Hippi po čtyřiceti letech naživo

Nejdřív budu muset ozřejmit, kdo je vlastně Hippi. Je to tátův dávný kamarád ze studentských let. I když jsem ho nikdy neviděl, věděl jsem o něm úplně všechno, protože táta o něm hodně vyprávěl. Z jeho slov šlo vyčíst, že to byl skutečný kamarád. Proč přesně se přestali scházet nevím, ale předpokládám, že je to pořád stejný důvod. Dospěli.

Proto mne v pátek velmi překvapila zpráva, kterou mi taťka oznámil, že mluvil z Hippim a že přijede na chatu na návštěvu. Nevěřil jsem svým uším. Další šok byl, když mi táta oznámil, že Hippi hraje na kytaru a samozřejmě si jí vezme s sebou. Poslední hodiny v práci jsem byl jak na trní. Když padla, honem domů, sbalit, kytáru do futrálu a vyrazit směr naši.

K mému překvapení měla mamka prázdný víkend (to znamená, že neměla službu), takže na chatu jsme jeli coby celá rodina. V pátek už moc času na nějaké aktivity nebylo, takže jsme se jen navečeřeli, chvíli pokecali a šli spát.

V sobotu ráno jsme netrpělivě očekávali Hippiho příjezd. Jeho auto se na horizontu objevilo kolem desáté a když auto zastavilo na cestě, ukázal se člověk menšího vzrůstu, ale velmi sympatický a jak táta vyprávěl „neustále s hubou od ucha k uchu“. Hippi byl mezi námi. Chvilku jsme se probírali zdvořilostní konverzací, chvilku se táta s Hippim oddávali vzpomínkám (tento čas jsem využil s mamkou, abychom si konečně popovídali, co je kde nového) a pak jsem byl pozván mezi staré rokenroláky, abych si s nimi zahrál.

Koukal jsem jako blázen s otevřenou pusou. I těch čtyřicet let oběma hudebníkům nevymazalo hraní z rukou, ani z paměti. Začali jsme hrát skladby od Shadows. Musím říci, že i když to nebylo fyzicky vidět, oba chlapi omládli o několik desítek let. Celý den vlastně uběhl ve znamení hraní a hudby. Prsty jsem už měl (a nejen sám) otlačené od strun, ale čert to vem... stálo to za to. Večer jsme pak vyplnili povídáním a spát jsme šli kolem půl dvanácté. Ráno, jen jsem otevřel oči, hnedle jsem se ptal. Budeme dneska hrát? Spoluhráči nebyli proti, takže do oběda jsme ještě zkoušeli pár skladeb. Nakonec jsme končili s celkovým počtem deseti kousky, které budeme pilovat, aby byly poslouchatelné. Hippi před obědem odjel, ale slíbili jsme si, že to rozhodně nebyl poslední sraz. Po hudební i rodinné stránce nádherný víkend. Počasí také vyšlo, jen mohlo být trochu tepleji. Ale člověk nemůže mít všechno.

Barunka kočičí mámou

A co se odehrávalo ještě mimo hraní? V sobotu, když jsme s mamkou seděli na zahradě a povídali si, občas jsme zaslechli mňoukání. To bylo dosti zoufalé, ale protože se tu v okolí objevují hodně kočky, nechalo nás to chladnými. Pak jsem k mému úžasu objevil statečné kotě, jak si pochoduje po trávníku naší zahrady. Za chvilku se objevilo i druhé. To mělo něco s přední ťapkou a bylo bázlivější. Obě si nás prohlíželi a zkoumali. My s mámou jsme se rozplývali, ale báli jsme se, co tomuhle kočičímu objevu řekne naše Barunka (naše 12ti letá dáma - jezevčice). Chvíli jsme pozorovali koťata, která se velmi rychle sbližovala. Pak se na scéně objevila Baruška. K našemu údivu vůbec neštěkala, neútočila, ale přišla se seznámit. Nebudu to protahovat. Dopadlo to tak, že Barunka pojala obě koťata za sobě vlastní. V neděli to dokonce vyústilo tak daleko, že nám je Baruška popoháněla do chaty. A pak, že se psi a kočky nemají rádi :)

Když jsme v neděli večer odjížděli, koťata se vydala na průzkum k sousedům. Tak skončil víkend ve znamení hudby, Hippiho znovuzjevení a zmatené přírody. Každopádně se velmi povedl.