Pár slov ke kuchyni
Asi nejočekávanější a nejslibnější změnou byla kromě koupelny kuchyňská linka. Lucka se těšila na nové království, já se těšil na moderní design jednadvacátého století. Když jsme kuchyň nechávali vypracovat a objednat (kde zadání bylo totožné s architektonickým návrhem) a domlouvali se na dodání, pan poradce doporučoval nejprve zaměření a následné zadání do výroby. Tím by se ale časový harmonogram hodně protáhl a nám se nechtělo čekat. Dospěli jsme tedy k dohodě, že pokud budou dodrženy rozměry, které jsou uvedeny na plánu, není problém objednat kuchyň okamžitě a montáž bude probíhat za 6 – 8 týdnů. Protože v bytě nezbyde jediná příčka, není tedy důvod obávat se nějakými rozměry. Souhlasili jsme.
Stavba vesele probíhala, týdny plynuly a protože se blížil termín dodání, měli jsme návštěvu. Do rekonstruovaného bytu, kde všechny zdi stály a koupelna s toaletou byla obložená se dostavila parta lidí, kteří přišli jednak zaměřit skříň a za druhé ověřit připravenost místnosti pro montáž kuchyně. Zatímco jsem slečně odpovídal na otázky ohledně nábytku, ozval se z druhého konce prostoru nehezký povzdech. Délka příčky, podél které bude stát kuchyň, neodpovídala zadání. Opálený pracovník (později jsem se dozvěděl, že se jednalo o majitele) si mě zavolal, na přiloženém laserovém měřítku mi ukázal cifru a potom plánek kuchyně. Skutečnost byla o 7 – 10 milimetrů kratší než zadání. Navíc zde nebyl započítán rozměr obložek. Krátce a jednoduše, sečteno a podtrženo se sem ta kuchyně za stávajících podmínek nevejde.
Stál jsem tam jako opařený a několikaminutový monolog dovolenkově oblečeného pána ani nevnímal. Vzduchem jen lítaly cifry. „Kuchyň je ve výrobě, tamhleto je špatně, tohle je málo nakřivo, tohle je naopak úplně křivé, tady to bude potřebovat úpravu, tohle je za dva litry, tohle je za třicet tisíc“. Nevěděl jsem, jestli mám utéct, anebo hledat podnájem. Pečlivě jsem si poznamenal nedostatky s tím, že je budu následně konzultovat. Pak jsem byl propuštěn do nadějných rukou a mohl se dál věnovat skříni. Vzhledem k tomu, že bylo jen u plánování, nebylo nedostatků. Hned co jsem vyprovodil tým z bytu, předal jsem nemilou zprávu Lucce. Její pocity nemusím uvádět.
Následovalo několik telefonátů, pár návštěv, nějaká domluva a řešení se zdálo být na světě. Zeď byla skutečně kratší. Ale vybourání a prodloužení prostě nebylo myslitelné. Od dodavatele kuchyně jsem dostal návrh, že objednaná (a již zadaná do výroby) čtyřiceticentimetrová potravinová skříň se vyhodí a místo ní se objedná o deset čísel menší. Samozřejmě je to časově a finančně náročné. Stavbyvedoucí ale přišel s dalším návrhem. Kuchyň bude instalována v původních rozměrech, obložky se budou montovat až po kuchyni a pak se to „nějak“ udělá. Protože nikdo z naší rodiny není odborník na krátké zdi, souhlasili jsme a čekali, co kdo vykouzlí.
Třikrát jistič
V předchozích dílech jsem popisoval, jaké byrokratické trápení nastalo při odhlášení plynové přípojky. Bohužel jsem netušil, že s elektrikou to bude hodně podobné, možná horší. Protože mě elektroinstalatér ujistil, že světla i zásuvky fungují a pokud nebudou zapnuty jiné spotřebiče, poběží i trouba, navýšení jističe jsem urgentně neřešil. Když přišla řada na tento problém, podal jsem žádost u dodavatele a čekal. Dostal jsem sice potvrzení, že moje elektronická žádost byla zařazena do fronty, ale výsledek žádný. Ten jsem spatřil až po týdnu, co jsem se zastavil ve schránce a našel tam dopis od dodavatele a v něm dopis od distributora. Ano, i tady se bude hrát na třetího vzhledem k mému rozhodnutí přejít k jiné společnosti.
