Ještě na jaře potěšil Mára moji duši, když nepřímo potvrdil jejich zájem o naši návštěvu (jeden nikdy neví). Prolétli jsme kalendář, probrali termíny a pak se všichni jednomyslně shodli na posledním víkendu měsíce srpna. Týdny míjely, nastalo léto a polovina prázdnin jen prolétla. Zatím nic nestálo v cestě uskutečnění cesty na Moravu. Doslova za pět minut dvanáct se nad výletem stáhla mračna, protože právě na den odjezdu padla montáž kuchyně. S obavami jsme hostitele s rizikem seznámili a moc si přáli, aby dvojice mužů, kteří doslova drželi náš osud ve svých rukou, práci zvládli. Bohužel jsme dostávali z různých zdrojů rozdílné vzkazky. Někdo tvrdil, že jeden den není dostačující, jiný se nechal slyšet, že to jde jako na drátkách. Obavy rozptýlil až člověk nejpovolanější – totiž designer kuchyňského studia. Oznámil nám, že montáž bude hotova v pátek určitě, neboť pracovníci mají v sedmnáct hodin padla a v sobotu nikoho honit do rachoty nebude. V případě nutnosti budou pokračovat práce následující pracovní den.

Víkendový plán byl tedy potvrzen a stále platný. Já jsem ráno otevřel konstruktérům a odjel do práce, zbytek rodiny se přiřítil odpoledne. Dle zpráv, které jsem od manželky dostal jde montáž od ruky a s velkou pravděpodobností bude dneska hotovo. Abychom se mezi šuplíky nepletli, vyzvedli mě holky po práci na metru s tím, že půjdeme na hřiště a tam posečkáme na pokyn vedoucího, že dílo je vykonáno. Posadili jsme se na lavičky, pozorovali hrající si ratolesti (jak hází písek vzduchem a berou si lopatky) a probírali události uplynulého dne. V pět jsme v napětí sledovali telefon, ale ten se ne a ne ozvat. Lucčino naléhací umění mě donutilo zavolat jednomu z členů party. Nic, nikdo to nezvedal. Netrvalo to však dlouho a zařízení zazvonilo. Kuchyň je hotová, můžeme se vrátit. Do půl hodiny bude poklizeno.

Abychom se nepřiřítili jak hladoví psi, vzali jsme to přes obchod, abychom na Moravu nedorazili s prázdnou. Předávka výsledku probíhala celkem dlouho, protože jsme se s manželkou kochali. Holkám se sice výtvor líbil (nejvíce šuplíky), ale daleko zábavnější bylo rozebírat domovní telefon. Papíry jsme podepsali a instruktáž obdrželi. Bylo načase naskládat se do auta a ujíždět co se dá. Už teď nám bylo jasné, že večer bude ve znamení nespících dětí. Dvou a půl hodinová cesta se neobejde bez spánku na zadních sedačkách. A to se to pak špatně usíná.

Kolem šesté hodiny je průjezd hlavním městem celkem bez problémů. Najeli jsme na spojnici s Brnem a ujížděli místy až značkami povolenou maximální rychlostí. Zhruba na stém kilometru Terezka prohlásila, že chce dělat bobek. Jelikož jsme se nacházeli v omezeném úseku, zastavit jsem nemohl. Terezka nevypadala, že by jí to vadilo, ale jeden nikdy neví. Na nejbližším odpočívadle, obsahující i restauraci, jsem rychle popadl dítě a utíkal do budovy hledat toaletu. Místo jednoduchého úkonu se z toho stalo zase dobrodružství.

Hned za prosklenými vstupními dveřmi seděl na barové židličce jakýsi zřízenec a velmi intenzivně sledoval mobil. Na stolku, stojícím před ním, byla položena cedulka s textem vyzývajícím všechny uživatele toalet, kteří nejsou návštěvníky restaurace, k zaplacení dvacetikorunového poplatku. Protože jsem nechal peněženku v autě, požádal jsem domorodce o možnost zaplatit mýto až po vykonání potřeby. Starý muž nezvedl hlavu a jen zabručel. Vlekl jsem dceru dále do podniku. Minul vstup do restaurace, minul sklad a ocitl se téměř v kuchyni. Procházejícího číšníka jsem se optal, kde se nachází toalety. Celkem překvapeně mi ukázal směr, odkud jsme přišli. Dorazili jsme znovu k výběrčímu a já si všiml, že toalety se nalézají právě za jeho tělem. Protáhli jsme se a Terezka se spokojeně posadila na mísu. Chvilku se křenila a pak mi oznámila, že poplach byl planý, potřebuje jen upustit tekutiny. Třikrát jsem se zeptal, jestli si to nerozmyslí a nechce zatlačit. Ne.

