Celou společnost jsem uvedl do bytu a rozložil zmuchlaný plánek. Pánové se rychle rozkoukali a procházeli si místnosti. Předák si se mnou znovu ověřil, jestli všechno, co tu je, můžou vyhodit. Pak jsem odevzdal dvojici klíčů a byl vypoklonkován ze dveří. Tady už nebylo pro takové, jako jsem já, místo. S nadšením, že už konečně nastal ten kýžený okamžik, jsem dojel do práce a jakmile jsem zasedl ke stolu, zjistil jsem, že otopný žebřík, který jsme se rozhodli zanechat, se stále nachází na zdi. Vzal jsem tedy telefon a volal. Zařízení vyzvánělo, vyzvánělo a vyzvánělo a až napopáté ho vedoucí směny zvedl. Nedaleko se ozývaly rány připomínající Verdun. Do sluchátka jsem sdělil svůj omyl a vyřkl přání ponechat elektrické zařízení. Stavbyvedoucí podotkl, že žebříček už není, protože není ani zeď, ale že chlapcům řekne, aby to někde vyhrabali. Tomu říkám fofr.

Hned na poledne druhého dne jsem byl pozván, abych odsouhlasil rozmístění zdí. Už když jsem se blížil k našemu vchodu, slyšel jsem rány. Stavba probíhala v plném proudu. Před vchodem na mě čekal již řídící prací a doprovodil mne nahoru. Otevřel zalepené dveře a pracujícím korbám nařídil pauzu. Scenérie, která se přede mnou naskytla, mi vyrazila dech. Po jakékoliv zdi nebylo ani památky. Všechno zbourané, všechno pryč. Jen na zemi byly položené cihly, které naznačovaly budoucí zdi. A ještě jedna věc mě uhodila do očí. Asi metr a půl od vchodových dveří, uprostřed místnosti, se nacházela nevzhledná, hnědá vertikálně umístěná roura s průměrem patnácti centimetrů. Zrakem jsem přelétával halu (jinak se to nedá definovat) a když jsem znovu očima zastavil na plastovém vynálezu, oznámil mi stavbyvedoucí, že se jedná o odvod dešťové vody. Jinými slovy, měli jsme doma umístěný okap. Bylo mi jasné, že s tím se asi nebude dát nic dělat, ale protože jsem zřejmě nevypadal v tu chvíli moc chytře, bylo mi moje tvrzení potvrzeno. Nato popadl hromdopolice metr a začal mi ukazovat, jak jsou které cimry velké a upozornil mě na úpravy, které byly nutné provést. Musím říct, že už druhý den jsem zjistil, že je to člověk, který to nedělá den a u práce přemýšlí. Drobné změny souvisely s budoucím vedení odpadu, místem pro pračku a dalšími praktickými věcmi. Nadšen z rychlosti, kterou se provádí změna, jsem se zase uchýlil na druhou stranu města, do práce.

Uplynuly dva dny, nastal čtvrtek a já měl další schůzku na stavbě. Tentokrát s elektrikářem. Nárazy kladiva na beton se již neozývaly. V přízemí jsem potkal mladíka s rolí kabelu, tak mi bylo jasné, že mistr je již na místě. Vyklusal jsem po schodech, postavil se před vchod a stejného člověka se zeptal, jestli bych mohl mluvit s mužem, jehož jméno jsem dostal napsané na lístku. Mladík si mě důležité prohlédl, pak mi oznámil, že nikdo takový tu není a zabouchl mi dveře před obličejem. Tak jsem tam stál a čekal. A moudře jsem udělal. Za chvilku se po schodech šplhal vyzrálejší, podle výrazu zkušenější muž. Pozdravil mne a představil se, jako člověk zodpovědný za elektroinstalaci. Pozval mne dál. Opět jsem zíral a nevěřil svým očím. Zdi už stály podle nových propozic. Nebylo však času na bloumání. Stál jsem před zásadní otázkou, kam umístit zásuvky a kde budou světla. Vyndal jsem návrh, který jsme s Luckou pracně vykoumali a přednesl naší představu. Elektrikář se na to chvilku koukal, souhlasně pobroukával a pak na mě začal střílet sérii zákeřných dotazů.

"Kde bude na stropě stětlo, kde bude vypínač do kuchyně, kde bude vypínač do obýváku, kde bude zásuvka v ložnici, kde bude v pokoji" a tak dále. Připadal jsem si jako nepolíbený vědomostmi u maturity. Zmateně jsem pobíhal a ukazoval prstem na zeď, kde má být umístěn vypínač. Dokonce jsem se pokusil i o zvrat, když jsem požádal odborníka o jeho názor. Trochu se usmál a povídá mi: "nechtějte po mě, kam co umístit, budete tu bydlet vy, ne já". Naštěstí dotyčný nebyl ani v tomto případě robot, který udělá co se mu řekne a několik rad přihodil. Nakonec jsme došli k souladu a přešli do koupelny. Pracovník mi řekl, že počítá s jedním světlem celkovým a druhým nad zrcadlem. Trochu jsem znejistěl. Nebyl jsem si vědom toho, že bychom do koupelny plánovali další světlo. Oznámil jsem tedy, že se poradím s tím nejpovolanějším - s manželkou. Lucka, která držela při mých návštěvách staveniště službu u telefonu mi potvrdila, že skříňka, kterou budeme mít instalovanou nad umyvadlem, není vybavena světlem. Tuto informaci jsem reprodukoval dál. Elektrikář na mě zůstal chvilku civět a s kroucením hlavy podotkl, že toto tvrzení si nechá nejspíš písemně potvrdit.

S hlavou plnou otazníků jsem se rozloučil a pochodoval na autobus. Ale otazníky začaly víc a víc hlodat a já pojal podezření, že děláme něco špatně. Zavolal jsem tedy znovu manželce a znovu se jí zeptal. A vida, na povrch vyplula informace, že existuje jakési světýlko, které se dá přimontovat. Jen jsem hovor típnul, už jsem spěchal zpět do bytu, abych náš omyl napravil. Elektrikář se ani nedivil, když jsem se objevil ve dveřích. Vlastně si jen ověřil, že nejsem úplně blbej a manželka se bude vidět v zrcadle.