Literární úkaz o šesti stránkách obsahoval listy různorodé. Jednak mě papíry vyzývaly k tomu, abych znovu vyplnil údaje, které jsem již uváděl v žádosti (a nemyslím tím adresu), pak jsem měl zplnomocnit dodavatele, aby mne zastupoval ve věci navýšení. Všechno jsem hezky vyplnil, oskenoval a poslal elektronicky. Přece kvůli tomu jsem tu změnu dělal. Že bude vše probíhat elektronicky a já přispěji k šetření lesů (tedy jejich zbytků). Jenže situace se opakovala. Po týdnu jsem šel vybrat schránu a vida. Čekala na mě nová lejstra potřebná k uskutečnění navýšení jističe. Zůstal jsem ale ještě v klidu a bedlivě četl. Bohužel ani po pěti přečteních jsem nepochopil, co musím udělat. Byl jsem zaúkolován třemi navzájem se předbíhajícími činnostmi a nebyl schopen pochopit, co vlastně mám udělat jako první. Zavolal jsem tedy na zákaznickou linku a udělal ze sebe hlupáka, který potřebuje navést. Dostal jsem jasnou odpověď, skládající se ze třech bodů. Mám zaplatit jakýsi poplatek, objednat si revizního technika a po jeho návštěvě odnést do deseti dnů potvrzené vyjádření na pobočku.
Zaplatil jsem tedy šest tisíc, které byly žádány a hodlal si objednat revizního technika. Na druhé straně telefonu se mě mladý muž zeptal, jestli jsem splnil hlavní podmínku a vymodrlil na mě neuvěřitelnou definici něčeho, co jsem si musel zapsat. Ujistil jsem ho, že elektrikář provedl kompletní instalaci u mě doma a tedy předpokládám, že podmínku jsem splnil. Týpek mi bez jakýchkoliv emocí oznámil, že po mě chce potvrzení, že elektrika je vyvedená z bytu až k rozvodné skříni. Jedinou práci, kterou technik provede je výměna jističe a propojení vodičů. Víc nic. Pokud nebude odběrné místo takto připraveno, technik odjede a já zaplatím výjezd. Chvilku jsem tápal a zeptal se, za co jsem vyplázl šest litrů. Jak bylo snadné očekávat, jednalo se o všimné, aby se daly věci do pohybu.
Kontaktoval jsem elektroinstalatéra, aby mi připravenost potvrdil a navíc namontoval osvětlení bytu (to jsme s Luckou mezi tím pořídili). Samozřejmě to nebylo hned a rozhodně ne v mimopracovní dobu. Opět jsem po několika dnech (možná týdnu) trávil oběd na cestě. K mé velké radost elektrikář shledal rozvod totožný se zadáním a utvrdil mne v tom, že revizák může přijít. Spokojeně jsem zacvakl dveře, nechal řemeslníka pracovat a utíkal do práce (v bytě ještě žádné věci nebyly).
Znovu jsem volal na zákaznickou linku a dožadoval se návštěvy revizního technika. Vzhledem k tomu, že na obě položené otázky (jestli jsem zaplatil, jestli je vše připraveno) jsem odpověděl kladně, obdržel jsem termín (ve vskutku příjemnou dobu 12–14 hodin). Nebylo to zrovna fofrem, ale hlavně, že bude hotovo. Přesně mezi rozsahem se ke mě dostavili dva příslušníci (jeden kulatý, druhý vyzáblý) cechu PREnergetického a pustili se do práce. Jeden zaujal pozici „na bobku“ u venkovního rozvaděče, druhý šel kontrolovat byt. Co následovalo mě chvilku bavilo a pak rozzuřilo. První potřebou byly štafličky. Silnější ze dvojice se po nich vyšplhal k domovní rozvodové skříni, demontoval jí a začal zkoumat, jak je to zapojeno. Zřejmě z nutnosti zvěčnit se zanechal na vymalované zdi šedé otlapky. Pak se začal v kabelech rýpat šroubovákem tak umě, že mu třikrát vypadlo nářadí z kapsy. Prosil jsem všechny svaté, hlavně kvůli němu, aby na podlahu neudělal díru. Řevem přes celou chodbu si s kolegou ověřil správnost zapojení a začal montovat plastový kryt zpět. Fakt, že mu plastové víko nesedělo, ho nezajímal a rozhodl se ho přinutit ke spolupráci silou. Začalo se ozývat praskání a já ho již s menším důrazem upozornil, že takhle ne. Společnými silami jsme kryt umístili správně. Když pracovník dotahoval pravý spodní šroub již podesáté, konstatoval, že je nejspíše stržený závit, ale to není jeho práce.