Vraceli jsme se a Lucka mi podávala Julinku se stejným požadavkem. Tentokrát jsem se již vybavil prkenicí a vyrazili na druhou cestu. Sedící Cháron obdržel svou zlatku, Julinka ulehčila svému bříšku a všichni jsme byli relativně spokojeni. Relativně. Do té doby, než Terezka znovu zvolala „bobek, bobek“. Protože jsme si na tyhle opakované poplachy už s Luckou zvykli, nepřekvapilo nás to. Co bychom neudělali pro blaho našich dětí. Následná cesta už byla bez potíží. Pominuli strkanice o pití, rozsypané křupky a spadlou panenku.

O deváté hodině večerní jsme, s naprosto dokonalou navigací od Lucky, zaparkovali před domem Markéty a Máry. Ještě před zmiňovanými nás přiběhli přivítat Majda a Filípek, kteří mávali na celé kolo. I holky, které během druhé etapy již nespaly, nadšeně opětovaly pozdravy. Rok je pro malé človíčky zřejmě moc dlouhá doba a tak se seznamovací rituál našich ratolestí odehrával zase od začátku. Chtěli jsme tak zabránit tomu, aby naše slečny oslovovaly Majdu „vona“ a Filípka „von“. Majda se představila jako Magdaléna holčička. Filípek se představil přesným jménem, ale z nějakého důvodu si ho Julinka zapsala do paměti jako Honzíka a až do neděle to nehodlala změnit. O holky jsme se od té chvíle nemuseli starat. Našli kamarády a měli společný cíl. Vytvořit v obýváku co největší nepořádek. Bagáž jsme umístili do ložnice, která nám byla zapůjčena jako hostinský pokoj, převlékli se (někteří) a zapojili se do večerní aktivity. Mára na zahradě připravoval ohniště pro opékání, Markéta chystala na tácy potřebné, děti si hrály a já se motal mezi s nabídkou pomoci.

Nakonec jsem si sedl u Máry k ohni, držel obdrženou flašku piva a začal odmotávat slovní nit toho, co se za rok událo. Lucka něco podobného, samozřejmě v jiném podání, prováděla v kuchyni v Markétině společnosti. I když zážitků a událostí bylo hodně, v blízkosti čtyř dětí (a jednoho psíka) si dlouho povídat nešlo. Takže jsme vlastně tvořili jen strohé, jednoduché věty, postrádající jakoukoliv návaznost. Jakmile opekl Mára první pár buřtů, umístil je na tácek a nabodl druhé dva. K večeři se seběhly naše dvě cácory a pustily se do toho. Samozřejmě, jak se dalo čekat, buřtík zmizel, ale pečivo se s mírnými kousanci povalovalo dál na plastikovém talířku.

Vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu (a spánku v autě) jsme holkám posunuli večerku. Nicméně večer už postoupil do takové hodiny, že nadešel čas drobotinu zahnat. Koupání zařídily holky, my jsme dostali na starost uspávání. Má nabídka čtené pohádky byla zavržena a já vyprávěl vymyšlenou pohádku o mašinkách. Ovšem kreativní myšlení, plynulost mluvy a poutavý příběh byl ten tam. Navíc jsem podlehl spánku i já. Z plných sil jsem ale odolal a přidal se, spolu s Márou, který ukončil uspávání ve stejnou chvíli, ke společnosti dospělých. Manželky mezitím ukuchtily dort a nechaly jej péct. Naplánovali jsme program následujícího dne, dumali nad tím, jestli trouba oznámí uplynutí časového intervalu a vyprávěli si o životě. Trouba nakonec zapípala, koláč se vydařil a já s Márou šli po chvíli spát. Přeci jen, nejsme mladíci.