornil je na jejich protiprávní jednání a poukázal na možné použití donucovacích prostředků. Nikdo to nebral vážně, takže jsme se do nich pustili, mlátili je hlava nehlava a když se několik osob válelo v krvi, ostatní utekli. No, tak takhle ne.
Nikdo to nebral vážně, takže jsme provedli několikrát vytlačení (cvičený před pár minutami), načež se dav ocitl daleko za svými původními pozicemi. Jedinou jeho reakcí bylo si sednout a klást pasivní odpor. S drobnou pomocí kolegů, tonfy a páky jsme živý řetěz rozpletli a výtečníky zajistili. První scénář obsahoval mraky chyb, na které jsme byli v následném brífinku upozorněni a akce se spustila znovu. Krom instruktorů a pověřeného fotografa sledovalo klání ještě několik obyvatel vedlejšího domu. Jestli se jim to líbilo netuším, ale podle blesků bych řekl, že si pořídili pár snímků do rodinného, nejspíše sdíleného, alba.
Třetí repríza se stala i finální. Byli jsme propuštěni do stanů, lehli si na neuvěřitelně skřípající lůžka, zalezli do spacáků a zavřeli oči s tím, že o půl čtvrté je budíček.