Naivně jsem si myslel, že tím to končí. Omyl. Hubeňour se s dráty pořád ještě vztekal. Montér se přemístil k němu, usadil se na schodech a vybalil lejstra. Já se pochopitelně přesunul s ním. Byl jsem informován, že musíme vyplnit příslušné dokumenty. Potvrdil jsem mu iniciály, adresu a kontakt, číslo smlouvy a žádost si opsal z dokumentů. Pak vzal do ruky kalkulačku a ukázal mi displej. Na něm byla číslice 3990. Nechápavě jsem na něj koukal. Vysvětlení pochopitelně následovalo. 1800 revizní zpráva, 1200 práce, 660 nový jistič a 330 kabeláž. Ale protože jsem hodný, těch devadesát mi účtovat nebude. Vykulil jsem oči. Jak další čtyři tisíce? Pán se zasmál a ujistil mne, že nejsem jediný, koho to překvapí, že koupě spotřebiče je levnější než jeho následné připojení.
Musel jsem utéct a schovat se do bytu. Jája s Pájou ve mě prostě budili agresi. Uklidňoval jsem se pohledem z okna, ale moc to nepomáhalo. Jejich komický dialog byl totiž dosti hlasitý. Navíc pan kazisvět neustále telefonoval a při hovoru chodil po chodbě sem a tam. Po půl hodině jsem byl přizván k podpisu. Pán mi hezky vysvětlil, co čmáranice na papírech znamenají. Nejvíc mě ale zaujala cifra 4600 Kč. Abych nevyvolal nepřátelskou atmosféru, zeptal jsem se, jestli navýšení ceny oproti původní bylo způsobeno větší pracností. Ne, původně to bylo bez DPH. Vytáhl jsem bankovky a zase přišla studená sprcha. Úkon se dá uhradit pouze kartou, anebo bankovním převodem. A to, že jsem si platbu na místě ověřoval na infolince pouze znamenalo, že v centrech nic nevědí (slova revizáka). Obdržel jsem dvě listiny. Potvrzený formulář a daňový doklad. Nehmatatelná byla pak informace, že se s lejstrem mám do čtyř pracovních dnů, tedy nejlépe ještě dnes, dostavit ke svému dodavateli a odevzdat ho. Jinak hrozí, že celým cirkusem budu muset projít znovu. Nato se pánové rozloučili a odešli.
Pro jistotu jsem zavolal na informační linku dodavatele a ověřil si, kam že mám papír donést. Odpověď zněla jasně. Na náměstí Bratří Synků, kde sídlí PRE. I když jsem toho rajzování po ulicích měl za dnešek dost, rozhodl jsem se neodsouvat tuto povinnost na další dny a celou věc finalizovat. Dostavil jsem se k okýnku a tam vyblekotal nesouvislou větu a ukázal papír. Paní se mile usmála, dokument zkontrolovala a zeptala se mě, proč jsem to přinesl sem, když jsem to měl doručit svému novému dodavateli. Jakmile viděla můj zbídačený pohled, ukončila mé vstávání a vstřícným hlasem mi oznámila, že to samozřejmě můžeme vyřídit i spolu. A jak řekla, tak se i stalo a já konečně uzavřel žádost o navýšení jističe. Mezi těmi všemi komplikacemi, potížemi, bariérami a nástrahami byla tohle konečně milá zkušenost. A konečně už můžeme vařit indukčně.
V neposlední řadě u nás proběhla montáž dveří, která dopadla více než výborně. I když se to na první pohled nezdálo, dveře barevně ladí s podlahou. Prvotní rozdíl odstínů byl způsoben nevytřenou podlahou. Kliky neskřípaly, dveře doléhaly. Po čtrnácti dnech se sice musel dostavit technik, aby dveře seřídil, ale proběhlo to v rámci doúpravy šoupaček. Jen v bodech uvedu, že se k nám dostavil také zedník, který napravoval krátkou zeď, pánové, které nám za kuchyňskou linku nainstalovali skleněnou stěnu a technik UPC. To když jsem k modemu připojil jiné trafo, než bylo záhodno a internet neinternetil.
Musím moc poděkovat Lucce, která veškeré logistické úkony přejala a dokončovací práce má na starosti ona. Teď je bohužel ona, kdo vstřebává nepříjemné informace, otravuje dodavatele, objednává dělníky a celkově se stará o time-management naší domácnosti. Poslední, co zbývá, je montáž skříně. Poté snad už budeme moci vybalit zbytek věcí z krabic a užívat si nového domova. Snad to dobře dopadne. Držte nám prosím palce.
